Rozhovor s prarodiči, 2. světová a komunismus

Rozhovor s babičkou a dědou bohužel nemohl proběhnout s oběma současně. Rozdělil jsem ho proto na dvě části. V první jsem se ptal babičky na její rodinné vzpomínky z ranného dětství v období II. světové války. Více jsem se ale zaměřil na dědu, se kterým jsem měl dlouhý rozhovor přes Skype. Ptal jsem se ho na komunismus, protože v tomto režimu většinu svého života žil, a má na toto období hodně vzpomínek. Zaměřil jsem se na jeho pestrý pracovní život, cesty do zahraničí a jeho názor na změny po revoluci.  

Babi, tvůj otec se nechal přejmenovat z Müller na Marek, proč? Žil přece v německém městě Jihlavě.

Táta pochází ze smíšeného manželství. Matka Češka, otec Němec. Po válce byla nenávist ke všemu německému. Táta se bál, aby mu jeho rodné jméno neublížilo, proto ta změna na Marek. Dělalo to hodně lidí hlavně v pohraničí. Bylo tam totiž mnoho smíšených manželství.

Narodila jsi se před II. světovou válkou. Můžeš mi popsat svoje dětství za války?

Sice jsem byla narozena už před válkou, ale do školy jsem šla až těsně po ní. Během celé války jsme bydleli v Praze v Karlíně. Moje vzpomínky na tuto dobu jsou pouze útržkovité. Spaly jsme se sestrou v postýlkách oblečené, vedle sebe kufříky, na víku nalepená adresa a jméno rodičů a prarodičů. Při každém náletu jsme chodili s rodiči do sklepa. Bylo tam hodně dětí, hráli jsme si na invalidním vozíku, který tam někdo odložil. Hrůzy války jsme si jako děti vůbec neuvědomovaly.
Ke konci války jsme se dívali u průjezdu na letadla, jak shazují bomby.

Jak jsi prožívala konec války?

Byli jsme na prázdninách u babičky na Vysočině. Pamatuji si, že u hřbitova na louce ležely nevybuchlé bomby. Blízko babiččina domu jsme s kamarádkami prolézaly opuštěné trosky domů. Byl to pro nás zážitek nalézat zbytky po obyvatelích. Já jako ditě jsem si význam konce války neuvědomovala.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dědo, vstoupil jsi do komunistické strany, jako část občanů ČSR. Ty jsi z ní ale po roce 68 vystoupil. Proč? Mělo to nějaký vliv na rodinu nebo na tvou práci?

Já jsem nikdy v komunistické straně nebyl, pouze v brigádě socialistické práce. V ní bylo mnoho straníků i nestraníků. Tam byl třeba i náš soused na chalupě pan Pikl. To byla móda. Motto bylo: “Socialisticky pracovat, socialisticky žít.“ Byl jsem dokonce předseda naší brigády. Společné akce se měly pořádat, ale my jsme je nepořádali. V práci to byl samý závazek. Závazky ke sjezdům Komunistické strany, oslavám výročí atd.

Mělo to nějaké výhody být v brigádě? 

Ani moc ne. Jen v práci tě pochválili, když jsi dobře pracoval. Vedoucí fabrik se c+hlubili, jak jejich brigády v socialistickém podniku pracují.

Jako dospělý jsi vystudoval ekonomickou školu. Jak ses k tomu dostal? Co tě motivovalo jít znovu do školy?

Po vstupu spřátelených vojsk Varšavské smlouvy jsem... Já ti to musím říct od začátku. Když k nám vstoupila spřátelené vojska, tak to byl krásný zmatek. Na domech se strhávaly čísla a názvy ulic, aby se vojáci neorientovali tak rychle. Fabriky střežily milice. Já s ještě jedním chlapem jsme se dostali do jedné milice. Poté se začalo fandit vstupu a já  jsem byl potrestán, protože jsem vstoupil mezi milicionáře. Byl mi snížen plat a dostal jsem se na černou listinu.
Proto jsem změnil zaměstnání a šel do bytového družstva, kde jsem dělal účetního a k tomu jsem potřeboval ekonomickou školu. Do téhle práce mě dostal můj švagr, který tu dělal vedoucího. Škola byla večerní, dělal jsem ji dva roky. Na tu dobu jsem měl vyjímku, že školu dodělám.   

