Repechy u Protivanova

Repechy u Protivanova Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině, schovaná v malebném údolíčku. A já se s ní seznamovala už v nejútlejším dětství, a to tím nejzajímavějším způsobem. Moji rodiče měli dost polí, některé až u Repech. Několikrát za rok jsme tam jeli a já hlavně, když se políčko, většinou s obilím, sklízelo. Tatínek zapřáhl koně do lehkého vozíku, já si sedla k rodičům, vezli jsme samozřejmě kosu, povřísla, hrabici. Cesta byla dost dlouhá, jezdívali jsme prašnými polními cestami, ale mně v tom věku asi pěti let výlet připadal asi tak, jako když dnes dítě jede do Itálie. Já prostě byla nadšená tou tehdy pro mne dálkou, novým prostředím a okolím. Tatínek políčko nejdříve posekl a my s maminkou hledaly ostružiny a trhaly je do konvičky. V poledne byl studený oběd. V teplém dni se už odpoledne dělaly snopy, já prostírala povřísla ze slámy, postavily se mandele a k večeru jsme odjížděli zpět k domovu. Doma se zadívala maminka na tatínka a říká: "Prosim tě, to bodeme pořád jezdit k tem Repechům na pole, deť tam ztrávime tolik časo a úroda dohromade neni žádná. To bes měl s nekém z Repech vevekslovat za něco jinyho...! Tatínek měl štěstí, potkal se s jedním hospodářem z Repech a ptal se ho, jestli by nechtěl ten kousíček pole u své vesnice obdělávat. - "no ale co za to?" Tatínkovi se zrodila v hlavě výhodná myšlenka. ""Poslóché, me máme jenom pole a loka, te máš velkó zahrado. Co kdebes sis to pole ož sklodil a me besme si na podzem k tobě na zahrado přejele pro nejaky kadlátke a jablíčka?" A co myslíte, že ti dva hospodáři udělali? Samozřejmě si plácli. Pochopitelně v té době nikdo z nich neměl telefon, ale podle počasí se dalo předvídat, že už by mohly být kadlátky a jablíčka zralé. Takže zase tatínek zapřáhl koně do vozíku na gumových kolech, zase jsem si sedla já s maminkou a spoustou pytlů. Jeli jsme znovu prašnou polní cestou zachumlané do vlňáčků, už bylo chladno - v té době ještě zde v této oblasti platilo: v země zema, v litě chladno. Přijedeme k hospodáři na horním konci v Repechách, zvonek v té době nikdo neměl, tak jsme přišli až do kuchyně. "Tak sósede, me sme si přejele pro to ovoce." "Pojďte hned na homno, natřeste si kadlátek sami." Tatínek vzal pytle, pod strom se roztáhla celta a už se třáslo. Tolik modrého ovoce jsem v té době ještě neviděla. Kadlátky padaly a padaly i mně na hlavu, bylo jich všude plno. Po pilném sběru jsme nasbírali koše a koše kadlátek, pytle jablíček. A maminka jásala: To bode trnek, to bode trnek, to bodó alespoň tře velky velivany kotle trnek." Tatínek se na to modro jen díval, možná si myslel něco jiného, ale ve věci vaření byla maminka generál a nedalo se odporovat. Skutečně nevím, zda se už v té době pálila slivovice, u nás určitě ne, protože jsme kadlátky nikdy neměli. Večer jsme odjížděli z Repech s plně naloženým vozem ovoce. A byla to krásná cesta večerní krajinou, kde jsme jeli sami, osobní auto u nás v té době snad ještě nikdo neměl. Takže pro mne Repechy znamenaly první větší poznání světa, byl to pro mne obdivuhodný výlet a co nejzvláštnějšího, já poprvé v životě jedla kadlátky a nesmírně mi chutnaly. A co teprve "kadlátkové" - švestkové knedlíky nebo velké koláče s tvarohem, trnkami a posýpátkem... Marie Ženatová