Škoda, že nevlastním stroj času

Škoda, že nevlastním stroj času. Ve sci-fi filmech běžná věc, ale co takhle doopravdy?
Naprogramuji nějaký rok a už jsem tam.  Moc ráda bych se vrátila do minulosti a stačil by jeden jediný den. Běžím do školy, usedám do lavice a poslouchám to, co už dávno vím a znám. V některých předmětech bych mohla být dokonce i věštkyní a předpovídat budoucnost. To by bylo co? Jenže bohužel opravdu jen a jen ve filmu.
Ale kdo ví!

Začínám raději pátrat v paměti a vynořují se mi šedesátá léta minulého století.
Zlatá šedesátá, jak se o nich stále mluví, a s tím se i já plně ztotožňuji. Je mi patnáct, žádná zkušenost v lásce ani mezilidských vztazích, srdce na dlani, všechno vidím v růžových barvách, ale přesto velmi dobře vím, co v životě chci, a čeho chci dosáhnout.

I ve světě to vypadá zajímavě.
V Americe se stává prezidentem J. F. Kennedy, mladý, třiačtyřicetiletý muž, který vnáší do politiky
nový vítr. Jsme nadšeni, líbí se nám a čekáme, co se bude dít. Začátkem šedesátých let byl objeven
laser, zdokonalují se počítače, začínají se poprvé používat diskety a rádiové spojení přes geostacionární družici.
U nás je prezidentem Antonín Novotný a žijeme v hlubokém socializmu. Milujeme Sovětský svaz, který je náš vzor i s prvním kosmonautem J. Gagarinem, jemuž se podařilo obletět zeměkouli.
Když se pak prošel po Měsíci americký kosmonaut Neil Armstrong, o tom se u nás už tak moc nemluvilo, ani nepsalo. Pomalu se všechno začíná uvolňovat a přibližovat k roku 1968. V kultuře se objevuje Miloš Forman a jeho „ jiné filmy“, než obvyklé. Přichází Jiří Suchý se svým divadlem Semafor, milujeme „Bardotku“ a Belmonda, ale největší bombou je Beatles. Věra Čáslavská nám přiváží
zlaté medaile ve sportovní gymnastice z olympijských her z Tokia i Mexika. Nová móda minisukní, natupírovaných vlasů a černých očních linek, je nepřehlédnutelná.
V tomto období se nacházím v lavicích střední školy, daleko od rodičů a musím tedy začít spoléhat jen sama na sebe. Nové předměty, učitelé, kamarádi, rozdělení funkcí ve třídě, cizí město, internát. Mládí ale hraje samo za sebe, čím více vzrušení, tím lépe. Bylo nám vysvětleno, že když z nás jednou má být
 „pracující inteligence“, musíme poznat také práci v továrně, protože jen tak si budeme vážit svého studia.
 V I. ročníku jsme tedy v rámci vyučování chodily do textilky, kde se z nás časem staly docela dobré tkadleny.
V té době bylo vyučování i v sobotu a to pak byl opravdu moc krátký víkend. Jednou se nám to vůbec, ale opravdu vůbec nehodilo a začaly jsme tedy „kout pikle“. Rozvrh připravoval jeden starší profesor, o kterém se vědělo, že již občas zapomíná. První část našeho plánu spočívala v tom, že musíme odstranit dvě poslední sobotní hodiny z rozvrhu, který visel na chodbě. To se podařilo, ale druhý byl ještě ve sborovně. Také jsme si poradily. Vystihly jsme správný okamžik, jedna ze spolužaček se bavila s učitelem a ta druhá brala kartičky z tabule.
Vše proběhlo hladce, my měly delší víkend a pan profesor byl označen za popleteného. Dnes se pane profesore Dokoupile ze svitavské zdravotnické školy, kde jste nás s velkým zaujetím učil literaturu a historii, dnes se Vám omlouvám. Omlouvám se za celou naši třídu. Pozdě, ale přece!

Nemilovaly jsme externí učitelku latiny. Opravdu zvláštní žena. Strohá, protivná, nedokázala nás nadchnout a neměla nás ráda. Také tak vypadaly naše známky. Jak velký rozdíl byl mezi ní a chirurgem Horákem, který s námi jednal na úrovni. Byl sice přísný, ale i vtipný a na jeho hodiny jsme se těšily.  Jeho „Silencium milé dámy“, mi v uších zní dodnes.
Ale zpět k latinářce. V pololetí do její poslední hodiny jsme přišly všechny oblečeny do černého a ještě jsme na lavice položily svíčky. Po zazvonění přišla soudružka do třídy a to už nám při veškeré vážnosti a smutku, který jsme chtěly po celou dobu zachovat, začaly cukat koutky. Zřejmě náhoda, ale ona byla také celá v černém. Po hodině vběhla do sborovny a křičela: „To bylo spiknutí!“ Nu, asi bylo, ale ostatní učitelé se jen potutelně usmívali, protože se přece nic nestalo. Vlastně se opravdu nic nestalo.

Náš „tříďas“ a současně ruštinář byl bezva chlap. Jen jednou nás trochu podrazil, když chtěl ze dne na den psát čtvrtletní písemku z ruštiny. To se fakt nedalo stihnout zopakovat. Jak jsme to asi vyřešily?  Prostě jsme odložily pera a ani jedna nezačala psát. Dnes mě udivuje, jak jsme dokázaly být tak jednotní a trvaly si na svém. Písemka se tedy nepsala, ale pan profesor Nakládal chtěl vědět, kdo byl strůjcem, a čí to byl nápad. Postupně jsme všechny chodily do kabinetu a byly vyslýchány. Byla jsem tehdy předsedkyní třídy a za všechno zodpovídala.  On byl ale opravdu férový chlap, vyřešil to v rámci třídy, nedělal z toho žádnou vědu a já měla tenkrát pocit, že stejně má raději rebelky, než uťápnuté dívčiny.
Tak to byly jen takové naše studentské vylomeniny. Na druhé straně jsme se poctivě připravovaly na své povolání, později se rozprchly po nemocnicích v celé republice a odznak diplomované sestry, který jsme maturitou získaly, hrdě nosily připnutý na sesterských šatech.  Některé spolužačky v roce 1968 emigrovaly do Ameriky a chtěly se i tam věnovat svému povolání. Prý je tehdy při práci sledovaly kamery, aniž by ony o tom věděly. Obstály na výbornou a mnohá z nich se vypracovala i na vedoucí funkci vrchní sestry. Prostě české sestry uměly vzít za práci.
Na našich setkáních rádi vzpomínáme na studentská léta ve Svitavách. Ono těch zážitků bylo daleko více, každá si na něco vzpomene, bavíme se, smějeme se, a zdá se nám, jako by to bylo včera.