Horácké velikonoce...

V dřívější době kdy už se přibližovalo jaro se pod krovy domů a chlévů štěbetavě vracely vlaštovky. U budky se hašteřili vrabci a kosi. V těch dobách jsme jako malé děti běhali bosi a to nejen po zeleném koberci trávy, obdivovali křehké sněženky a fialky, kolem potůčků zářily "kočičky", které se těšily na svěcení na Květnou neděli. Ano, týden před velikonocemi je Květná neděle a v pátek před touto nedělí je vždy první pouť v našem regionu ve Sloupě v Moravském krasu. Na tu první pouť přijíždí po celá léta spousty lidí z okolí, jsou zde vidět nejen prošedivělé hlavy dědečků a babiček ale i lidé mladší, mládež a děti. Všichni zde vítají po svému způsobu jaro a vzdávají hold Hospodinu, že sem mohli po roce zase přijet a uctívat ho ve svých písních a modlitbách... ... Na začátku velikonočního týdne tatínek vymaloval kuchyň. Maminka vydrhla všechen vynesený nábytek do běla i s podlahou. O Zeleném čtvrtku naposledy zvonily zvony, lidově "odlétly" do Říma. Místo hlasu zvonů chodili v našem regionu chlapci s ručními řehtačkami, klapačkami a dřevěnými trakaři, aby oznamovali místo zvonů poledne. Na Velký pátek nám ráno maminka vzbudila dřív. "Dnes se pudeme homet do potoka. Tento zvek držela babička celé život, bodeme v něm pokračovat..." Tatínek byl ještě dopoledne s potahem v poli, odpoledne již nikam nejel, aby se nezmeškala poslední křížová cesta v kostele. V tento den drželi všichni přísný půst, maminka v poledne uvařila jen trochu zelné polévky... ... Slavnost Vzkříšení je pro vesnici největším svátkem. Každý k oslavě Vzkříšení Života nad smrtí chtěl nějak přispět. Snad nebylo nikoho, kdo by na tuto slavnost nešel a neměl alespoň něco nového na sobě, byť by to byly jen boty. Maminka si oblékla kroj, uchovaný v truhle - slušel jí velice, už málokterá mladá žena si ho oblékala, spíš jen stařenky. Co jí dalo práce nažehlení rukávců, ale výsledek stál za to. Když při Gloria se zvony znovu rozvázaly a vesnicí zazněl jejich zvučný hlas - bylo ho slyšet široko daleko, tak nějak víc, svátečněji. Jakmile průvod rozjásaných barev za zvuků hudby při církevní pobožnosti obešel důstojně celé náměstíčko, stal se skutečným vyvrcholením celé postní doby. Oslava života. Smrt byla překonána a nový Život oslaven... ...Tatínek po Vzkříšení vyšel na zahradu a třásl některými stromy, aby se dobře probudily k životu... V neděli odpoledne maminka donesla schované slupky z cibule. "Co budeme dělat maminko?" ptáme se všichni. "Mosime přece nabarvit pár vajiček, určitě k nám přende zétra někdo na mrskut. Děti, doneste mě ze zahrade nějaky zeleny léstke!" Po chvíli jsme přiběhli s miskou, kde bylo trochu mladých lístků podběle, řebříčku, jetele a hlavně kopřiv. Maminka vzala bílé uvařené vajíčko, přiložila na ně několik lístků, omotala bílým plátnem a upevnila nití. Tak to udělala s několika vajíčky. "Jak se to bode barvit maminko?" ptáme se... "Hned, hned hovidiš." A už vkládá vajíčka do horké vody, plné cibulových slupek, po chvíli je vytáhne a opatrně odmotá nahnědlé plátno. Všichni vidíme malý zázrak. Vajíčko je obarvené, ale když se opatrně odstraní i lístky, tak je pod nimi bílá plocha. Dětské oči září. Jedno vajíčko po druhém tak maminka dovedně předvádí našim okouzleným očím. A ty se mají nač dívat. Každé vajíčko je jiné, květinové motivy jsou jako upředené pavučinky... Po Velikonocích nastaly ty pravé jarní radosti. V té době bylo vidět menší dívenky při hrách se švihadly více venku, na chodníky se nakreslili panáci a byla další hra v přírodě, stačila jen barevná sklíčka nebo kamínky. Našly se i malé míče a už se mohla hrát další školka o vrata stodoly nebo zdi domů. Ale co bylo nejdůležitější pro menší chlapce i dívenky - cvrnkání kuliček. Tato hra se dala hrát všude. Byl potřeba jen dolíček, který se lehce vyhloubil a už se mohlo hrát jak kuličkami hliněnými, tak i těmi vzácnými skleněnými. Chlapci si sami vyráběli z vrby své "píšťalky..." A v mladé zelené trávě už svítily sedmikrásky, batolila se housátka, poskakovala kůzlátka, pípala zlatá kuřátka...