Generační zpověď babičky o roce 1968

Jaký jste měli třídní původ? Jak jste ty a tvoje rodina žili v 50. a 60. letech?
Moje rodina nebyla bohatá, ale tatínek i maminka byli velcí sokolové a ta sokolská myšlenka: rovnost, bratrství a čestnost a tohle všechno jim ukázalo cestu, jakou by měli jít. No, tak nakonec byl táta náčelníkem sokola, hrozně moc se věnoval dětem, ale komunistům se to nelíbilo a v roce 1948 ho vyhodili z práce. Kvůli politickému přesvědčení ho v 49. roce vyhodili znovu. Pak šel dělat dělníka. Tak to byly takzvané komunistické čistky. Proto naše rodina s komunisty moc nekamarádila, ale žilo se nám jakžtakž, takovým tím lidovým průměrem, a o politiku jsme se moc nestarali. V tom 68. roce už byl můj tatínek trochu starší, ale to nevadilo. Byl strašně moc proti tomu, že nás Rusové okupují a nikdy se s tím nesmířil, ani maminka. Rodiče to zkrátka hrozně moc odsuzovali. Tím pádem samozřejmě i já se svým bratrem... Celá rodina.

Jak jste jako rodina vnímali uvolnění režimu?
To jsme ze začátku vlastně ani nevnímali, ale pak když se dalo volněji dýchat a člověk se nemusel bát, že když někde řekne nějakou anekdotu, tak ho třeba zavřou, bylo to obrovské uvolnění. Výborné bylo, že Dubček mluvil víceméně upřímně, přestala cenzura, nastala svoboda slova a vedly se tzv. veřejné projevy a diskuze. Nejvíc se scházeli ve Slovanském domě na Příkopech, kde Dubček a Smrkovský nejvíc propagovali takový ten komunismus s lidskou tváří, jak se tomu říkalo. Ten Smrkovský byl, už ani nevím, nějakým místopředsedou nebo co, ale byl to velký politik, který říkal, že nesmí být žádný teror a že lidi mohou říkat, co chtějí, a že zkrátka musí mít pocit nějaké té svobody a klidu, aby měli lepší život. Pak se sešel Dubček, nevím jestli s ním ještě někdo byl, s Brežněvem na hranicích mezi Slovenskem a Ruskem v Čierné nad Tisou. Tam se spolu sešli, obejmuli se a nakonec z toho vyplynulo, že Brežněv řekl rusky „to je vaše věc“ (Rusky se to říká: „Éto váše ďélo”. Tehdy, jak si pamatuji, nám spadl kámen ze srdce a bylo nám dobře.

A co Vaculíkova výzva 2000 slov?
O tom říkali, že je to dílo přisluhovačů Západu, kteří si neváží toho, že je nám dobře. Já jsem to nečetla, těch 2000 slov, já na to neměla ani moc času. Za prvé jsem ani nevěděla, jak bych se k tomu dostala, ale vím, že to bylo teda správné. A pak to přišlo. V úterý večer jsem se vrátila z práce, všechno bylo v naprostém pořádku, televize šla tak, jak měla, a ve středu ráno mě probudila střelba. Vůbec jsme to nečekali, nikdo, možná že těch pár horních to tušilo, ale obyčejní lidé vůbec nevěděli, o co jde. Po ulicích začaly jezdit tanky a vojáci chodili a různě se skrývali. Zkrátka, byli jsme z toho celí divocí, co že se to vlastně děje. Ještě tu středu pro nás přijel jeden známý a posadil nás, tak kolem osmé - deváté hodiny, do taxíku a jeli jsme se podívat na Václavské náměstí. Tam byl ještě víceméně klid, ale za muzeem, kousek po Vinohradské třídě, kde byl a je rozhlas, byla velká barikáda a největší předmět té barikády byl autobus. Přes tu barikádu jsme se už nedostali, ale nějak jsme to objeli uličkami a dojeli na Vinohradskou ulici až za rozhlasem. Tam, po celé Vinohradské ulici, stály jeden tank za druhým a z toho koukali Rusové. Všechny jejich vozy byly uprostřed označeny pruhem bílé barvy, aby se poznaly od našich. Z největší pravděpodobností totiž počítali s tím, že se někde vyhrnou české tanky a čeští vojáci a začne bitva. Jenomže za tu celou okupaci se na ulici neobjevil ani jeden československý voják. Takže Rusové nevěděli, proti komu vlastně bojovat, a na tanky jim lezli malí kluci a holky a pořád se jich ptali „pačemů?“, „proč sem chodíte?“, „jdi domů“. Okamžitě vznikla písnička „Jdi domů Ivane, čeká tě Nataša“. Pro nás to zkrátka všechno bylo takové nepochopitelné, ale když se tanky potom dostaly na Václavské náměstí a nahoře u rozhlasu začaly střílet a bylo pár mrtvých, tak už to bylo opravdu hrozné.

