Pár střípků z odtajněných příběhů z vojny

„ Nahluchlí rodiče“

Z taktických důvodů v nejmenované v  jisté vesničce v rakousko- českém příhraničí naše odloučená jednotka plnila úkoly výpomoci v místním státním statku (výstavba silážních jam ) . Šlo převážně o namáhavé ruční výkopové práce . Přibližně po 4 – 5 jsme byli k ubytování a na stravě přiděleni do místních domácností a dali se do díla  Šéf byl našimi výkony nadšen a tak nám navážel pravidelně na dvoukoláku lahvové pivo , “panimámy „ v domácnostech vyvařovaly lépe než v hotelu , pár děvčat se v okolí také našlo (vojáky zbožňovaly ) a tak vládla idylka . Jistý vychytralý  Pražák  Pepa si situaci ještě navíc vylepšil tím , že večer nikde „nelétal“ zahnat pudy , ale „kul“ železo přímo u domácích . Každou noc se přeplížil přes ložnici rodičů k jejich pěkně tělnaté dceři do pokojíku a tam si užíval , až nás budil ze spaní . Rodiče milé nazýval „spícími poleny „ .To vše do dne , kdy jsme se příštího jitra měli navracet do posádky . Sotva jsme zasedli k poslednímu „slavnostnímu „ obědu  (Pepa – Pražák zatím chyběl ) , poleno – tatík“ se na nás obrátil s dotazem , zda víme kde je , odkud je , kdy se vrátí apod. Vypovídali jsme svorně ,  že se vzájemně neznáme a že jsme poskládaní  od různých útvarů (projev opravdové vojenské solidarity a kamarádství ) .Honza jeho kamarád, se ochotně angažoval sdělením , že si ho zavolal velitel a že mu ho přivede . Vrátil se však „ s nepořízenou „ . Pepa již byl (jako ) odvelen „pravil lakonicky„ .Ve skutečnosti Pepa bez stravy prožil poslední noc někde na seně a podařilo se mu k nám nenápadně připojit až na nádraží v nedaleké vesnici . Nahluchlý „tatík nám celý poslední večer v podstatě plakal na rameni a bědoval nad osudem možných následků Pepových průniků přes jeho ložnici .…Později se proslýchalo , že nějaký vesnický tatík pátral po „pachateli „ u různých útvarů v posádce …

Ze stejného soudku :  „Katastrofální přerod PANICE „

V jedné posádce na Valašsku jsme jednoho letního nedělního  večera usínali v utlumující se debatě  , když tu se náhle rozletěly dveře , rozsvítilo světlo a my spatřili posledního chybějícího vycházkáře  Štefana .  Jeho výraz tváře  ještě neztratil údiv z posledních slastí prožitého večera a hned spustil . „Hoši mám superbabu , budu se ženit , všechny zvu na svatbu  „ Rázem 27 nocležníků na kavalcích oněmělo . Rychle jsme  pochopili , že jsme ztratili posledního panice v četě …Nejzkušenější (a také nejstarší z nás) „ Lišák „ se ujal výslechu . Záhy jsme se dozvěděli , že byl teprve na druhé schůzce , když se to „stalo „ , že si pochopitelně „vyjevený „ nedal  pozor a že hned po aktu mu jeho milá oznámila , že je zásluhou jeho neopatrnosti  „v tom „ a že se musí brát . Poblázněný Štefan  naivně souhlasil . Představa neomezených „slastí „ mu zakalila rozum . Ponechali jsme ho v bláznivém poblouznění a ustavili  akční „výbor „ (dnes by se řeklo Malé občanské sdružení ) a začali pátrat . Hned prvý den jsme zjistili , že jeho „milá „ je z bývalé posádky tankistů jistá, řečená  Mučáča , jinak veleznámá děva lehkých mravů , které zůstal jistý následek (těhotenství v 2. měsíci)  z dřívější „bohulibé „ činnosti . ALE  , zároveň jsme si u právníka ověřili , že zákon jde „matce na ruku „ tím , že časový rozsah možnosti  označit někoho za otce je v podstatě obrovský a  neprůstřelný . Jinak řečeno past na Štefana již zaklapávala (navíc vstoupil „trouba i do rodiny ) .Byli jsme zděšeni a výbor zasedal skoro týden , než , kdo jiný než Lišák , navrhl schůdné řešení , jak Štefana zachránit (ten po seznámení s fakty začal sám již tiše poplakávat). .Scénář akce nebyl nijak složitý , jeho úspěch však závisel na vstřícnosti  Mučáči . Štefan začal hrát „silně „ zamilovaného , oznámil své krásce , že se chce jistit zasnoubením , že již psal domů o peníze na prstýnky atd . Z blízké perspektivy byla nadšená i rodina „polonevěsty „  , dokud nepřišla „první rána „ , Štefanova matka odpověděla , že se vším souhlasí včetně svatby až na to , že nemá momentálně peníze a požadovala odložení akce na dobu , kdy bude Štefan již výdělečně činný . Navíc pozvala Mučáču do rodiny . ( do té doby mu i ona našetří ) . Mučáča se však chytla , a kula železo , ještě (dle ní ) žhavé . Peníze na prstýnky Štefanovi dočasně zapůjčila . Nyní se vytasil Štefan , celý „zkroušený“ s dalším požadavkem , snažně prosil , aby se i pořízení dítěte lehce oddálilo (po svatbě ) ,aby si ho mohl užít . Zde ho jako na zavolanou zachránila budoucí tchyně s nedostatečně  prostorným bytem . Z celé připravované slávy se nakonec konaly pouze zásnuby (i my jsme dobře pojedli a popili ) a ihned po nich odjela Mučáča na potrat do nemocnice . Při jejím návratu domů jsme ji čekali na nádraží jako delegace . Byla potěšena …jen do chvíle , než Štefan pronesl větu , kterou jsme ho naučili … „vracíš se čistá , máš na to papíry a já svědky , za podraz , který jsi na mne chystala , ti zde před svědky vracím prstýnek a tím jsme vzájemně vyrovnáni . Měj se a pozdravuj doma …a hlavně jim to vysvětli ..
Tak nakonec skončil ojedinělý přerod panice v chlapa .. (kolik asi takto „šťastně „ ženatých mužů běhá  nic netuše po světě ? )


