Repechy u Protivanova... 2. část...

Repechy u Protivanova... 2. část... V protivanovské škole chodily děti z Repech i do naší třídy. Je to už moc let, skutečně jsem spolužáky z Repech neviděla dlouho, ale vím, že často chodili ze školy pěšky. Byla jsem v osmé třídě, když nám oznámil ředitel, že celá škola bude mít výlet do Repech. A co se tam stalo zvláštního? Místní myslivec tam zastřelil divoké prase - kance. Byla to tehdy veliká událost, která se nestává často, takže se celá naše škola postupně vypravila po třídách pěšky do Repech se na tu zvláštnost podívat. Počasí nebylo moc vlídné, ale my školáci vítali takové zpestření a klidně tři kilometry tam a zpět ušli, byla to jen malá procházka. V Repechách, zase na horním konci, byla otevřena vrata jedné stodoly a tam visel kanec. Pohled na toto zvíře ve mně vyvolal spíš rozpaky, v této době jsem nebyla schopna zabít ani mouchu, takže jsem se tohoto velkého zvířete štítila a spíše jsem se dívala trochu po okolí. Ostatním zakrvácené zvíře většinou nevadilo, trhali si z něj na památku velké štětiny, obdivovali střelnou ránu, na které byla taktně připevněna větvička ze smrku. A já prohlížela okolí stodoly, snažila se poznat dům, kam jsme dříve jezdili pro ovoce a prohlížela dál vesničku, která byla schována v malebném údolíčku. V té době už byla v naší oblasti kolektivizace vesnice, takže i myslivci měli svoje sdružení a bolo vidět, že zde mají právě setkání, byli hodně vidět po dvojicích i více. A jak tak nenápadně chodím, zaslechnu rozhovor jedné skupinky, jak se dohadují, jestli kance udělají se zelí a knedlíkem, nebo se šípkovou omáčkou. Dělalo se mi špatně, když jsem si uvědomila, že bych toto zvíře měla jíst. V té době asi ještě nebyli vegetariáni, ale v naší rodině - byla v té době šestičlenná, bylo maso jen v neděli a mimo dobu, kdy se zabilo prase domácí, se zabíjela na neděli jen slepice /která už nesnášela/ a rozporcovala se tak, že tatínek dostal největší díl a nás zbývajících pět zbytky, takže jsme vlastně byli téměř vegetariány. Jeden z myslivců nám pak o kanci udělal krátkou přednášku a my se odebrali zvolna zpět do školy. V té době nás v jedné třídě bylo přes třicet dětí a každý ročník měl dvě třídy - bylo tedy hodně dětí na vesnicích. Přišla jsem ze školy domů a první slova, co jsem uslyšela od maminky byla: "Já sem si meslela, že nám z teho kanca doneseš kósek masa dom, abesme take vochotnale..." Já na to: "Tam se nic nedávalo, hode bodó až pozděj..." A tak moje milá pracovitá maminka mi po obědě odvázala několik krav, které byly v našich chlévech provizorně ustájené /nebyl ještě dostavěn kravín/ a já je musela hnát na pastvu. Jak ráda jsem ten den nepozorovaně vzala pod bundu krížku na čtení a těšila se na své oblíbené místo, Ten den jsem si však na šípkovém keři, který rostl opodál, natrhala zralé šípky a krátila si čas při čtení jejich žvýkáním. Chuť šípků mi připadala jako mana, ale při pomyšlení, že bych z nich měla jíst šípkovou omáčku s masem kance, se mi obracel žaludek. Ale tato myšlenka mi vymizela na pastvě při běhání za kravami brzy z hlavy a večer při pití šípkového čaje jsem už nevěděla o ničem - a to byla moje druhá zajímavá návštěva Repech... Marie Ženatová