Tenkrát to všechno bylo jinak

Vzduch lépe voněl, lidé škudlili každou korunu, svetry se pletly z angorské vlny, pan Zajíček měl dvorek u chalupy obehnaný králíkárnami s dobře živenými angoráky,smradu a much až hrůza,ale nevadilo to nikomu,ženské měly strach o své mužské polovičky,jelikož byli živitelé rodin a když se některý spustil s nějakou prostopášnicí,ta jeho by nahodilou krasavici
ubila téměř až k smrti.To vždycky doktor Šimáček měl co dělat,sešíval roztržené obočí,pusu či natržené ucho,ba dokonce a nedej Bože,když poblíž bitky se našla nějaká hromada kamení,to se náměstíčko ihned vyprázdnilo,aby ostatní také něco nechytili.
Svůdnice pak musela nějaký čas nosit šátek neb i klobouk,než jí dorostly nové vlasy. Cukrárny zvaly dovnitř kolemjdoucí vůní vanilky a růžová barva zůstávala jednomu v očích i když tam hodinu již nebyl. Ve škole nechyběla mimo kříže s Kristem a Jana ˇAmose Komenského rákoska.Co katechetka Blaženka se v hodinách náboženství napletla svetrů a ponožek,školník Vymrštil
si hravě poradil i s tím největším lhářem. Vincka Šebelového bez logopedie,která byla tenkrát v plenkách zbavil i koktání. Všichni jsme kolem něho při příchodu k hlavnímu schodišti, procházeli jakoby prosvíceni leisrem a s úzkostí  ,aby na nás neshledal chybu,se slušnou úklonou,pozdravem svižně ač neradi pronikali do útrob školy.
V Křižné ulici na rohových schůdkách u domu Sušinových sedávala od jara do podzimu dáma s hlavou samá lokna ostře rezavých kadeří,svým hmotným bohatstvím zaplňovala celou horní část schodiště a její pomněnkové oči s rtíky našpulenými zvaly ke koupi voňavých pomerančů první kvality,jimiž byla doslova zasypána. Voněly až běda široko,
daleko,takže kdyby si nechtěně upustila,ve vzduchu by nebylo nic cítit.
Dokonce i krémy u drogistů se prodávaly v krásných napodobeninách pomerančů,jenže mámě na ně nikdy nezbývaly peníze a tak jsem se musela spokojit s darovanou knížečkou od paní majitelky drogerie např.pohádkou O Karkulce,Smolíčkovi a tak.Zato jsem se naučila brzy číst podle obrázků.
Boty se šily na míru,krejčí,švadlenky  a kloboučnice měli plné ruce práce pro městskou honoraci.
V koloniálu u pana Dlouhého se našlo všechno možné,když jsem neztropila žádnou ostudu, kterak mamka říkávala,k nákupu pan Dlouhý přidal do sáčku něco cukrových fialek,byla jsem v tu ránu v pátém nebi!!
Dlužno říci čtenáři,že to byla doba po válce a vše na lístky.
Nejlíp na tom byla stará Půlkrábková,měla pouze jedno oko,druhé skleněné,ale jakmile přeběhl  po ulici nějaký pes,byl její,doma si s ním lehce poradila,měla v Octárně „Výsek psího masa a sádla“ – neohlášený,avšak jaké paničky k ní za nákupem chodily?
Nejraději jsem s mamkou navštěvovala místní Oficínu pro dámy a pány u Ryšavých,kam docházely na ondulaci kroměřížské dámy,na stříhání a holení pánové.S dětským údivem a zkoprnělá pozorovala jsem pana Ryšavého,s jakým gustem a bravurou si brousí břitvu na holení,pro mne podivném,širokém řemenu z nefalšované pravé kůže,hustá namíchaná pěna mně připomínala indiány bez čokolády.Měla jsem vždy velký respekt,neboť jeho nůžky při stříhání,to byl Šavlový tanec od Chačaturjana.A těch nepočítaných skřipců a natáček do vlasů dam,s těmi byla paní Ryšavá jako ryba ve vodě!