Příběh z druhé ruky :  „Jak Donchuana - kamaráda zachránila uniforma „

Můj dávný přítel . jinak všemi řečený „Donchuán „ , vzhledem k svému „koníčkovi „ a hlavně k zásobám reálně prožitých zážitků s představitelkami něžného pohlaví , byl v každé společnosti vítaným hostem , zvláště pak , pokud se ujal vyprávění .Těžko dnes spočítat  množství rund , které nabízeli posluchači v hospůdkách , když žadonili , aby „dal něco do placu „ .Nikdy mne nemusel přemlouvat s návrhem , že zase půjdeme někam „na jedno „ .Bylo to vždy vysoce zábavné (chlapské pokecy o „babách „ ) a pro nás téměř zadarmo . Stával jsem se tak jeho malým parazitem ….
Zde je jeden z mnoha popisů jeho nevšedních zážitků …
Kamarád pobýval asi 2 měsíce na doškolovacím odborném kurze v Brně na Voj. akademii ..Večery byly dlouhé a tak si rychle našel objekt pro jejich krácení – překrásnou paničku . Mělo to však jeden háček , bydlel na ubytovně a tam dámské návštěvy nemohly ( ona na pokraji rozvodového řízení ,  domů ,také ne ) . Paběrkoval všelijak , ale časem se mu i ji to „luční sledování hvězd „ zajídalo …
A tak jako spásu z čistého nebe přivítal náhodné setkání s dávným přítelem z vojny , který v Brně sloužil a ten mu nabídl „ložnici pojízdnou „ , přesně řečeno krásného , dvoubarevně lakovaného (vrch bílá kost , spodek bledě modrý )  MOSKVIČE  , pochopitelně s lůžkovou úpravou . Hned při prvním večerním „výjezdu „ vyrazil na Myslivnu a odtud do blízkého  prostoru  (intenzivně mileneckými páry navštěvovaného ) , lesa ) . A šlo se „na věc „ . Náš  Doník jen musel tlumit její extrasilné rozkošnické vzdechy . Vyhlásil tedy kuřáckou přestávku . Sotva se posadil na sedadle , nevěřil svým očím …K jejich autu se ve svitu měsíce plížil  C HLAP  s obrovským balvanem v ruce . Naštěstí kamarád stihl zvolat „co blázníte pane „ ? Chlápek se zastavil a spustil „ já tě i tu moji k…u zabiju náměstku , konečně jsem vás dopadl , to mi těžce zaplatíte  .. „ , poznám dobře tvoji Simcu . hajzlíku jeden .
Teprve po této hrůzné předehře začalo vysvětlování . Kamarád nebyl náměstek (ukázal mu vojenské sako ), panička nebyla jeho žena a auto nebyla Simca , ale krásně upravený Moskvič . A ptáte se jak to skončilo ? Onen rozzuřený žárlivec jim nabídl svůj byt , kde se mohli scházet až do konce pobytu Dona v Brně .   Pak , že „civilové „ uniformu neuznávají …
V příběhu jsou vynechány úmyslně pasáže popisující erotickou náruživost oné dámy , ty pochopitelně v hospodách nemohou chybět ..Je to sice jako česnečka bez česneku , ale nedá (cenzura ) se nic jiného dělat .

