Malé meditace – duben 2010.

  
                                         13                                         
      
                   Malé meditace – duben 2010.
    
    Orlické hory – Říčky¨
 Pojď, kde je malé nádraží s květy v bedničkách,
kde starý výpravčí stojí s dětskou trumpetou.
V dáli jede vláček podobný tlukoucímu srdci,
před dojezdem vesele zahouká a my vycházíme.
Až dojdeme tam do našeho domku -
večer nám všude hvězdy rozsvítí.                                     
Prosebná odcházející ruka.
Držel jsem opakovaně ruce umírajících…
To byla útěcha. Něco říkat,  nebylo již  třeba.
- Držte mi ruku, prosím -. Držel jsem mnohokrát, ale bylo to vždy  na chvíli,  musil jsem  odejít  k jiným nemocným.
 
     Chodil jsem denně více let kolem tvého mostu, Karle IV., podél národního divadla. Viděl jsem více měst, ale takový půvab jsem Vltavy, s pohledem na pražský hrad - se sv. Vítem, pak kolem nespatřil, má Praho.
 
     To léto tenkrát u moře
Slunce a dálky, přátelé,
leč opět znova:
ty kříže  dřevěné na Mirogoji:
tak stejné, tak stejné …
   I my jsme je spatřili…
Smrt všech padlých i zavražděných
Na celém světě.
 
   Všichni, kdo kráčeli k plynové komoře
Tušíce – netušíce…
Vidím ty maminky s dětskou rukou
V maminčině dlaní…
Je konec… 
 
                                            14                                                  
 
                                                
     Naše ulice - je ještě naše,
Naše město – je ještě naše.
Ale vše trochu odchází,
Nebo my odcházíme?
Vše mizí za námi – pro nové generace …                                   
 
   Půjdeme spolu
Kolem staré zídky, kde skoro nikdo nechodí -
Kde stromy a pár slunečnic nad námi bdí.
A  nikde nikdo, jen z  křoví slyším několik pěniček.
 
  
 
   Mívali jsme lože z trávy a přesliček
a kolem les a řeka – ta sestra odcházení -
a my v malém stanu čekáme na  ráno.
  
   Atomový věk. Chystá snad lidstvo své nové Pompeje?
Kdo nás pak najde – kdo nás nalezne ? 
 
   Dám  Ti  své oči – oslepnu –
Budu Tě ale hledat rukama i v té tmě.
 
   Již jsme pomalu ztratili přehled o životě svých mnohých příbuzných. Mnozí už nejsou mezi námi. Tak abychom to ještě všichni zvládli na tu konečnou.
   Leč žádný strach, o tuto cestu je už dávno postaráno přírodou, biologií,, pro někoho snad i bohem. I když nemusí být ta cesta u každého stejná!
    Šik husí nad hlavou a jejich štěbetání –
Kam letíte, kam pospícháte?
Kam všichni spěchají upíjejíce kapky krve
Ze svého srdce – až nezbude na dně                                        
Ani poslední kapka?                                                                V.D.
.                                                                                            
 
                                                   
                                                   15                   
 
 
    Duben 2010 – Věra vzpomíná na naši rodinu, a to při příležitosti svých 95 let!!
   Náš tatínek s maminkou Marií a čtyřmi dětmi:Věrou, Václavem, Jitkou a Milošem se pečlivě starali. Bydlili jsme v Praze . Otec chodil do práce zásadně pěšky přes Hlávkův most až k Masarykovu nádraží do Kooperativy, kde pracoval jako úředník. Maminka se starala o rodinu. Měla sestru Annu a tu si pak vzal otcův bratr Bohouš. Byl pak poštmistrem v několika  krajích . Ta genetika je zajímavá: Bohouš s Annou pak měli také 4 děti, a to ve stejném pořadí jako my: Naďu, Vláďu, Soňu a Jirku, takže jsme byli takoví „dvojnásobní“  bratranci a sestřenice. Otcové také měli podobná zaměstnání a děti se podobaly v obou rodinách trochu sobě:  u nás Veník MUDr. – tam Vláďa  JUDr., Věra učitelka, tam Naďa učitelka, Miloš chemik, Jiří MVDr. Soňa i naše Jitka se staly učitelkami na školách pro ženská povolání.
 
