Rok 1968 - paměti mého dědy

Tak když budeš chtít psát o roku šedesát osm, tak je potřeba vidět i hodně dlouho před rok šedesát osm. Musíš zjistit, kde se vzalo takové obrovské nadšení v lidech pro nějaké rozvolnění, a tak vlastně přijdeš až do druhé světové války a k událostem, co se staly po ní. Rok čtyřicet osm a pak padesátá léta, kdy to tady komunisti hrozně zmáčkli, lidé nemohli protestovat, nesměli říct nic proti režimu, jeden se bál druhého, rodiče se báli, abychom neřekli nějaký vtip, který jsme doma slyšeli, aby si pro ně nepřijeli druhý den příslušníci STB. A pak přišel rok šedesát sedm, kdy se najednou smělo, bylo tady Majáles, které poprvé povolili studentům udělat v Praze, zvolili za krále Allena Ginsberga, zakázaného filosofa z USA. Najednou se zkrátka změnila celá atmosféra a všechno se tady rozjasnilo a já si vzpomínám na svého vysokoškolského kolegu, který byl dost postihován komunismem, a ten vždycky říkával:,,Hale, nevěř tomu zatim, na to máš čas abys takhle jásal, to je jako když máš dvacet let papouška zavřeného v kleci a pak mu tu klec otevřeš a on chce vylítnout a padne na hubu a rozbije si jí." A to říkal už někdy v lednu roku šedesát osm a ono to tak potom přesně dopadlo. Já si pamatuji, jak jsem byl v březnu šedesát osm na Šumavě a koukal jsem do dálky, kde byly vidět Alpy, ty obrysy hor, a já jsem byl tehdy na hory zatížen, a tak jsem si v duchu stále přál, kdybych se jednou mohl do těch Alp podívat. No, netušil jsem, že to dostane jiný spád. A teď se už dostáváme k jednadvacátému srpnu šedesát osm. Všichni jsem byli v takové euforii, byli najednou možnosti povídat si o všem, četli jsme s chutí noviny, kde se objevovaly články z padesátých let, o postihovaných osobách, které byly mučeny. Vzpomínám si na jeden článek o plukovníku Rohlenovi, jak vzpomíná na to, jak je mučili v tom domečku na Hradčanech. No a najednou přišel jednadvacátý srpen. Přesně si pamatuji, jak se to tehdy odehrálo. Byl jsem ženatý a bydlel jsem v Modřanech, chodil jsem pěšky do práce tak na šestou hodinu, takže jsem někdy kolem páté hodiny vstával. Šel jsem se oholit, pustil jsem si rádio a slyším, jak tam někdo vzrušeným hlasem povídá o tom, jak letadla přistávají na Ruzyňském letišti, a já jsem si říkal, proč vysílají blbci v pět hodin ráno nějakou válečnou hru, a vypnul jsem to. Vyrazil jsem do práce a najednou slyším nad sebou takové dunění a vidím ta obrovská letadla se sešikmenými záděmi, jak mi lítají nad hlavou směrem na Ruzyň, no tak jsem přidal do kroku, nevěděl jsem vůbec, co se děje. Přišel jsem do práce a tam už právě ten Zdeněk Brož, ten filosof, říká:,,Kde seš ty vole, musíme ject do Prahy, musíme se podívat, co se tam děje." A pak jsem postupně zjišťoval, že Rusové nás obsazují, no a já jsem měl doma skutr Tatran, dvousedadlový, a můj druhý kolega Břeťa Zelenků řekl, že se pojedeme podívat k muzeu. No tak jsem vzal doma skutr, přijel jsem před vrátnici a vyzvednul jsem Břeťu a pak jsme jeli k muzeu. Zastavili jsme v Římské ulici, tam před mototechnou bylo takové parkoviště, tak jsem to tam postavil a šel jsem do Vinohradské třídy, tenkrát to byla Stalinova třída, před rozhlas, tam někde nad Vinohradským tunelem jsme byli. No a tam už se srocoval dav, lidi tam stavěli barikádu, byli tam nějaké náklaďáky. Vzpomínám si na takovou scénu, jak tam přijel takový chlap s takovou tou malou "prd, prd, cililink" aerovkou a přišel tam a řekl:,,Chlapi, kam to mám dát." A takový jeden pořízek mu povídá:,, Dej to za roh, ať ti to neodřou."No a pak tam někdo rozhlásil, že už jedou, a nikdo nevěděl kdo nebo co to bude, a tak jsme šli směrem dolu k muzeu, to tam ještě nebyla ta magistrála, to tam ústilo ještě trochu jinak. Přišli jsme téměř k muzeu a tam byl srocený dav, lidi se chytali za ruce a tvořili takového hada a najednou se tam rozšířila zpráva, že dole na Václavském náměstí už jsou tanky, no a bylo tam odtud