1. Nemoce – operace

Měla bych začít  hezky od začátku. Bylo mi tenkrát  8 let. Ale to už bylo po dětských nemocech, zarděnky,  příušnice,  neštovice, spalničky.
    V roce 1933  jsme  tři sourozence dostali spálu. V  té době se  vozili děti  do nemocnice  do Českého Brodu. Dost jich tam umíralo. Pan doktor Řehák (náš domácí lékař) rozhodl, že zůstaneme doma. Lepší ošetření  bude  od  maminky. Na dveřích cedule, „ V těchto dveřích je spála“. Myslím, že to tenkrát trvalo šest neděl. Máti byla s námi doma, otec chodil nakupovat. Byla zima, my  nosy  na  skle  a  dívaly  se  jak děti sáňkují.  Tenkrát bývaly  nádherné  zimy,  trvaly  od  října  do  února., krásný bílý sníh.
       V roce 1934 bylo v Kouřimi očkování proti záškrtu. Dostala  jsem injekci, okamžitě  vysoké  horečky,  kloktala  jsem  celou noc a   když  v  poledne  přišel doktor, jedla jsem už hovězí nudlovou polévku
a lívance. Mezi  dveřmi   prohlásil,  máme   vyhráno!
Musím se zastavit u lívanců. Lívance se pekly na rovném litém  plechu, maštěné  kůží od špeku, potom pomazané rozpuštěným máslem a omočené v cukru se skořicí.
   Asi za rok mne začala dolet levá noha, Pan doktor usoudil, že to budou  reuma, předepíše horké koupele, píšťanské bahno, denně si nohu balím  do  bahna, kulhám čím dál více, nic mi nepomáhá. Noha oteklá, neohýbá se na strany.
To už se stěhujeme do Prachatic, kam byl otec přeložen na „Berní úřad“ pro zvýšení počtu českých obyvatel.  Kulhám, čím dál více, otec mně vozí  do školy na rámu kola. Velmi brzy jdu do nemocnice  chodím na  ozařování  (dáli se tomu tak říkat), dávají mi brýle abych se nedívala rovnou o světla. Dále, že mi vyndají mandle, jen mi je uštípli. Těším se, že dostanu zmrzlinu. Studenou polévku z  vypaseným  červem. ležím s  děvčátkem, má otevřenou nohu, říkají tomu kostižer, nikdo za ní nechodí. Když si jeptišce stěžuji, poradí abych  ho  vyhodila.  Děvčátko polévku s chutí sní.
Od těch dob mi sourozenci nosí obědy. Nemocnice je vedle školy,
 tak mi je dávaly přes plot. Nic mi nepomohlo. O prázdninách mi dali nohu do sádry, na šest neděl. Jaké zklamání, noha slabá bez lýtka. Chodila jsem ještě hůře. Primař mi předepsal lék NATROJODIT 05. Ten jsem užívala  do  svých  šestnácti let a nějak jsem se z toho vykulhala.  To už přišel podzim roku 1938 a my museli do večera opustit Prachatice.  Čtrnáct dní v  Protivíně a od 22. října 1938 v  Unhošti.