Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality.

Moje zkušenosti s vojenskou službou za totality.
Část první.
         Odveden jsem byl ve svých devatenácti letech. To byl rok 1967, ve kterém jsem také maturoval. Při odvodu mě udivilo, že před vojenskou správou prodávali papírové kytky s nápisem „Schopen bez vady“, jako v minulém století. Já se z toho neradoval. Naštěstí to bylo také začínající období uvolňování, které předcházelo neopakovatelnému roku 1968, který začínal tak slibně.  Tak se stalo, že jsem byl přijat na brněnskou techniku a dostal jsem odklad vojenské služby do konce studií.
Ve čtvrtém a pátém ročníku jsem, jako většina ostatních kolegů, musel jednou týdně chodit na tak zvanou vojenskou přípravu. To znamenalo časné vstávání, kopřivový mundůr a cvičiště. A také hodiny nudy při vysedávání v učebně, kde jsme museli poslouchat výklady o zbraních hromadného ničení, o nebezpečí od západních imperialistů a o našem vzoru: hrdinné sovětské armádě. Naštěstí jsme se mohli bavit omezeností některých přednášejících. Tak z vlastní zkušenosti vím, že příběhy, které zná celý národ z Černých baronů, nemají daleko ke skutečnosti. Prožil  je snad každý, kdo vojnu zažil a každý by mohl přispět vlastním, originálním příběhem.
Navíc jsme museli obětovat větší část prázdnin mezi čtvrtým a pátým ročníkem vojenskému soustředění. To byla daň za to, že po skončení studia jsme absolvovali vojnu u útvarů v trvání 12 měsíců, místo obvyklých 24. Toto měsíční soustředění v Moravské Nové Vsi už se podobalo skutečné vojně. Spali jsme na světnicích na patrových postelích v dřevěných barácích kasáren. Na jedné světnici nás bylo i 12.  Jen díky mládí a zdraví jsme dokázali usnout a spát, obtěžováni pachem bagančat a chrápáním zvečera, a ráno zase mouchami.
Chodili jsme na střelnici do starého lomu s vysokými stěnami, který měl uprostřed jezírko a stříleli ostrými náboji ze samopalů do terčů s lidskou siluetou. To se mně zvlášť protivilo. Nebylo pochyb o tom, že se máme naučit zabíjet.
Stalo se také, že jsme jednou házeli ostrými granáty na cíl. Museli jsme házet ze zákopu, s přilbami na hlavách. Nejprve vytrhnout letovou pojistku, hodit a skrčit se do zákopu. Pak zpravidla granát dopadl a přišla rána: „Bum!“ Jeden kolega byl však tak nešikovný - nebo se tak bál - že hodil granát mimo vymezený prostor. Do rákosí, které lemovalo jezírko. Náraz byl tak slabý, že granát nevybuchl. To nebylo nic neobvyklého. Granáty byly totiž dvacet a více let staré a nespolehlivé a někdy nevybuchly ani při předpokládaném silném nárazu. Obvykle  však zůstal nevybuchlý granát ležet na viditelném místě a přivolaný pyrotechnik jej zneškodnil. Ale granát v rákosí nebyl k nalezení. Nastala nám nová povinnost: chodit hlídat granát. Střídali jsme se na hlídce dnem i nocí. Starý lom se stal hrozbou i pro civilisty.
Ani nevím, jak ona absurdita skončila. Hlídali jsme starý lom s nevybuchlým granátem ještě asi týden, do konce cvičení a pak odjeli domů. Zpráva o ztrátách na životech sdělena nebyla a mohu proto doufat, že nakonec byl granát nalezen a odpálen.
Skutečná vojna mně nastala 1. září 1973. Povolán jsem byl do Rožmitálu pod Třemšínem, na úpatí Brd. Tam byl utajovaný útvar radarového vojska. Musím se podívat na mapu, abych tušení, kde toto městečko přesně leží, učinil konkrétnějším. Vím jen, že tam působil kantor Jakub Jan Ryba a vyrůstal houslista Václav Hudeček, ale netuším, že tamějším farářem je právě v roce 1973 jakýsi Miloslav Vlk.
  Je pozdní léto: konec srpna. Na procházce s Liduškou, mou ženou, nastávající maminkou na poli u Boroviny, se loučím s domovem. Už je tam strniště, ale srpnové slunce je teplé a vlídné. Městečko Přibyslav, které se nám má stát –  a to ještě netušíme – domovem „per sempre“[1] -  máme jako na dlani, kostel svatého Jana Křtitele i jeho gotickou věž, kde právě na tuto stranu hodiny nejsou, neb panstvo si nepřálo, aby nevolníci věděli, že jejich povinnost na poli měla již skončit. A zámek, kde jsem vyrůstal v chudobě a zahanbení poté, co otec začal podbíjet v roce 1957, po návratu z vězení, pražce na železnici. Ještě tam (píše se 1973) s námi bydlí moje předobrá maminka Marie, toho srpnového dne léta 1973 už 17 let na vozíčku se sklerosou multiplex.
