Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality.

Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality.
Část druhá.
Nastává rozdílení k rotám podle odbornosti. Mně velitel Karel Pinka úsečně oznamuje, že nesplňuji předpoklady pro důstojnickou hodnost a budu školen na poddůstojníka. Ptát se proč je zbytečné. Vykoledoval bych si nanejvýš basu za drzost. Musím na to přijít sám. V pátrání budu nakonec úspěšný: Důvodem diskriminace je můj posudek, který psal jakýsi (nepochybně soudruh) Čermák z Dobré a který jsem si o několik měsíců později (chybička se soudruhům - i v armádě - vždycky jaksi vloudila), díky kamarádům z fakulty ve štábní spisovně někdejšího „Penzionu Třemšín“, směl potají a ve chvatu přečíst:  „... Albín Jajtner (sic!) zastává protisocialistické názory a pravidelně navštěvuje místní kostel. Pokud jde o syna Pavla, s otcovými názory se plně ztotožňuje. Jmenování důstojníkem lidové armády místní organizace KSČ v Přibyslavi nedoporučuje“. Jsem třetí generace „politisch verdächtig“[1] a prvorozený syn, kterého nosí moje žena Liduška pod srdcem, bude ještě 17 let po narození generací čtvrtou.
Jediné spojení, které s milovanou Liduškou, budoucí maminkou, máme, jsou dopisy.  Dnes je nepředstavitelné, že tehdejší nejčerstvější zprávy jsou nejméně týden staré. Datum porodu se blíží. Liduščiny obavy též. Má stárnoucí rodiče a muže jen zdánlivě nikoli v  kriminále v tom, čemu budeme říkat „pakárna pod Tremšínom“[2]. Telefonní stanice je v Macourově jediná. Telefon na kličku a dovolat se někam zázrak. Nemluvě o tom, co by to stálo.
Zatím jsem vězněm komunismu a záhy se narodí naše první miminko. Jméno je třeba napsat do dokladů před odjezdem do porodnice. Bude-li to chlapec, bude to Pavel, toho jména druhý. Pokud to bude dcera, bude to Ludmila. Po mamince.
Na jedné z prvních nedělních vycházek, někdy uprostřed teplého října toho roku 1973,  se dole v rožmitálském kostelíku na náměstí, potkávám se dvěma jinými vojáčky, Slováky, kteří se nebojí v uniformě příjímat tělo Kristovo z rukou mladého a štíhlého kněze, jehož jméno neznají[3]. Jedním z těch vojáčků je Paľo Mihalič, katolík ze Stupavy, který se na rozdíl ode mně bude smět stát důstojníkem, protože na Slovensku není „pěst dělnické třídy“ tak tvrdá a jeho posudek je tudíž příznivější než ten můj z Přibyslavi, kde „proletářská nenávist“ dodnes nevyhasla. Kostelíky jsou v Rožmitále dva: jeden uprostřed náměstíčka, druhý nahoře ve Starém Rožmitále. To je ten, kde se událo první provední dnes tak oblíbené vánoční mše „Hej, mistře!“ Jakuba Jana Ryby.
Je večer, sedmadvacátý listopad 1973. Napadlo po kotníky sněhu. Je mráz.  U pluku je klid. Důstojníci už jsou dávno doma. Jediný potenciálně nebezpečný muž sedí v dobře vytopené kanceláři dozorčího útvaru. Naštěstí je to major Víta, tak zvaný „paragrafista“, který se stal vojákem z povolání nedobrovolně jako čerstvý absolvent stavební fakulty zákonem v pozdních letech padesátých. Nestojí mu za to, aby se po patnácti letech šaškování znovu učil svému povolání. Ujel mu vlak. Už v armádě dožije do penze. Ale nevěří, že „to vyhrajeme“. Všímá si dobře, major Víta, a zejména mnozí z nás, že při cvičení ani jedno z naleštěných, ale pro nedostatek financí úplně boje neschopných vozidel pluku, neujede víc než několik kilometrů.
Třetí světová válka bude i přesto, jak pečlivě je naplánován preventivní úder, nejspíš beznadějně prohrána. Major Víta to ví. Nechává vojáčkům více svobody, než než zažraní komunisté, jakým je například major Lukovics, Maďar z Dunajské Stredy, můj velitel. Maďar, jako vystřižený ze Švejka či z Černých baronů, mluvící špatnou slovenčinou. Velitel svobodníka absolventa, nepřítele socialismu od narození, inženýra elektrotechniky Pavla Jajtnera.
Toho večera nemusím už mít na nohách těžké vojenské boty, kanady, protože zkouším s kapelou a popíjím sedmistupňové pivo, propašované do kasáren přes plot, protože  kamarádi ve strážní službě to nebudou chtít vidět a tudíž neuvidí. Odměna je nemine. A major Víta, dnešní dozorčí útvaru,  zásadně nechodí na přepadové kontroly. Nechává vojáčkům svobodu. Ví, že „to nevyhrajeme“[4],  to především. A pak, kdyby šel na kontrolu, mohl by zjistit, že strážní nestřeží a zakázaný alkohl se do kasáren pašuje a dokonce se tam i pije. Major Víta zásadně kontrolovat - bez předchozího ohlášení – nechodí. A vojáci se mu odměňují tím, že zlobí méně, protože ho mají rádi. Za to, že ctí – v mezích možností – jejich beztak už zanedbatelnou svobodu.