 
    Dvě sestry našeho otce – Růžena a Oldřiška odešly do Vídně a už se nevrátily. Našemu otci se pro chudobu nedostalo vyššího vzdělání, ale byl velmi inteligentní a stal se výrazným samoukem: hodně četl, o vše měl zájem a dokázal se ještě sám vzdělávat, takže se dobře uplatnil ve svém zaměstnání. Naučil se němčinu – psal Veníkovi později občas do vězení v Halle nad Saalou,  kam se musilo psát pochopitelně jen německy.
   S rodinou Bohouše jsme se nejvíce stýkali, ale nyní jsme už staří, pokud ještě vůbec na tomto světě jsme. Máme dost práce jaksi sami se sebou, abychom ještě byli trochu lidmi. Tak abychom ještě zvládli tu cestu „na konečnou“. Ale nebojme se, biologie i na to pamatuje.                                                                                                                                                                                                   
                                                                                               V.R.                                                                                                                          
     
 
                                                       16
 21.4.2010 byla schůzka starých pracovníků II. interní kliniky. Přišel jsem tam, byl jsem nejstarší, některé jsem ještě dobře znal, jiné až po  chvíli poznával a jiné vůbec ne. Ale bylo to pěkné, vidět ty lidi, vidět taky, jak plyne čas, snad o něco rychleji než voda v našem Labi. I někteří mí bývalí lékaři - postgraduálové -, kteří kdysi dělali u mne tzv. povinné kolečko po promoci, jsou již také v důchodu. S mnohými jsme si měli hodně co říci, vzpomínali a rádi jsme se viděli. Přátelství vládlo, takže i ti pro mne neznámí se stali rychle jakoby známými. Bylo to potěšující a povzbudivé.
                                                                                             
                                                                                        V.D.      
 
  Kdysi v ordinaci: Stál přede mnou pacient se slzami v očích – bylo mu před 85 let.  Jeho paní také přišla a také byla pokleslá. Oba jsem vyšetřil, nález odpovídal jen tak tomu trochu sklerotickému věku.  
  Teď se to ale rozpředlo: - Pane doktore, on se se mnou chce dát rozvést. Máme malý domek a on celou dobu tam truhlařil. Já mu pomáhala. Děti jsme, bohužel, neměli. Tak vidíte, kam jsme to dopracovali.
    Trochu sklerotický stařík stále plakal: - Pane doktore, když mně se ozvala moje někdejší první  láska, nemohu to překonat. Plakal dál. Mládí odešlo a s ním i první láska, ale ta vzpomínka byla tak silná, že to nemohl překonat.
 
                                                                                                   V.D.
 
   Proč jsem nechtěl pracovat na toxikologii. Byl jsem tenkrát poslán na tu specializaci do Petrohradu. Bylo mi to proti mysli - hlavně to  týrání zvířat, pokusně jsme je musili otrávit různými
 
 
                                              
 
 
 
                                                   17
 
látkami, často i usmrtit nebo mírně umrtvené pak i pitvat, a to se dělalo i bez velké anestesie. Nechtěl jsem to dělat, ale nemohl jsem
 si  tenkrát nijak pomoci. Připomínalo mi to i Osvětim a cyklon B, to ale bylo pro lidi, pro celé rodiny. Nemohl jsem se té vzpomínky nijak zbavit.
   Pak, když jsme začali pracovat v HK, snažil jsem se z tohoto oboru utéct a nakonec se mi to podařilo a dostal jsem se na II. interní kliniku. To už mi skutečně konvenovalo. Jediné plus jsem si odnesl  z  toho pěkného města  Petrohradu i přátelství  a seznámení se s četným uměním v tomto městě .
   Známost se studenty , kteří studovali dějiny  umění a tak jsem se mnoho dověděl i viděl, jak jsem již dříve napsal.
                                                                                            V.D.
                                                     
                                                        
   7.5.10. píše Věra vzpomínku na naše mládí v naší rodině a začíná citací z Goetha, který jí utkvěl v hlavě:
      
 
 
   Vom Vater hab´ ich die Statur
   Des Lebensernstes Führen,
   Von Müterchen die Frohnatur
   Und Lust zum Fabulieren.
 Přinutil mě zamyslet se, co máme od tatínka a co od maminky. Od tatínka – Františka Dobiáše – mám určitě zájem o kulturu a literaturu. Pamatuji si, jak jsem si nesla domů první knížku. Maminka na nás šila a půjčovala si v jednom knihkupectví takový módní časopis. Jednou jej přišla vrátit a já jsem si vyprosila knížku, kterou jsem již předtím měla vypůjčenou z knihovny. A tak jsem dostala skutečně tu krásnou knihu Srdce od Amicise a byla jsem šťastná, že ji mám a že je moje. A tak to šlo pak dál, Karafiátovy Broučky, Babičku B. Němcové …Mám pěknou knihovnu a ráda se k  některým  knížkám vracím. Je to kus života.
 