A co jsi teda pak dělala?
Já jsem pokud možno nechodila ven, protože jsem bydlela u Karlova mostu a na Karlově mostě byly tři tanky. Pak se proslýchalo, že třeba na Klárově zabili nějakou mladou paní a někde na Starém městě dokonce nějakou slečnu, která normálně šla snad do práce. V televizi, než ji obsadili, jsme viděli, jak na Václavském náměstí nesou mladé kluky a zkrvavělý československý prapor. To bylo moc ošklivé, moc jsem se bála. Naštěstí jsem měla dva dny volno, mohla jsem zůstat doma, ale pak jsem musela zas do práce – dělala jsem v občerstvení, prodávala chleba, salám, máslo a podobné věci. Normálně jsem ve výloze vystavovala zboží, ale tenkrát jsem tam dala jenom veliký kus balicího papíru s nápisem: „Veškeré zboží, co má být ve výloze, je uvnitř, přijďte si nakoupit“, protože jsem věděla, že Rusové to nepřečtou, protože mají azbuku. Jezdili kolem a já se bála, že by mi rozbili výlohu a vybrali zboží. Proto prodejna vypadala polozavřená, ale lidé tam chodili, když si přečetli tu ceduli v té výloze, a mohli si nakoupit.

A jak jste pak prožívali normalizaci a nové vedení?
Já mám takový dojem, že do října se mohlo i ven, za hranice, kdo měl teda takzvaný příslib. Museli jsme nejdřív jít na policii a potom do banky s pasem a zkrátka jsme museli dostat povolenku, že smíme ven. A tu povolenku někomu dali a někomu nedali. To podle toho, co o něm věděli a co o něm nevěděli. A tak ti lidé, kteří tuto povolenku měli, honem-honem utíkali na západ. Do Rakouska a do Německa jich tenkrát uteklo hrozně moc, protože měli strašný strach, že tady nás srovnají se zemí. V tom říjnu to právě nějak ukončili a úplně všechny hraniční přechody uzavřeli, takže nikdo nemohl ven ani sem.
Potom, asi někdy po Vánocích, v lednu nebo únoru, bylo mistrovství světa v hokeji. Ve Švédsku to myslím bylo. Hráli jsme s Ruskem dva zápasy. Jeden jsme vyhráli 2:0, takže jsme byli hrozně rádi, ale ještě to nebylo jako to správné, protože to bylo nějak na více kol, nebo co - už si to přesně nepamatuji. Ten druhý zápas mezi námi a Ruskem dopadl 4:2. Já nevím, jestli jsme byli mistry světa, ale byli jsme zkrátka lepší než Rusové. Celá Praha povstala, všichni šli do ulic a křičeli 'šájbůů'. Tak si z nich dělali legraci. Samozřejmě, šlo se i na Václavské náměstí, kde tehdy kolem svatého Václava stála nepředstavitelná spousta stromků – tůjí v truhlících, aby se tem lidé nescházeli. Na Václavském náměstí někdo snad hodil kámen do výlohy Aeroflotu, což byla ruská letecká společnost. Z lidí se okamžitě stal dav, všechno to tam rozsekali, a pak šli na tu zahrádku okolo toho svatého Václava a rozcupovali ji tak, že maličké kousíčky tůjí pokrývaly celé Václavském náměstí. Já jsem pak ráno jela do práce přes Václavské náměstí, takže jsem to viděla ještě než to uklidili. Václavské náměstí bylo z těch malých větviček tůjí a rozházených kytiček celé zelené, ale úplně celé. No, a tahle událost pro mě znamená začátek normalizace.

Jak bys popsala tu normalizaci potom?
Spousta lidí přišla o práci, pár lidí zavřeli, ale už ne tolik jako v roce 48, kdy zavírali kdekoho. Už to nebylo tak strašné, ale například všichni herci se museli sejít v Národním divadle a souhlasit se vstupem vojsk do Československa a podepsat to. I Karel Gott se vrátil z Německa z nějakého turné, musel se nechat ostříhat, protože dlouhé vlasy u kluků byly proti režimu, a musel prohlásit, že se strašně rád vrátil domů a že se přizpůsobí všemu, co je nutné.