Za komunismu jsi jel na pár dnů do Ruska, ale i od kapitalistického Západního Německa. Jak velký byl rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi?  

Do obou zemí jsem se dostal s VTS, to byla zkratka pro vědecko-technickou společnost. Do Norimberka jsme jeli na stavařskou výstavu. Bylo to před Vánocemi. To jsme byli v šoku. Byly tam krásné trhy s ovocem všeho druhu. Obecně tam bylo všechno, co je dneska v Praze normální.
V tom Rusku, to bych ti mohl popisovat... Stála se tam fronta na vodku. To už bylo za Gorbačova. Vodka se prodávala v určité hodiny a rusové stáli fronty na jejich národní alkohol. Chlastali jak duhy!

V Moskvě a Uzbekistánu byly otřesné veřejné záchodky. Chodilo se tam mnohdy na malou po cihlách nebo fošnách, protože to tam bylo celé zalité močí. Dokonce někde spravovali záchodovou mísu plechem.  Naopak v Norimberku bylo všechno na úrovni. Takové, jaké je to dnes v Praze.

Zakazovali komunisti vychvalovat krásy kapitalistické země?
 
My jsme naše zážitky radši nešířili, aby se nám něco nestalo. Nechtěli jsme se dostat do nějakých problémů.

Pocházíš z Vysočiny, jak jsi se dostal do Prahy?

Já jsem šel do Prahy na průmyslovou školu. Bylo mi tenkrát sedmnáct let. Poté jsem přešel na stavbu lodí, z toho jsem dělal diplomovou práci a obhajobu. Na umístěnku jsem šel do Libně do loděnice. 
S babičkou jsem se seznámil, když jsem jel domů na Vysočinu. Babička pracovala jako sestra v ozdravovně Svatá Dobrotivá. Tam jsem se s ní seznámil. Seznámili jsme se blíž, a pak ona přešla do Prahy. Dělal ve Vinohradské nemocnici a pak jsme se vzali.

Byla to velká změna? Najednou přejít z vesnice do města? Jak (dlouho) jste se aklimatizovali?

Ne, nebyla. To Praha ještě nebyla tak velká. Žádné sídliště. Nejdříve jsem bydlel u strýce, který bydlel v Karlíně. Od něj jsem šel do internátu, ten byl v Pobřežní ulici taky v Karlíně. Když jsem skončil školu, šel jsem na ubytovnu na Malou Stranu.   

V čem se pro vás změnil život po revoluci? Co je podle vás lepší a co horší?

Zhoršilo se to, že přestala být jistota v práci. Z toho bytového družstva jsem šel na odbory za Hlavní nádraží. Přestoupil tam totiž i můj šef. Poté jsem už šel do důchodu.
Takhle. Za komunistů byly peníze, ale nic nebylo k dostání. Dnes je to naopak. Teď nemáme peníze, ale všechno je k mání.
A teď se může do ciziny. Dříve musel být devizový příslib a na ten málokdo dosáhl. To se mohlo jen do lidově demokratických států. Maďarsko, Polsko a východní Německo. Tam devizové přísliby nemusely být. A nesmělo se na Západ. Proto jsem se do Západního Německa dostal jen s VTS.
Dnes se může všude s pasem nebo občankou. A nepotřebuje se devizový příslib.


A konkrétně ve vašem životě s babičkou se něco změnilo?

Dříve jsme měli holé stěny. U postele krabici a na ní budík. Tak jsme si zařídili kompletní vybavení celého bytu. Dříve jsme tu bydleli se strýcem a tetou. Ti se ale po revoluci odstěhovali do nového bytu. Dnes tu žijeme pouze s babičkou.

Uvědomili jste si někdy, že žijete v ulici Jihlavská, a že jste se oba narodili blízko Jihlavy? Mě tato spojitost napadla až teď po šestnácti letech.

Cha cha cha. Jak pojmenovali tuhle ulici, tak to je. No jo no, ne, nikdy mě to nenapadlo. My jsme to nikdy nespojovali.