                                                       18
 
  Zásluhou naší vlídné a laskavé maminky byl náš domov místem klidu, vlídnosti a pochopení. Nebyly žádné křiky, hádky, výprasky, vyhrožování, výčitky – vždycky spíše pochopení  a láska. Přitom měla maminka s námi čtyřmi dětmi hodně práce – bylo nás celkem šest. Prádlo se pralo ještě ručně v neckách na valše, vařilo se a uklízelo, takže maminka bývala někdy skutečně unavená, ale nikdy si nestěžovala. Žili jsme v prostředí pochopení a lásky. Doma byla vždycky jasná a slunečná atmosféra.  Bylo-li něco, vše se řešilo domluvami, nikdy nebyl nikdo bit. Myslím, že nás to všechny poznamenalo kladně pro celý život. Vzpomínáme rádi – ze vzpomínek nás nikdy nikdo nemůže vyhnat! – (Jean Paul) Díky Vám, naši  rodiče! Vaši potomci – děti, vnuci, pravnuci! Sem by se hodil i citát z Wericha: - Ten rodinný optimismus je jakási nutnost.Co byste si bez něho počali? Svět nebyl nikdy jiný, než je teď: chamtivý i štědrý, statečný i zbabělý, krutý i laskavý, blbý i chytrý. A mezi tím byste chtěli žít jen tak – bez optimismu a smíchu? -.                                                                               
                                                                                              V.R.    
 
8.5.10. Píše nám často naše Olinka. Má některé zdravotní problémy a největší zdravotní problém má teď se svou dcerou Hanou. Je po operaci prsu, je již delší čas v trvalé léčbě cytostatiky i biologickou léčbou a je stále kontrolována. Je zatím bezdětná. Jinak má Olinka od syna vnoučka. To je zase ten kus kladného. Jinak je dávno rozvedená.  Nám  sděluje své problémy. Rádi si s ní dopisujeme.
My jsme se vlastně dlouhou dobu ani pořádně neznali. Ona jí brzy umřela maminka a pamatuji se, jak s našim otcem – dědečkem  přijela  k nám do Říček – byla ještě předškolní – a jak ráda vyprávěla, jak byla ráda s maminkou – říkávala: to u nás doma ve Vršo …- Ve Vršo – to mi zůstalo v paměti. Bydlili  ve Vršovicích. A teď v dospělosti si píšeme. Jsme rádi, je milá, mírná a nestěžuje si na svůj pohnutý život. Máme ji rádi.
 
                                                                                                  V.D.
 
 
 
                                                 19                 
 
13.5.10. Něco o našem bytě – 2+1. Máme teď  přiměřený byt v části  města, kudy již nemohou projíždět kamióny atd. Koukáme z balkónu na pěknou ulici s mnoha stromy a mezi domy vidíme i kousek zalesněného kopce. Dům byl nedávno zateplován a nově vybaven, takže je na něj i pěkný pohled. Je to něco jako to Bezručovo: - Na konci žití svého i stužkonosku modrou viděl jsem - (Stužkonoska modrá  - vzácný motýlek).
    Jsme spokojeni. Z blízké školy si nosíme obědy a máme pěkný, byť již důchodcovský  život. Je nám zde dobře na našem okraji města a jsme šťastni, že i naše velká rodina všech našich potomků je v dobrém a přiměřeném pořádku. Je to tak trochu jakýsi dar za náš dosti  komplikovaný život… Je to ale všechno jen taková šťastná náhoda.
                                                                                           
                                                                                                  V.D.                                                         
                                                                                                      