Je prvního září Léta Spásy 1973: ještě ani nesvítá. Odjíždím autobusem z Macourova čp. 14, kde po svatbě, už skoro rok u rodičů mé ženy bydlíme. Předobrý tchán Jan mě vzbudil zakašláním a uvařil kafe z melty a kozího mléka, na něž jsem zvyklý z Najdeku a nevadí mně je pít.  „Snad to není moc sladký. Dal jsem tam jen pět žlic“. Tatínek cukrem nešetří, užívá si přepychu sladit, který si v mládí dopřát nemohl. Na rozloučenou dostanu křížek na čelo od mé předobré Ludmily, která pláče.
Jako jízdenka slouží  povolávací rozkaz. Nádraží Přibyslav. Odtud vlakem do Prahy, dál přes Březnici, odtud motoráčkem do Rožmitálu. Nastupuji k útvaru radarového vojska. Povedeme útočnou válku. Tak zní tajné rozkazy v zásuvkách štábu, kde budu mít šťastnější kamarády, bez stigmatu nepřátel socialismu. Od nich se mám později leccos dovědět, ač je to přísně tajné. Chybička se soudruhům pokaždé jaksi vloudí. Vojska varšavské smluvy povedou preventivní úder.  Území západních Čech je odepsané, to má být budoucí válčiště. Naše radary P50, což se nemá číst pé padesát, ale er padesát, protože P je v ruštině R,  jsou ale ne zcela povedenými ruskými kopiemi radarů amerických, které Stalinovi posílal Roosevelt, aby společně vyhráli nad nacismem a pak se svět kapitalismu a komunismu měl usmířit  a spojit navždy. Ale dějiny šly jinak a Američané jsou už pár měsíců po skončení války úhlavními nepřáteli.
Z rožmitálského nádražíčka, kde koleje končí, kráčíme zvolna nahoru po vyasfaltované silničce až na úpatí jednoho z brdských vrcholů, Třemšína, ke kasárnám. Jak to tam asi vypadá dnes? Po čtyřiceti letech? Stojí tam ještě ta ohavná panelová kasárna, s okny půldruhého metru nad zemí, aby se počet sebevražd zoufalých vojáků snížil, buzerplac[2], kde nacvičujeme bojový zpěv a kam ve dvacetistupňovém mraze, do půl těla obnažení, vybíháme den co den ve fičícím větru, kolem 600 m nad mořem a po kotníky ve sněhu na ranní rozcvičku. To vše se tolik podobá vězení? Jak se to liší od lágrů na Příbramsku a Jáchymovsku?
Tak jsme tu, akademicky vzdělaní budoucí obránci míru a socialismu, pacholátka tři- až pětadvacetiletá. Někteří vcházejí do kasáren ihned, jen nás, několik zatvrzelých, mezi nimi také pán brat, Paľo Mihalič ze Stupavy, čeká až na 12.00, na hodinu, kdy  nevstoupit do kasárenského lágru může už být trestné.
Paľa poznám až později na mši svaté dole v Rožmitále, kterou bude sloužit držitel prozatímního souhlasu režimu s vykonáváním kněžské služby, pozdější myč oken a ještě pozdější kardinál Svaté církve římské Miloslav Vlk. Stačí jen kousek, kousíček, nepatrný útržek dějin, krátký pouhých 40 let, aby se tak mnohé změnilo. A jako v té slovácké pěsničce „... moje vlásky na kraťúčko striháli ...“ nás stříhají, fasujeme kopřiváky páchnoucí naftalínem a hned zítra na pole, statky nemají ještě sklizenou slámu, takhle vypadá reálná nezbytnost mé účasti na veledůležité obraně míru a „reálného“ Husákova socialismu, který, jak ovšem ještě netušíme,  mele z posledního.
Ale to ještě nevíme, neboť bude muset uplynout ještě dlouhých, předlouhých šestnáct let do zvonění klíči a proklamaci hesla o pravdě a lásce, které se nám tak líbilo, ale které se ani za další čtvrt století nenaplní. Neboť k tomu, aby se něco opravdu mohlo změnit, je nezbytné metanoia, obrácení. Proměnit se musí lidské srdce, nikoli vnější prostředí, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme.
 
Konec první části. Pokračování v části druhé.