slyšet takové temné dunění, rachot pásů, no a tak jsme tam stáli, nevěděli jsme, co se děje . A pak to najednou kolem deváté hodiny zarachotilo a z muzea začaly lítat kusy omítky. Já jsem tedy na nic nečekal, žádný hrdina nejsem, s Břéťou jsme nasedli na skutr a ujeli jsme zpátky do fabriky. Jeden z mých kamarádů tam ale zůstal, Jirka Vlček, a pořídil pár fotek z barikády a pak z toho masakru, které jsem ti ukazoval. A my jsme jeli přes Karlovo náměstí dolu k Podolské vodárně a tam uprostřed na kolejích stály dva tanky, jeden namířený do Prahy a druhý ven, a zastavovaly tam vozidla, ale tak nerozhodně, že jsi nevěděl, jestli ti mávají, nebo jestli ti ukazují, abys jel pryč. No tak já jsem je objel a přijel jsem do fabriky a tam už bylo srocení lidí u rádia, všichni byli nervózní, nevědělo se, co se vůbec děje, poslouchali jsme každou zprávu z rozhlasu a chvíli po tom, co jsme přijeli, tak zrovna říkali, že v tom Podolí u vodárny tanky rozstřílely nějaké auto a že někoho zabily ti vojáci, co jsme okolo nich nedávno jeli. Takže to byl takový zážitek první den. Když jsem pak odpoledne přišel domů, tak babiččini rodičové to byli soudruzi, komunisti velcí, a ti z toho byli také zděšení, co nám to ti soudruzi z Moskvy udělali, a honem musíš jít nakoupit brambory, aby bylo co jíst, tak jsem šel shánět brambory, všude lidi panikařili, nakupovali zásoby, byly fronty. Večer jsem se ještě rozhodnul, že se zajedu podívat na rodiče do Slap, co se tady děje, jestli jsou v pořádku, protože tenkrát nějaké telefonní spojení nebylo.  Tak jsem večer jel sem do Slap a cestou jsem potkal v Davli nějaké ruské tanky, protože v tu dobu se tady v Davli a v okolí natáčel americký film Most u Remagenu a byly tady staré tanky, které měly ty nástavby předělané, aby vypadaly, jako americké shermany, a Rusové to potom brali jako důvod k tomu, proč sem přišli, že už tady byly americké tanky. Stály u starého mostu, teď už je tam benzínová pumpa a nový most, ale tehdy nad tím mostem byl postaven dřevěný kostel jako kulisa a u lomu měl režisér vlastní štáb, kde ho potom přepadli ti Rusové. Ve Slapech se nedělo nic, a tak jsem zase zpátky, ale rodiče se o mě hodně báli, protože ono to bylo takové napůl nevyhlášené stanné právo, lidi se báli vycházet , aby po nich někdo nevystřelil. Babička byla zrovna těhotná s tvojí mámou, která se narodila v říjnu šedesát osm, tak ta z toho byla také nějaká zblázněná. Potom následovaly dny, kdy se nevědělo, co se děje, odtáhli Dubčeka, Smrkovského a spol. do Moskvy a celých těch pět dní se čekalo, s čím přijedou, a to byly takové spontánní akce, jak všichni lidi najednou byli proti Rusům. To se přihodilo, já jsem u toho nebyl, že dva mladší kluci skočili dozadu na tank s kramlí, sekli do nádrže a vytékající naftu zapálili, střílelo se a bylo pár mrtvých. Všude byly plakáty, hesla, popsané zdi. Vycházely ilegální noviny a já jsem měl celý štos těchto "ilegálních" novin. Když se nakonec vrátili z Moskvy, tak najednou Dubček a spol. , kterým všichni věřili a mysleli si o nich, že se Rusům nějak postaví, tak když se vrátili, zlegalizovali pobyt sovětských vojsk a začala tzv. normalizace. Ještě tak do dubna šedesát devět to bylo takové vnitřní napětí, kdy se lidi pomalu vnitřně přeměňovali, zvykali si na Rusi, že potkávají v Praze tanky, no a v tom dubnu, když byl odvolán Dubček a nastoupila vláda Gustava Husáka, Biláka a těchto "hajzlů", tak teprve potom lidi zjistili, že něco, v co doufali, skončilo, a že začalo něco jiného. Někdo více a někdo méně snad ještě věřil, že se to začne nějakým způsobem zase pomalu rozbíhat, to Pražské jaro, ale čím dál tím méně lidí tomu věřilo. Ještě jsem zapomněl dodat k roku šedesát osm jednu takovou věc, která dokresluje celou tu atmosféru. Dvaadvacátého srpna šedesát osm si mě zavolal šéf zvláštního oddělení, pan Tater, předseda komunistické strany, který byl tehdy ještě proti Rusům, a