                      14.5.10.  Byla jsem vybrána v r. 1924 přednášet narozeninám presidenta Masaryka v Representačním domě, o tom jsem již dříve psala. Otec pro takové oslavy moc nebyl, ale maminka mne svátečně oblékla a já jsem pak při té slavnosti přednesla báseň – jen trochu potichu.                                           Potom z daleké ještě budoucnosti si  vzpomínám na konec války. Bydlili jsme tenkrát v Bráníku. V tomto - sousedsky trochu málo vlídném prostředí – nás zastihl 5.květen 45. Nacisté se starali o to, aby po nich zůstala důstojná památka. V našem domě byli zajati tři muži a ty připravili na popravu. Popravčí četa šla za nimi. Před vedlejší blízkou vilkou se jim podařilo je zastřelit - krvavé skvrny na zahradní zídce zůstaly ještě dlouho do roku 46 patrné.                                                                                Ale naše muže již nestihli zastřelit, za nacisty se objevili Rusové a oni začali prchat.  A tak nás zachránila v této situaci Sovětská armáda a my dlouho na tuto epizodu budeme s  vděkem vzpomínat.   V té době byla u  nás na několik  dní maminka a my všichni jsme se po této příhodě dali na pochod do našeho rodinného bytu, kde čekal otec a sourozenci. Byla to dost daleká
              
 
 
 
                                                                  20
               cesta, nic nejezdilo, nejtíže se šlo mamince, ale měli jsme štěstí. Najednou si nás všiml  kočí s koňským  povozem a vzal nás hodný kus cesty. A pak jsme byli šťastni, že doma jsou všichni v pořádku. Jen Veník s Libuškou ještě chyběli, ti šli pěšky přes Benešov do Prahy  9.5.  A pak jsme byli všichni pohromadě.
 
                                                                                           V.R.
 
    Týž den Věra ještě přidává výpisek z Wericha: -  Vydařené manželství je div světa. Copak by se mluvilo o Filomenovi a Baucidě, kdyby to nebyl div světa? Copak by se na ně nevzpomínalo již 3 tisíce let, kdyby to nebyl zázrak?
   Být dobrým manželem je umění a dobrým otcem – je kouzlo samo.. Snad jen dobrým dědečkem dokáže člověk být s radostí i s rozmyslem! -.
  
 
 
 
 
 
A já dodávám myšlenku J. Seiferta:                             V.R.
                                                    
                                                    Ve století páry, elektřiny
                                                      Máme radši bary nežli křtiny.
                                                      Láska se dnes do pneumatik  
                                                      pumpuje  odkud pak pomalu mizí                                                                                                                                                          
                                                     
 
                                                                                                  V.D.
                                                                                                    
                                                                      
  
                                                   
                                                           21
 
    6.6.10.  Další vzpomínky … A vítr zvedne se – hlavy nám zamotá , je konec všeho lásky i života – Orten.
   Tak se rozloučil s naším letním táborem na Oravě. Slunce, voda, hory – vše v plné kráse a klidu. Ale co se stalo už za 3-4 roky: Mnichov, 2. republika, pak protektorát, velká zatýkání, odvoz studentů do koncentráku, zavření vysokých škol, židovské hvězdy na  kabátech našich přátel … Vše přišlo…
   My jsme naivně tenkrát důvěřovali Sovětskému svazu. Nevěděli  jsme však, co se všechno v Sovětském svazu za Stalina dělo. To 20. století bylo barbarsky zločinné – největší úlohu v tom hráli Lenin, Hitler, Stalin … Musili jsme to vše poznat až později – co životů bylo zničeno. Strašné režimy, strašná válka. – Běsi! – Dostojevskij (o tehdejších anarchistech).
   Vzpomněli jsme i na I. světovou válku z let 1914-1918, v které byli i  naši otcové. A později jsme na Mirogoji viděli – ty kříže dřevěné, tak stejné, jak stejná je smrt vojáků zabitých v poli. – Wolker.
     To 20. století, to dvacáté století, tak kulturní a tak zločinné.
  Teskný vzdech, když končí láska, když končí život!
                                                                                                V.D.
                                                
 

1.   Kam jdeš, kdy přijdeš, vrátíš se?  Ne, já se nevrátím…  -  Valja.  Ty Valjovy verše se mi zdály přiléhavé v okamžiku, kdy  mě zatkli a odvezli do Pečkárny.  Tak, a byl jsem zatčen Gestapem…

      Nebývalo odtamtud téměř návratu…  
       Myslil jsem na rodiče, sourozence, přátele. Zvláště, jak to asi nese maminka:
              -Tam někde v dálce u stolku sedí maminka moje – ustarostěná …  -  Ivan Krasko.   Už jsem o tom něco napsal. Měl
 