„Medvědí služba“ se někdy nevyplácí (ani na vojně !)

V době našeho studia na VAAZ jsme občas krátili večerní čas vymýšlení „kanadských žertíků „ na ty , kteří si to něčím zasloužili . V oblasti našeho zájmu se ocitl Drobeček .  Kapitán zdatného růstu , jemuž jsme mnozí sahali jen lehce pod ramena . Ani jsme se moc nedivili , že jeho „lovy „ v dámských kruzích byly vždy pro něho úspěšné . Vlastnil Škodu sedan , velmi pochybných kvalit (ale „jezdilo to ) a tak si v dobách potíží udělal za mne mechanika . Protestovat moc jsem neměl šanci . Bylo rozhodnuto , že mu před jeho nejnovějším objevem trochu shodíme „hřebínek „ a při náhodném pohybu kolem , ukážeme , jací MY  jsme borci  tím , že mu pomůžeme v nesnázích ... Jednoho odpoledne Drobeček extra pečlivě čistil , leštil a parádil své přibližovadlo . Jel se ukázat nové  KOSTI  , kterou někde sbalil . Naše svita v mém autě ho nenápadně sledovala až na místo před restaurací , kde zaparkoval a vtáhl madam dovnitř k posezení  .Vyčkali jsme do setmění (aby nás náhodou neviděl z okna ) a potom jsme přistoupili k činu  .Přes zadní dveře jsme snadno otevřely auto , potom kapotu a JÁ jsem vytáhl a následně bez ladu a skladu zpětně nastrkal kabely od rozdělovače . Sotva jsem skončil , všichni jsme se schovali poblíž a čekali na příchod pána s dámou . Moc dlouho jsme  se nenudili .Galantní Drob usadil dámu do sedadla a jal se startovat .Výbuch střidal výbuch až dáma zděšeně vyběhla na chodník . (Hřebínek konečně dole !)To jsme se již v úkrytu smíchy popadali za břicho a to tak blbě , že jednoho znás Drbek zahlédl , následně i mne . A pak předvedl oné dámě i nám „kdo je tam pánem“  . Chytl mně za dederonku (to byl tehdy módní trend ) a přikázal „máš 3 minuty na to , aby si dal autu do pořádku , potom si již volej záchranku „ . Nevím , jak je to možné , že se mi v té tmě podařilo NAPOPRVÉ  přestrkat všechny kabely (stejné délky !) tam , kam v rozdělovači patřily . Když jsem šel startovat , krve by se na mně ani záchranka  nedořezala .Zasáhl zřejmě sám Nejvyšší , auto naskočilo a běželo jako hodinky . Nadšeně jsem zvolal „pane váš vůz je přistaven , prosím .. a všichni jsme poníženě  zmizeli . Ale ne nadlouho… , ihned jsme nachystali  odpovídající „sladkou pomstu“ . Správně jsme předpokládali , že Drobek převeze  milovanou k náměstí , blízko k vinárně Tramín , kam často chodil. Nemýlili jsme se , auto jsme našli rychle a konali . V podstatě jsme ho odcizili a pečlivě uschovali  ( s lehkou provozní závadou ) do jistého temného kouta na ulici Josefská . Potom jsme se spokojeně přesunuli na ubytovnu a šli spát . Krátce po desáté mne však nečekaně navštívil sám Drobeček , omlouval se mi za ten krutý výstup a litoval , že nás přistihl . Auto mu potom prý někdo ukradli , hlásil to na VB , ale pátrání v ulicích je zatím bezvýsledné . V duchu se smiřoval s tím , že nepojištěné auto v podstatě zmizelo na věky . Celý posmutnělý mne krátce nato , s přáním dobré noci opustil . Ale ne na  dlouho … Asi tak nějak po třetí ráno , mne radostně vzbudil se správou , že auto se našlo někde na Josefské (volali policajti ) , že si ho má přijít přebrat a prosil , zda bych ho tam nezavezl  . Nic jiného mi nezbývalo , vstát , přesunout pána na místo , tam , jako by odborně najít závadu , která bránila nastartování atd. Naštěstí chlapi dovedou držet „jazyk za zuby „ a tak se Drobek (dnes již na onem světě ) nikdy nedozvěděl , že tato krádež byla fikce (malá naše pomsta ). I když asi nezaslouženě , od té doby jsem měl v Drobkovi velkého zastánce i ochránce . Jinak pozor „ medvědí služba se někdy mění v bumerang!