A dostala ses Ty do nějaké nepříjemné situace?
Nedostala, protože já jsem se o politiku nikdy nestarala a kromě toho jsem dost pracovala. Tehdy jsem pracovala ve vinárně, kde jsem měla třeba dvanácti- až čtrnáctihodinové služby. Pak jsem sice měla dva dny volno, ale to jsem obyčejně odpočívala, protože mě bolely nohy a byla jsem málo vyspalá. Takže jsem se starala víceméně o práci. Pokud bylo více volna, jezdila jsem na chatu a tam jsme se starali o volejbal nebo si zahráli na kytaru a zazpívali.

A dotkly se Tě, Tvé rodiny nebo nějakého známého tzv. kádrové prověrky?
Jak už jsem říkala, můj tatínek byl kádrově prověřen už v 48. roce a potom už nezastával žádnou vyšší funkci. Byl obyčejným dělníkem. Naučil se na soustruhu. I můj bratr se nechal vyučit soustružníkem a oba dva pracovali snad i ve stejném podniku. Sokol už vlastně nebyl, protože to byla velice demokratická organizace, a tak ji úplně rozpustili. Místo toho se všude objevoval svazarm, nebo něco podobného. Proto se nás v 68. roce už nic dotknout vlastně ani nemohlo.

Další vzpomínky

Věštba
Ještě ti chci říci, že na jaře, když jsme byli právě na chatě a jen tak s partou leželi v trávě, někdo přišel s tím, že četl v časopise 100+1, že nějaký Američan chce jet na dovolenou do Československa a došel si k věštkyni, aby mu řekla, jak v tom Československu bude. Ona mu prý řekla: “V Československu bude strašně krásné jaro, horké léto a krvavý podzim ”. To když jsem tenkrát slyšela, tak se mi tak rozbušilo srdce, že jsem potřebovala být sama a šla jsem se procházet, abych se uklidnila, tolik se mě to dotklo. Víceméně se vše vyplnilo.

Mementum na Muzeu
Na Václavském náměstí z toho 68. roku nám do dneška zůstalo mementum. Sloupy Národního muzea z pohledu Václavského náměstí nesou stopy ruských střel. Myslím, že jelikož to muzeum je takové veliké a monumentální, pokládali ho za významnou budovu, něco jako úřad vlády nebo sídlo strany, a tak to začali ostřelovat. Vysklili všechna okna, což udělali i v budově rozhlasu a v okolí. Když jsem pak jela v pátek ráno do práce, už tam všude byli sklenáři s plnými auty nových skel. Rozdělali si tam na velkých stolech improvizované dílničky a lidé s okenními rámy tam stáli ve frontě a čekali, až jim to zadarmo zasklí. Muzeum, samozřejmě, také zasklili, ale ďubky na sloupech tam jsou vidět do dneška.

Hledání vysílání televize
Televize šla celkem dlouho. Nějaká paní Moučková moderovala a stále vysílala. Rusové intenzivně pátrali po tom, odkud se vysílá, ale málo se vyznali, protože lidé okamžitě sundali všechny cedule s názvy ulic, aby je zmátli. No, a protože přece jen něco našli, přestěhovala se televize na Novodvorskou, kde byl jakýsi ústav, odkud se dalo vysílat. Tam je také dlouho nemohli najít. Pak dokonce vysílali snad z „cukráku“, a to byla jejich poslední štace. Pak musela Československá televize na několik dní přerušit vysílání. Vysílání se zas obnovilo poté, co v Moskvě Dubček a Smrkovský a ještě pár dalších podepsali souhlas s invazí. Podepsali to všichni, kromě jednoho jediného, doktora Františka Kriegla. Takže to bylo takové strašně moc zajímavé.

A o čem se vůbec vysílalo?
No, říkalo se třeba “pozor, shromažďují se tanky na Staroměstském náměstí”. To vysílali. Dokonce byli lidé, kteří chodili s kamerami a odněkud z okna takové situace filmovali. Bylo toho nafilmováno hrozně moc. Nevím, jestli to donesli do té televize nebo jestli to tam mohli poslat, ale vím, že to bylo hrozné. Všichni říkali, že chceme neutrální stát a že bychom měli tedy být neutrální. V té televizi vysvětlovali, že to tak asi nepůjde, a ukázalo se, že měli pravdu.