 
                                                 
 
 
 
 
                                                    22
jsem nějaký snad příznivý osud – když jsem se skoro po třech létech vrátil, maminka celá zešedivěla, ale ta radost, že jsem
doma, u svých blízkých: matky, otce, sourozenců a několika přátel, které nezastihl ten temný osud. Trochu se pootevřel život, ale ještě trvala ta válka, ač bylo již po Stalingradu  atd. A zase jsem si vzpomínal na naše toulky s kamarády, kdy jsme došli až na Slovensko a jinam, kam jsme  nyní už nemohli.
        A zase večer, vidím zář všech rozsvícených měst …. - Valja
      Tak život běžel a my se rádi ještě vracíme k minulosti, k té zlé, ale i k té dobré. Vždyť něco dobrého taky musilo být.             
Ještě jednou se vrátíme … A. Sova.
                                                                                             V.D.
 
  8.6.10. – Šeptala ano, ne, když vyšli k jezeru … Holan.
         Ano, tak se rozhodovala moje budoucí žena Libuše, chtěla nalézt ve společném životě nějakou perspektivu. Měli jsme mnoho společných zájmů, literatura, umění atd. A hlavně to byla naděje na vystudování medicíny.
        Věděli jsme v r. 43 a 44, že Hitler je se svou divokou válkou u konce – i když co životů to ještě stálo – ale my byli spolu a společně jsme žili a tak nakonec řekla své ANO. A pak jsme prožívali vše zlé i dobré a po válce skutečně dostudovali medicínu  a byli šťastní ze společného života i s jeho obtížemi. Přivedli jsme na svět 3 děti a Libuše přitom dostudovávala svou vyvolenou medicínu. Nebylo to lehké a přesto to bylo šťastné období.
  - Co život dá lopocení, jen aby vůně žití nabyl!- Kainar.
Byla to zlatá doba s malými dětmi s jízdami na kolech do blízkých lesů…
A tak jsme prošli dlouhým a snad i úrodným životem se vším, co život přináší a jsme teď s potomky velká rodina!
 
                                                                           V.D       
 
                                          
 
                                                      23
 
 10.6.10. Po nějaké době jsme měli auto – první  -  byla to Ifa. Moc nám to posloužilo, mnoho jsme projeli s dětmi, navštívili končiny u nás, na Slovensku, a i v dovolené tenkrát cizině. Byla to ještě idylická doba pro silniční dopravu. Ne, že by byly silnice lepší, ale byly volnější, mohl jsi zastavit prakticky všude, cestou bylo možno pozorovat i vzdálenější krajinu. Dnes je vše jiné, složitější a nám je také více a tak v blízkosti svých 90 let jsme to postupně vzdali. Byl tady už i ten věk. Idylická doba cestování autem pro nás pomalu vymizela, když je moc zapotřebí, vozí nás děti.
 
   A my?  - Už jenom ty a já jezdíme lokálkami okolo rybníků a kolem starých hrází….
 Už jenom ty a s námi starý bůh, který je starší než ty hráze. (Skácel).
 
                                                                                                  V.D.
 
     12.6.10. – Strašný stesk míjení na této zemi marné- …( Blatný).
 Byl jsem odeslán na 2 roky na Lékařskou akademii v Petrohradě. Na štěstí to bylo krásné město – Petrohrad – Pitěr – město velkých básníků a spisovatelů. Vrylo se mi do paměti.
   Studoval jsem tam odbornou nástavbu na interně a toxikologii. Nebylo to nezajímavé, ale taky ne moc zajímavé. Zvláště mě nebavilo usmrcovat pokusná zvířata, dát jim čichat různé plyny a pak je pitvat.. Ta interní část byla schůdnější a dověděl jsem se potají i některé věci, které se ve státě dějí. Ani to všechno člověk      nechápal. Např. to, že zajatci z Německa, kteří byli vráceni nazpět domů do Ruska – nešli domů, ale do gulagů. To mi tenkrát šeptala jedna pacientka, že je odvezli někam na sever do pracovních táborů. Bylo to nepochopitelné, často jsme nerozuměli, nemohli jsme to pochopit. Ale moc dalšího se člověk nedověděl, muselo se
 
