Vojenská odloučená jednotka, přijímač a Uherské Hradiště

Od mala nám, mně a mé sestře, táta vyprávěl o své vojně. Když jsme byly děti, většině příhod, co táta povídal, jsme nerozuměly, jen jsme se jim nanejvýš smáli, a to možná jen proto, že se jim smál i on. Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází absurdita některých situací, pravý význam a komično příběhů.

Můj táta, Jan Kyral, narukoval v říjnu 1988 na Slovensko do Dolného Kubína na Slovensku. Byl přidělen do vojenské odloučené jednotky, což byl pozůstatek pracovního vojska. Jejich práce byla montáž a demontáž kolejových polí, stavba a výměna železničního svršku. Do této vojenské odloučené jednotky byli zařazováni muži s minimálním vzděláním, s problémy se zákonem, nepřizpůsobiví, či z trestu. Táta byl zařazen do tohoto útvaru díky faktu, že pocházel z katolické rodiny, která dávala dost najevo, že nesouhlasí s režimem – dědeček s babičkou mimo jiné pomáhali s útěkem kněží do zahraničí – a z důvodu, že když tátovi navrhli, aby šel na vojenskou školu, dědeček je poslal k šípku. Ze všech mužů, co narukovali s tátou (cca 90) měli jen 4 maturitu – jeden z nich byl táta.

Hned v listopadu 1988 byl poslán na poddůstojnickou školu do Uherského Hradiště na odbornost zdravotníka. V Uherském Hradišti byl půl roku, a pak se opět vrátil na Slovensko. Na vojně byl do srpna 1990, měl ji zkrácenou o měsíc díky Havlovu prezidentskému ‚verdiktu‘.
Z tátových příběhů jsem si vybrala ty, které se týkají přijímače a půlročního ‚pobytu‘ v Uherském Hradišti.

Druhá vojenská přísaha
Vzhledem k tomu, že se narukovalo na podzim v rozptylu celého října, tak se končilo na každém vojenském přijímači jindy. Když po vojenské přísaze v Dolném Kubíně, přijel táta na poddůstojnickou školu zdravotní v Uherském Hradišti, stalo se, že v rámci tohoto útvaru měl další vojenskou přísahu se všemi, co byli v těchto kasárnách. Poddůstojnická škola zdravotní byla totiž součástí obrovského kasárenského objektu, kde sídlily útvary motostřelecké divize, tankové divize, ženijní divize, dělostřelecké divize a školní prapory – mezi které patřil i ten zdravotní.  Celá kasárna tedy nacvičovala společně na přísahu. Vzhledem k tomu, že za komunistů byla přísaha velikou slavností a ukázkou vojenské moci, tak v rámci vojenské přísahy měli přejet přes náměstí 3 OT (obrněný transportér pěchoty). Samozřejmě se nacvičoval i jejich výjezd.

Tato druhá přísaha byla v polovině listopadu. Měla začínat v deset hodin dopoledne na náměstí v Dolném Kubíně, problém nastal ve chvíli, kdy se nedostavila OTčka. Hodinu se na opožděná vozidla čekalo, ale ta stále nepřijížděla. Protože byli všichni nervózní a velení rozčíleno, byla vyslána motospojka, aby zjistila, co se stalo. Když se motospojka vrátila, proběhla přísaha – ovšem bez Otček.  Důvod proč obrněné transportéry nedorazili na náměstí se vojáci i jejich příbuzní dozvěděli, když se vraceli do kasáren na oběd.

Stalo se totiž to, že technika byla až tak moc dobře připravená, že když měla OTčka vyjet, jedno z vozidel vůbec nenastartovalo, druhé sice nastartovala, ale hned na to ‚chcíplo‘, a pak už se s ním nedalo nic dělat a třetí – jako jediné – vyjelo, ale při průjezdu kasárenskou bránou se mu zaseklo řízení a nabouralo do zdi, na což měli příchozí krásný výhled.

Vojenské cvičení
Na poddůstojnické škole zdravotních instruktorů se kromě výuky zdravotní vojáci věnovali také pořadovým cvičením, střelbě a bojovým situacím. Na konci pětiměsíčního kurzu bylo vojenské cvičení, které se konalo na nedalekém kopci, kde byl vojenský prostor – kopec se jmenoval Rochúz. Tohoto cvičení se samozřejmě zúčastnila i zdravotnická jednotka, která měla za úkol, ve chvíli, kdy nad nimi proletí vrtulník, zalehnout, maskovat se a na rozkaz velitele ‚PAL‘, měl každý vypálit jednotlivou salvu ze samopalu. Velitel byl špagát (tak se říkalo těm, co měli vysokou školu, což znamenalo i vyšší hodnost, zodpovědnost atd.), který jim řekl, že kdo si myslí, že na jeho rozkaz nevystřelí, tak ať raději nestřílí vůbec, aby to byla jednolitá salva a ne nějaký zmatek. Když už tedy vrtulník přelétával, velitel zařval ‚PAL‘ a čekal, že se ozve salva. K jeho značnému překvapení a rozčilení se ovšem neozval ani výstřel – jeden jediný z 30 vojáků nevypálil, což zapříčinilo, že velitel jen řval: „PAL! KURVA! PAL!“

Milodary
Celý přijímač probíhal tak, aby z člověka udělali blbce. Z ‚vojáků‘ se dělala jednotka – jeden celek, nemyslící stroj, co poslouchá na rozkaz. Řvalo se, dávaly se povely jeden za druhým a na nic nebyl čas. Jídla bylo málo, a když už se k němu konečně po celém dni vojíni dostali, měli pouze dvě tři minuty na to, aby vše snědli, což bylo zhola nemožné. Po jídle se ještě kontrolovalo, jestli si něco neodnáší s sebou, a pokud bylo u někoho něco nalezeno, čekal ho trest. Mazáci měli zjevnou radost z toho, že můžou nováčky týrat. Proto, když po dvou týdnech přijímače začali vojáci jezdit do nedalekého JZD sbírat brambory, měli takový hlad, že jedli jakékoliv zbytky, co našli, klidně i s hlínou. Když si toho všimly místní babičky, nosily jim každý den chléb a jablka.

Tři ‚namol‘
V rámci poddůstojnické školy probíhala i odborná praxe v Olomouci ve vojenské nemocnici Na Hradisku. Tam jeli ti nejlepší za odměnu – bylo jich asi 6. Jednou, když měl táta s kamarádem Michaelem vycházku, šli po místních putykách. Táta ještě nebyl zrovna navyklý na alkohol, proto ho Michael musel k ránu dotáhnout zpět do nemocnice – sám Mike na tom nebyl o moc lépe. Když se vraceli, měli strach, že budou mít průšvih a zavřou je. Na vrátnici se snažili potichu projít, aby nikoho nevzbudili, ovšem k jejich smůle bylo zamčeno. Museli se tedy dotlouci na strážní domek. K jejich nevelké radosti se objevil nějaký plukovník – vojenský doktor. Ten byl naštěstí k jejich velké potěše ještě víc ‚namol‘ než oni a jediné, co jim řekl, aby dávali pozor, až půjdou po schodech, že by se mohli zabít.