chtěli, protože si našli v mých spisech, že jsem byl radista první třídy, uvést do provozu vojenskou stanici, kterou tam civilní obrana měla, tak jsem řekl, že ano. Na jejich žádost jsem uvedl do chodu radiostanici MN, pak jsem jim ještě dobyl baterky a nabídl jsem se, že bych pro ně něco mohl udělat na radiotelegrafii, což nakonec odmítli. Naložili radiostanici a odjeli s ní na Točnou, kde sloužila k vysílání českého rozhlasu. Nejzajímavější na tom bylo, že ti samí lidé, kteří to ode mě žádali, se pak dali na stranu Rusů, a když se mnou poté dělali proces, protože jsem vystoupil ze strany, tak na mě psali posudek, který se se mnou táhl dvacet let, ve kterém zmínili, že jsem aktivně vystupoval proti režimu tím, že jsem zprovoznil tu vysílačku. Teď bych se zase vrátil k roku šedesát devět. Já jsem tedy osobně rozvázal pracovní poměr v Modřanech, protože se narodila tvoje máma a my jsme neměli kde bydlet, a tak jsem si našel zaměstnání mimo Prahu v Počeradech v elektrárně a tam jsem dostal byt, kde jsem žil sám, protože se tam babička nechtěla s dítětem stěhovat, a tak raději zůstala u rodičů. Já jsem tam vždycky na sobotu a neděli jezdil. Na jedné cestě za rodinou jsem na Náměstí republiky zahlédl tlupu mladých lidí, kteří stavěli naprosto nesmyslně barikádu z pneumatik poblíž kasáren, a také jsem v bočních uličkách zahlédl ozbrojené oddíly, a tak jsem raději u jel pryč. Nakonec se ukázalo, že to byli protestanti, kteří pneumatiky zapálili a byli potom zmasakrováni. S tátou jsem byl dohodnut, že si další den v pondělí pojedu do lomu pro kámen na stavbu nového domu ve Slapech. Rozhodl jsem se tedy, že nepůjdu do práce a místo toho budu převážet kamení. Večer jsem se vrátil do našeho domu do Postoloprt, kde na mě u autobusu čekal můj kamarád, Jirka Červený, který byl hrozný srandista a pořád si dělal z každého srandu, jenže tentokrát se mu to trochu nepovedlo, on totiž, když šel ráno do práce, tak řekl, že jsem se zamotal do toho pražského povstání a že jsem zavřený ve vězení. Já sem si říkal, co to pro mě znamená, a on mi řekl , že to mám ještě chvíli hrát. Na to jsem se mu ale vykašlal a šel jsem ráno do práce a tam už na mě čekal hlavní inženýr elektrárny a ptal se mě, co se tam dělo, že si všichni mysleli, že jsem ve vězení. Oni mi totiž vlezli do mého psacího, kde jsem měl štos těch starých "ilegálních" novin, o kterých jsem ti povídal. Všechno mi to zabavili, protože měli obavu, že by na to přišli STBáci. No a pak jsem měl v těch Počeradech celou tu dobu nějaké problémy, kdykoliv se něco stalo, vždycky z toho vinili mě. Když někdo vyvěsil na chladicí věže černý prapor, byl jsem z toho viněn já, protože jsem byl zapálený do horské turistiky, a tak mi údajně jako jedinému neměly vadit výšky. Samozřejmě jsem o tom nic nevěděl. Jednou jsem zase při pravidelném běhu s kamarádem Petrem Karasem, který se mimochodem stal generálním řiditelem ČEZu, natrefil na soudruhy policajty, protože bylo 21. srpna, už na nás čekali a chtěli nás zatknout s tím, že běžíme určitě na protest. Takže to byly takovéhle humorné záležitosti, i když ve skutečnosti humorné nebyly. No a to všechno vyústilo, když tvoje máma vycházela ze školy a měla jít na gymnázium a podala si přihlášku a za dva nebo tři dny přišla její třídní učitelka k nám domů a řekla mi:,,Halejte se, pane Domes, todle to nemůžete do tý přihlášky napsat, dyť vám tu holku nepřijmou, ona má sice samý jedničky, ale nedostane se ani na gympl."Problém dostat tvojí mámu na gympl mě přiměl k tomu jít z Počerad do Prahy, protože jsem si myslel, že tomu uteču, ale tomu stejně člověk neuteče. Takže to byly takové ty postihy. Ještě bych dodal, že když pak vyšlo tzv. Rudé krávo, tak v něm byl seznam příslušníků STB a já jsem v něm našel jméno mého kolegy, který vedle mě seděl na obědě a prožili jsme spolu spoustu věcí, zřejmě mě měl pozorovat. Až rok osmdesát devět mě tohoto prokletí zbavil.