A což teprve MUDr.Šimáček,ten dovedl všechno,přišít prst na ruce,noze,vytrhnout zub,vyléčit každý neduh,ba i ženské věci,ale o ty jsem se v tomto věku nezajímala. Nesmím opomenout pana Smutníka,hlavního uklizeče a topiče u firmy Baťa v domě Obuvi,kde jsem poprvé uviděla světlo světa,svoji mamku,taťku a brášku Oldu.
Tento pan Smutník měl strašně vzteklou ženskou,s koštětem v ruce,když mu pomáhala,šel z ní strach.Byl pilný jako včelka, samá sranda a na ženské práce -kápo!
Nejlíp však uměl uvařit vaječný koňak! Ještě dnes se stydím za svoji dětskou 
nestydatost,jak dlouho jsem na tu žlutou mléčnou pochoutku,vonící i přes špunt po vanilce,dokázala vzorně čekat,teprve po jedné štamprličce opouštěla své silně střežené místo.Doma stejně nic nepoznali.Pan Smutník byl moje sluníčko,když si
chtěl od své láteřící ženy odpočinout,uléhal v kotelně na vzorně naskládané krabice od bot u teplého kotle na pruhovanou deku a barevný polštář,říkal tomu „Záhořovo lože“.
Každý den k nám přicházel pan Bezděk,pošťák,tenkrát ještě nebyly kastlíky na chodbách.Byl na svůj věk ještě fešák,jeho stejnokrojem byla krásná,z čisté vlny šedá pelerina,až ke kotníkům dlouhá,pod ní z pravé kůže velká přes rameno přehozená brašna,na hlavě plochá se znakem pošty,taktéž šedá přikrývka.Přicházel i odcházel vždy se zdvořilým:“Moje úcta“.Co ten se chudák naběhal !
Vždy na Nový rok nás navštěvoval pan Hrůza,místní kominický mistr v pracovní černé kombinéze s omotanou štětkou přes rameno a bělostnou čepičkou.Mně zanechal černý od sazí puntík na nose a přidal:“Pro štěstí,čečetko!“Opatrovala jsem
si ho po celý den a mámě vtiskl do ruky kalendář na Nový rok.Vždycky dostal od ní něco dobrého na zub,stejně jako pan Bezděk.Holt moje mamka nebyla lakomá,ba naopak,byla ráda,když všem chutnalo!
Také mě provokovala Němka Herda,vysoká,hubená a pyšná stará panna se skřipcem na nose a bradavicí u něj,matka šesti koček a čtyř kocourů, sama na ně šila,háčkovala a pletla oblečky včetně čepiček,dnes by mnohá firma bledla závistí.
Ráda a s úsměvem vzpomínám také na pana Kvasničku,malíře pokojů z blízkých Rataj. Ten nám jednou tak nádherně vymaloval kuchyni,až oči přecházely.Na bílém podkladě se pyšnilo samé zpěvné ptactvo s ohromným,ve všech základních
barvách peřím.Mamka odešla vařit oběd personálu Baťového domu Obuvi, kde byla kuchařkou. Já sama byla návrhářkou. Když dílo bylo hotové, uháněla jsem bez dechu za ní,ať se potěší  nádherou!Leč  stejného uznání se jemu nedostalo,málem omdlela se slovy: “Pane Kvasničko,co jsem Vám pro Boha dělala?“ Chudák, málem mu štětka upadla na zem,musel celou kuchyni přemalovat! Tenkrát jsem byla doopravdy nazlobená já,až k prasknutí ve svých ne celých pěti letech.

A což teprve dvorky v kapitulních a měšťanských domech na náměstí !
To byl ráj všech rájů!
Od našeho domu byly vzdáleny,co by kamenem dohodil. Obydleny rodinami řemeslníků,mně však nejvíce zajímal čepičář Pečínka se svoji ženou Bětuškou. Tam bylo veselo docela často,když ji vyplácel za její laškování s cizími pány.
Ovšem nebylo se čemu divit,on hromotluk, Bětuška opravdová Hanačka s jiskrným  pohledem, správně zaoblených tvarů.
Já ji měla ráda, vždycky měla pro mě nějaké cukrátko v kapse, jako úplatu s ukazováčkem na rtech.Avšak mamka to nesměla vědět!
No, koukala jsem na všechno dění kolem sebe – očima dítěte.

Ale byla to tenkrát – krása!