 
                                             
 
                                                 24
 
mlčet. Tak se mluvilo jen o obyčejném každodenním životě a to člověk spoluprožíval. Bylo po té strašné válce a byly různé obtíže.
Vše jsme nemohli tenkrát pochopit. Stýskalo se mi po rodině…  Ale měl jsem štěstí: na nějakém výletě na lodi jsme se seznámili s ruskými studenty dějin umění. To byl můj zájem. Mnoho jsem za jejich průvodcování poznal a viděl a mnoho se z historie dověděl: - Zde napsal Dostojevkij Bílé noci petrohradské, tudy                chodil Gogol, zde se odehrávala Piková dáma atd. atd.,
    Ale 2 roky byla dlouhá doba a stýskalo se mi. Stýskalo… - Znovu: Strašný stesk míjení … znovu Blatný.
                                                                                                                                                          
                                                                                        V.D.
 

1. – Zní zvony z dálky tichým svatvečerem … (Toman). Ano, my jsme ještě slýchávali ty zvony, když jsme  s kamarády v létě cestovali Československem a právě hledali vhodné místo ke spaní ve spacáku, někde za okrajem lesa.  Z blízké vesnice bylo slyšet psí štěkání, ale pak se rozlehly ty zvony – které teď již nezvoní. Po těch  letech je všechno trochu jinak. Vše, i příroda, i vesničky a příroda nám trochu mizí.

         Je to i trochu lidská pýcha, jako: že lidé pro sebe mohou všechno?      Vzpomínám na ty zvony: 
  - Zní zvony z dálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem, duch země zpívá: Úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a  letí k věčnému nebi.   (Toman) .                          
                                                      
   To byly pocity našich večerů a nocí tenkrát pod  „širákem“.
 
               
                                                                                     V.D.
 
 
 
 
                                                
 
 
                                                        25
 
  15.6.10. – Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá … Tohoto poutníka již  nespatří  zrak tvůj, jak zajde za onou skalinou, nikdy – ach nikdy, nikdy  - Mácha. Jako by nikdy nemělo přijít stáří, tvé vrásky se na mne ještě usmívají. Tak život přezrává … (Urbánková).
 
    Tak odchází a odejde život nás všech. Viděl jsem kdysi v Odense odlétat ptáky na nekonečné moře. Tady Andersen založil svou velkou fantazii o věčném životě, pohádkách a nekonečností přírody. Ta je nekonečná a my patříme dočasně do té nekonečnosti. Dočasně.
 
  A ty četné  závěrečné konce jsme pak jako lékaři viděli tak často při svém povolání v nemocnicích. Ale jak ulehčit lidem ten odchod?
 
                                                                                                      V.D.
 
  A ještě 16.6.10 jsme dostali dopis z daleké ruské Asie – z  Novosibirska. Co vlastně máme společného s Novosibirskem? Jak to vzniklo? Bylo to tak, že moje kamarádka z dějin umění mě pozvala na jeden den na daču do Toksova. Toksovo bylo vlastně zabrané území Fínska – tedy kopce, četná jezera a lesy. Bylo tam krásně. Byla tam mladší Natašina sestra Margarita, ještě školní děvče. Koupali jsme se v blízkém jezeru a ta menší mě prosila, zda
bych ji mohl naučit trochu plavat. Naučil jsem ji tedy „splývat“, což se jí líbilo a od  toho okamžiku začala pomalu s tempy. Já odjel do Čech a nevím, co bylo s tou malou Margaritou. Nataša mi občas psala, byla už pak vdaná, o Margaritě  mi ale nic moc nesdělovala.
 
                                                
 
 
 
 
 
                                                   26
 
     Nataša pak v r. 2005 náhle zemřela – nejspíše na embolii do plic. Děti neměla. Manžel také již předtím zemřel.
  Po Natašině smrti zbyla jen Margarita, která převzala věci z Natašina bytu v Petrohradě. Tam našla mou adresu, mé Fragmenty a zavolala. Bylo to překvapivé. Ona si vzala  muže, který jako inženýr byl zaměstnán až v Novosibirsku. A tak si píšeme a telefonujeme s Novosibirskem! Já si na ni pamatuji jen z toho Toksova a z toho plavání, více jsme se ani nevídali. Dnes je jí také již nějakých 70 let. Tak jsme tuto vzpomínku nakonec oživili a ona někdy píše: - S pozdravem od té holčiny z Toksova -.
  Je to takový malý osud, jak se lidé takto z daleka najednou  ozvou.
                                                                                          
                                                                                             V.D.
    
