Vojna není kojná - Vzpomínky na účastníky I. světové války.

Ze vzpomínek mé maminky z roku 1914 nebo 1915 to bylo mé mamince 6-7 let. Narodila se 3.4.1908 Vilemína Dědková v Jičíněvsi u Jičína. Moje babička,maminka mé maminky byla vdova se 6 dětmi a v té době jídla málo a byla zima. V podkrkonoší hodně sněhu a moje mamka musela jít k babičce do Němyčevse pro pecen chleba a muselo se jít většinou za tmy a přes les cca 3 km. Mamka se nebála , ale netušila, že je na dovolence strýček voják a bude malou Vilemínku škádlit, že ji ustřihne copánky. Normálně by si u babičky odpočinula a přespala a ráno by šla s chlebem domů. Když ji strýček škádlil sebrala chleba do loktuše,babička ji přivázala loktuši na záda a šla ještě večer bez odpočinku zpět do Jičíněvse.
Z vyprávění mého strýčka Šindeláře z Děčína Podmokel, který bojoval za I.světové války na východní frontě a byl zajat. Necelé tři roky pobýval v Ruském zajetí. Když se vrátil domů do Děčína pracoval na celnici jako financ. Jeho vyprávění bylo pro mne 9 letou holku velice zajímavé a často jsem plakala nad smutnými osudy jeho kamarádů. Zůstal a mu uniforma, kterou jsem si v době prázdnin, když jsem u nich byla ráda prohlížela. Největší můj zážitek z dětství byl,když strýček zemřel byl to rok 1958 možná 59 a před obřadem na Olšanských hřbitovech se všichni šli se strýčkem rozloučit. Byl v uniformě s placatou čepicí, všemi řemeny a opasky včetně bot. Pod hlavou měl polštářek a spal navěky. V těch letech bylo běžné, že se pozůstalí loučili s nebožtíkem a pak se rakev zatloukla.
Můj otec Josef Nešněra narozen 7.8.1902 v Roudnici nad Labem byl za I.republiky na vojně. Byla to léta 1920-1923 zase si to nepamatuji do detailu. Protože byl vyučen drogistou u magistra Gasra v Roudnicin/L – což byl částečně lékárník byl u lapiduchů,dnes zdravotníků. Často vyprávěl o od všivování Maďarů a Slováků jako veselé historky s maďarským dovětkem: „ nem sa bát pod kabát,pod košilku igen(ano)“ jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale všichni,hlavně muži se tomu velice smáli. Také nemtudum Maďarům – nerozumím maďarsky, bylo jeho oblíbené při těchto vzpomínkách. Po nějaké době se dostal do laboratoře na Ministerstvu národní obrany na Pohořelci v Praze. Odsud byly jeho další 2 oblíbené historky. (s rodinou se nijak nestýkal, ale v Praze věděl, že má tetu a tak ve své hamižnosti a lakotě ji využil)Otec byl velký sobec a lakota a měl rád sladké a hlavně z mouky,tak si vzpomněl na tetu,která v Praze na Vinohradech v rodině lékaře, pracovala jako kuchařka. V neděli když dostal propustku a také lístek na tramvaj zdarma, milou tetu navštívil a pak už se to stalo pravidlem. O milou tetu projevil ze zištných důvodů zájem a paní doktorová už pravidelně říkala: „ Anna zadělejte víc buchet je neděle a přijde vojáček!“ On jim nikdy nic nedonesl, protože by to stálo peníze!!!Lakota se mu však vymstila! Jeho nenažranost neznala bratra a stála ho málem život. Do laboratoře dostali k nějakému rozboru hořkou čokoládu, asi v té době ani jiná nebyla, po rozboru měl být zbytek rozdělen mužstvu z laboratoře. Otec razil celý život,heslo: „co má moje huba ráda nemusí mít kamaráda“. Nacpal se čokoládou k prasknutí a pak se dostavila zácpa s přeukrutnými křečemi . Ucpaná střeva a nemohoucnost jít na velkou stranu se snažili klystýry lékaři zprůchodnit otci střeva,povedlo se to po velkém úsilí personálu.
Poslední to už je z roku 1938 z mobilizace,kdy otec spal a mamka šla s jeho vojenskou knížkou na radnici. To popíši v příbězích o mamce. Škoda, že nemám žádné foto.