 Ale i při nejlepší vůli se někdy něco stane. Třeba když má službu dozorčího pluku horlivý a komisní major Lukovics, zvaný Cháček, protože neumí vyslovit“H“. Pro toho je otázkou prestiže, aby něco našel. Třeba jen utržený knoflík. Někdy i  vojáček z Vítovy sedmé roty něco provede. Major Víta pak, volky nevolky, musí předvést kázeňsky provinilého vojáčka na hlášení k veliteli pluku, podplukovníku Pinkovi, zvanému baron.  Nicméně, povzbudí ho slovy: „Soudruhu vojíne, chovejte se uctivě, aby soudruh velitel na vás nemusel zvyšovat hlas a snižovat tak svou osobní důstojnost!“
Je večer, 27. listopad 1973. Po hlavní ulici v kasárnách, nasvícené  silnými světly výbojek, protože je tma a den je krátký, běží vojáček s papírkem v ruce. „Hledám nějakého svobodníka Jajtnera!“  „Ten je ze čtvrté roty! Ale teď chlapi nacvičujou s kapelou v učebně politické výchovy!“ Do místnosti vyzdobené v aktualizovaném duchu, nicméně stále ve stylu Černých baronů, vpadne vojáček. Přestaneme hrát „Saint Louis Blues.“ Tenhle nádherný jazz jsem kluky naučil tak, jak jsem mu sám naučil v kapele Pepy Kučery někdy v roce 1963. Odložím půjčený nástroj a poslouchám: „Svobodník absolvent Jajtner (prvním pádem voláme – na vojně zaručeně), póóózor! Máte telegram.“
Už tuším, co v něm bude. Ale zatím netuším, zda to bude Liduška nebo Pavlík. Je to drama. „Volali z pošty z Příbrami. Telefonicky. Přesné znění telegramu přijde až zítra.“           Telefonické doručení telegramu je tehdy nová služba  Československé státní pošty. Jen tam, samozřejmě, kde mají telefon. „Abych to dlouho neprotahoval.“ Stejně je to nekonečně dlouhé, pomyslím si. „Máte syna!“ Vybíhám v košili a pantoflích do sněhu a mrazu.  „Chlapíííí!!! Mám kluká !!! Jmenuje se Pavel, toho jména druhý!“ Kluci z kapely vybíhají za mnou. Řev sílí. Běžíme po hlavní ulici kasáren a teď už volají všichni: „ Máme kluká“. Otvírají se okna, přidávají se k nám další. Možná, že ani tolik nejde o korunního prince Jajtnerova rodu, jako o to, že ještě máme jednu basu piv.
Major Víta, dozorčí útvaru, paragrafista, čili, jak známo, nedobrovolný voják z povolání, naopak okno zavírá. Nic nevidí, nic neslyší. Ví, že vojáci mu s jednou basou piv potíže dělat nemohou a ani nebudou.
Na druhý den smím na poštu. Poslat telegram. „Příbramko, Příbramko, tady Rožmi tady Rožmi,“ volá telefonistka. „Mám tady telegram pro porodnici Havlíčkův Brod. Jajtnerová Ludmila. Text: Děkuji Ti, maminko. Vykřičník. Tvůj Pavel. Konec.“
A v oku se jí třpytí slza. Přichází celé ženské osazenstvo rožmitálské pošty.  Podívat se na vojáčka, který poslal jedné čerstvé mamince jeden telegram. Z menšího vězení kasáren do většího vězení za jejich ostnaté dráty. Telegram mamince synečka. Poděkování za největší dar.
Těch několik dobrých žen z rožmitálské pošty sdílí vojáčkovu radost. Pláčou všechny a trochu při tom posmrkávají, snažíce se slzy ukrýt. Zato vojáček, dojat tou úžasnou a výhradně ženskou solidaritou, zcela nechlapsky brečí..
Je začátek prosince 1973. Ministerský hon  za účasti vojenských pánů a gubernátora provincie ČSSR, velvyslance ruského impéria a skutečného vládce „Těžkoslovenska“, jak jsme to tehdy nazývali, soudruha Červoněnka, se vydaří. Pušky jsou nabíjeny a podávány ve správném tempu, zajíci a bažanti svědomitě nadháněni vojáky v rolích nevolníků (nebo skutečnými nevolníky v uniformách vojáků?), večer pitka v ruském stylu a gruzínský koňak teče proudem. Dobře jsem sehrál roli kvalifikovaného honebního trubače a za odměnu za vytrubování na mysliveckou borlici budu smět odjet na opušťák.
S krásně vybarveným a v tochovické státní bažantnici dobře vykrmeným  bažantem pod paží, jako s tou menší odměnou. Skutečnou a velkou odměnou bude právo zažít radost z pokračování rodu a právo chovat synečka v peřince v náručí, jak dosvědčuje černobílé foto z oněch dnů.
Konec druhé části. Pokračování v části třetí.
ministerský ho