    Malá meditace: Opakovaně vzpomínám na Puškinova Evžena Oněgina: Někdejší Oněginovo odmítnutí Taťány kdysi na té vsi a pak po letech, kdy Taťána byla již vdaná za bohatého generála a Oněgin se jí začal dvořit, jak ona  ho odmítla, protože patřila již jinému – přesto říká se vzpomínkou na mládí, kdy v duchu milovala Oněgina:- Jak ráda vyměním ten všechen lesk a dým za skřínku knih, sad o němž sním, za ta místa, kde v  prvý ráz, Oněgin, spatřila jsem  vás! -  
                                                                                             V.D.                                   
 
     17.7..10.: Když nejhůř bylo, šlechetný spánku, tys mě nezradil -  na chvíli aspoň jsi mne - vězně navštívil … (J.Čapek).  
   Ta pravdivá slova, spánek byl ráj, návrat domů, do života, k přátelům … Pokud nebyl rušen nočním nástupem, válečným bombardováním nebo dalším transportem. Spánek byl dar, ale spánek je stále dar po celý život, pokud není rušen těžkými sny.
 
                                                                                              V.D.
 
 
 
 
                                              27
 
    Ten věčný Karel Jaromír Erben, jak dovedl vyjádřit  život, dobro i zlo z obecného života lidí. Vybral jsem něco ze Záhořova lože, co je tak pro náš věk přiléhavé:
   Devadesáte let proletělo světem.
Mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle.
Kdo onoho času byl nemluvnětem,
Je nyní starcem, nad hrobem se chýle.
 
   Jiné pokolení – cizí obličeje –
Vše ve světě cizí, kam se člověk děje.
Jen to slunéčko modravého nebe
To stále potěší  Tak několika prostými slovy je řečeno mnoho. I my to tak podobně prožíváme, ale  pokud to ještě jde, pozorujeme život kolem nás, sledujeme události, vzpomínáme a chceme být stále aspoň trochu  v současnosti.
    Pokud to jde…                                                           V.D
                                                
    20.6.10.Věra vzpomíná: Vidím stále ještě ty děti, když šly na oběd – prvňáčkové. Jeden chlapec se vede s holčičkou za ruku. Ptám se jich, proč se drží. - Ale my se milujeme, paní učitelko -. Tak jsem to vzala na vědomí.
      Pak si znovu prožívám svůj starobylý život (95), a to, jak se o mne stará dcera Ivana, jak mě udržuje v čistotě a jak mne živí . Jak to všechno jde, pletu užitečné věci pro příbuzenstvo i rodinu, luštím křížovky a dopisuji si s bráchou. Tak se mi ta hlava snad  bude aspoň trochu udržovat.                                                                                                                                                                                                                                                                          
                                                                                          
                                                                                        V.R
 
      
  16.6.10. Jak kolikrát si člověk vzpomínal v cizině: - Jakpak, je dnes u nás doma? Jestlipak tam ještě hučí jez – (V+W). Jak si
 
                                                 
 
