Josef Rytíř – jak to tenkrát bylo

Jedním z pozoruhodných lidských příběhů z doby komunistického Československa je pro mě vyprávění o mém pradědečkovi Josefu Rytířovi. Jeho osud bych s vámi chtěla sdílet proto, že mě již od samého začátku velmi zaujal a dojal. I přes to, že jsem neměla tu možnost si s pradědečkem popovídat osobně, mohu usoudit, že to byl velmi vzdělaný a hodný člověk, který měl velice rád svou rodinu a udělal by pro ni cokoli na světě. Bohužel překážky, které mu život nastražil, nebyly jednoduché, a tak jim stihl podlehnout dříve, než ho stačil poznat dokonce i můj tatínek. Dle vypravování jeho druhé nejstarší dcery, mé babičky, bych nikomu na světě nepřála protrpět to, co zažil on a všichni jeho nejbližší.
Hlavním zdrojem mého příběhu je má babička Libuše Brzobohatá, za svobodna Rytířová, která mi o pradědečkovi pověděla téměř vše, co jsi pamatovala. Jelikož byla sama velmi mladá, když její tatínek procházel tímto těžkým obdobím, nepamatovala si veškeré detailní informace, avšak k sepsání mého příběhu to zcela stačilo. Za vše, co mi byla schopna poskytnout jsem jí velmi vděčná, jelikož si dokážu představit, jak těžké pro ni muselo být snažit se vzpomenout na věci, na které by raději zapomněla. Dalším zdrojem byla babičky sestra Eva Vávrová, která byla také ochotna povídat o svém tatínkovi a zároveň i o svých pocitech. Oba zdroje bych označila za velmi důvěryhodné, jelikož si myslím, že na takovou zkušenost se špatně zapomíná. Ovšem, nevylučuji možnost, že z důvodu jejich věku, již mohly nějaké detaily zapomenout či mírně pozměnit.
Nyní se už přesuneme k samotnému příběhu. Můj pradědeček se narodil 19. 12. 1914 ve Vlkavě, nedaleko Nymburka, do rolnické rodiny. V roce 1939 se oženil se svojí budoucí manželkou Janou Krásovou, ke které se ihned po svatbě přestěhoval. Po roce pobytu v Pardubicích se jim narodila nejstarší dcera a později ještě další dvě, včetně mé babičky. Jednoho dne mu přišla nabídka přestěhování se do pohraničí, a tak celá rodina odcestovala do Ústí nad Labem.  Zde byl pradědeček pověřen národním správcem sodovkárny. Po ukončení této funkce nastoupil jako úředník do vodohospodářské správy. Jeho pracovní výkon byl velice kladně hodnocen, a proto byl nakonec povýšen na inženýra. Po těchto pozitivních zprávách následovala ještě jedna velká radostná chvíle. Má prababička přivedla na svět čtvrtého potomka. V průběhu dalších let bylo pradědečkovi několikrát nabídnuto členství v KSČ, které ovšem neustále odmítal, jelikož se již dříve stal členem Národně-socialistické strany. V roce 1952 se praděda rozhodl, že celou svou rodinu pošle na letní prázdniny k rodičům své manželky. Vyprovodil je na vlakové nádraží, kde čekal, až vlak odjede a poté se vydal na cestu zpět do práce. V zaměstnání však na něj čekala skupina členů STB, která ho zatkla a odvedla do vězení. Po skončení letních prázdnin, kdy se celá rodina vrátila domů, nalezla na stole dopis, ve kterém bylo napsáno, že s pradědečkem probíhá vyšetřovací vazba, a že po jejím konci bude převezen neznámo kam.
Devět měsíců trvala tato vazba, avšak pradědova rodina byla ponechána bez jakýchkoli informací. Byl jim zabaven veškerý jeho majetek a dětem bylo po ukončení základního vzdělání zakázáno dále studovat. Když se byla prababička zeptat na svého manžela na prokuratuře, bylo jí sděleno, že její muž byl zatčen za protistátní činnost a bude souzen. Termín soudního procesu však nebyl rodině uveřejněn, jelikož její účast zde nebyla povolena. Vše tedy probíhalo v nejvyšším utajení. Když proces skončil, vydala se prababička znovu o všem informovat na prokuraturu. Zde jí popsali průběh soudu, řekli jí, že praděda se prozatím nachází v Litoměřicích, a že byl odsouzen na 11 let odnětí svobody. Za pár dní přišel rodině ještě dopis, že dědeček byl souzen v procesu s dalšími deseti lidmi, kteří spolu údajně páchali protistátní činnost. Ve skutečnosti se však tito lidé ani vzájemně neznali. Jeho nejbližším byla povolena návštěva, na kterou by asi nejraději zapomněli. „Můj tatínek byl v naprosto zuboženém stavu. Natrhnuté ucho, vylámané zuby, no prostě hrůza.“ vzpomínala má babička. Uplynul ani ne týden a rodině bylo oznámeno, že pradědeček si bude svůj trest odpykávat jako politický vězeň v Jáchymově na těžbě uranu. Nejprve pracoval v táboře Svornost a po jeho zrušení byl přeřazen do tábora Rovnost. Podmínky, které zde panovaly, byly otřesné. Pracovní normy museli přesahovat 200%. Teprve tehdy jim byla povolena návštěva, napsat či dostat dopis nebo balíček. Vše bylo samozřejmě cenzurované. Korekce, kopance či omotání drátem a stání několik hodin na mrazu, to vše jste mohli dostat jen za špatný pohled.
V roce 1961 byli někteří vězni propuštěni na amnestii prezidenta republiky z roku 1960. Mezi nimi byl i můj praděda. Na poslední dva měsíce věznění byl převezen do Minkovic na tzv. „ozdravný pobyt.“  S podlomeným zdravím se vrátil domů k rodině a ihned začal znovu pracovat. Zanedlouho byl povýšen na vedoucího dopravy. Bohužel roku 1966 dostal leukémii a zemřel. Po jeho smrti v roce 1968 byl plně rehabilitován a rodina dostala finanční odškodnění. Ovšem peníze nemohou nikomu nahradit lidský život.
Navzdory tomu, že pradědečkův příběh není nijak veřejně známý, jako například proces se Slánským, je pro mě mnohem důležitější a bolestnější. Důvodem je, že se jedná o člověka, který i přesto, že jsem ho nezažila, je součástí mé rodiny a můj vztah k němu je bližší. Občas jsem o něm slýchávala od mé babičky a prohlížela si její staré fotky. Na nich vypadali všichni tak šťastně, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak smutné události se za usmívajícími se obličeji skrývají. Sdílením tohoto příběhu, bych chtěla, aby si každý zapamatoval, jak bezcitní někteří lidé dokáží být, když jsou schopni žít s tím, že kvůli jejich lži, trpí nevinní lidé, jako byl právě můj pradědeček. (920 slov)


Zdroje:

• Moje babička Libuše Brzobohatá

• Nápravně pracovní tábory při československých uranových dolech. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-01-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1pravn%C4%9B_pracovn%C3%AD_t%C3%A1bory_p%C5%99i_%C4%8Deskoslovensk%C3%BDch_uranov%C3%BDch_dolech

• Babičky sestra Eva Vávrová