 
                                                     28
 
často člověk vzpomíná na své dětství, mládí a na svá „Babiččina údolí“. Dětství a mládí.. Už jsem se zmiňoval, že Ingrid Lorenzová z Cottbusu nám napsala své : - Dětství a mládí  za války tam u nich -. Je to dojemné, bylo to  plno útrap pro matku, která zůstala doma se svými 4 dětmi, musila se stěhovat pak na venkov, protože Cottbus byl bombardován – i jejich dům.
   Je to takový pěkný protějšek snad k mým Fragmentům – nevím, ale je to moc pěkný protějšek z druhé strany.  Všichni jsme měli své dětství a mládí, ale naše generace to měla pěkně pošramocené válkou..
   A tak moc rád koukám maminkám do kočárků na jejich roztomilá miminka, oči někdy otevřené, jindy zavřené, ale vždy krásné děti - pochválím je a maminky jsou ohromně mateřsky dojaté i pyšné. A já se ptám, jaké budou mít asi dětství a mládí tato miminka, kde budou mít své „Babiččino údolí“ ?
   Přejeme jim, aby je nic zlého nestihlo. Zatím jsou ta setkání plná pohody a krásy.
                                                                                                     V.D.
        23.6. 10. Nás navštívili Hrádkovi. Měli jsme velkou radost. Je s nimi dobře, je o čem mluvit a Eva mi darovala překlad R.M.Rilkeho. Dále  nám  zapůjčila historii Sidonie Nádherné. Ona ta Sidonie je nám méně známá, přestože její zámek leží nedaleko našeho válečného bydliště v Olbranovicích. Je to zajímavá historie – kamarádila s Rilkem a s rakouským spisovatelem  Karlem Krausem  Když přišli Němci, celé území pod Konopištěm až po Sedlčany zabrali SS a v Olbramovicích hned za dráhou byly cedule:: SS-Gebiet – Eintritt verboten! Takže my jsme bydlili s Libuškou blízko, ale nikdy jsme ten zámek neviděli a taky jsme vlastně nic nevěděli o té Sidonii. Zámek zdevastovali esesáci, pak přišli Rusové a taky mu moc nepřidali. Sidonie odjela po r. 1948 do Anglie a když se už jako stará paní přijela po válce podívat na svůj zámek, byl celý zdemolovaný. Natrvalo pak už odjela, nevím
 
 
 
 
 
                                                29 
přesně, kdy umřela. Takže my se celou tu historii dovídáme až dodatečně z literatury a přitom jsme jeden čas bydlili tak blízko, byl to SS Gebiet! Nedávno byl nyní renovovaný zámek znovu otevřen pro veřejnost.
              Jednu vnučku mají Hrádkovi na medicíně a pěkně prospívá – dokončuje 2. ročník, jako náš pravnuk Míša. Je to náhoda. A tak to bylo všechno pěkné popovídání, vzpomínání a byly probrány i věci aktuální. Měli jsme velkou radost.
                                                                                          
                                                                                             V.D.                                  
                                                                                                                                                    
 
  25.6. 10   Malá epizoda z pohřbu naší přítelkyně Zdeny Suchánkové. Byla to učitelka a pak ředitelka školy při dětské klinice v HK. Takže léta byla na jednom pracovišti s Libuškou. Nyní zemřela po delším trápení v 88 letech. Byla to kdysi moje pacientka a její muž Mirek byl mým dlouhodobým  pacientem, nakonec i pro cukrovku.
   Pohřeb byl civilní, dobře uveden a takový příjemně civilní. Pak přišla hudba. První bylo Dvořákovo Z Nového světa a to mně opět vehnalo slzy do očí zcela spontánně. Vzpomněl jsem si na Petrohrad, kdysi jsem na koncertě při této Dvořákově hudbě také  brečel. Stýskalo se mi.. Kdysi se v USA rozhodovali, zda to by neměla být jejich hymna – pak z toho sešlo. (Asi by při tom také mnoho lidí plakalo?).
     Rozloučili jsme se a život jde dál, neboť jsme jenom dočasnými hosty této nekonečné přírody a planety…
 
                                                                                       V.D.
 
 
 
                                              30
 
 
 
  6. 9.10. A ještě taková malá příhoda. Sedím na kamenném obrubníku před obchodním centrem a čekám, až Libuška vyjde od řezníka. Zastavily se u mne 2 paní, jedna věkem trochu +, -50 let. Pozdravily a na chvíli se zastavily – co že tady čekám. –na ženu -.  – Ano, ony ty ženy to všecko mají v životě těžší, že ano? -.–Ano, ale musí si teď lidi přeci jen pomáhat, muž třeba vyluxuje nebo uvaří knedlíky s vajíčkem! -. Tak to potvrdily. Tu už Libuška vycházela z obchodu a ony se zeptaly:-Jak dlouho jste spolu_-. Přes 66 let – říkám. Tak omdlely a musil jsem je resuscitovat. Takový je život.                                                                                 
                                                                                                     V.D
                                                  
 
 
   26.9. 10. A už nám začíná září – první podzimní měsíc. Tak ta nová Dneska již sumíruji do celku. Prázdninové měsíce nás trochu zabrzdily –  jednak pošta, jednak jsem nemohl mít v Říčkách celou svou „techniku“. A snad  to  opět bude trochu k přečtení.
                                                                                                      V.D.                 
                                                                                                     
 
 
 
 
 
    A ještě je zde menší dodatek v několika stránkách…