Moje maturita

Moje maturita.
 
 
Život je namíchán  z událostí bolestných i úsměvných. Vzpomínky volně letí a rozbíhají se na všecky strany. Na středoškolská studia se nedá zapomenout, i když v paměti mnoho nezůstalo. I tak  je příběhů mnoho. Nelze je všechny napsat, zejména proto, že to podstatné zůstává vždy nesdělitelné. Zbývají jen fragmenty. Zrnka. Několik vybledlých fotografií  z dlouhého filmu... Kde je pohyb, kde je zvuk, kde je hudba, kde jsou slzy diváků? Co na tom? Úžasné je už jen to, jak jsou všechny ty dávné události propojené s dneškem. Jak se všechny naše životní události a příběhy skládají do logického řetězce. Jak je stále zřetelnější, že nic, v žádném lidském životě, není náhoda. Jak to, co se odehrálo před padesáti lety, souvisí s tím, co se odehrálo včera a dokonce i s tím, co se odehraje zítra. Jak se každý kruh uzavírá... Jak po každém smutném večeru, kdy jeden den umírá, přijde nové ráno, kdy se nový den rodí.
Nevím, kdo to vymyslel, ale týdnu volna před maturitou se tak říká. Vzpomínám dnes na ten můj, v květnu 1967, v minulém století. Za několik týdnů už to bude 48 let.      Měl jsem k dispozici celou jednu místnost v našem tehdejším bytě v přibyslavském zámku. Říkali jsme jí obývák, nikdo v ní ale nebydlel. Nedala se vytápět a postupem času se proměnila v jakési skladiště. Byla úzká a dlouhá, ale měli jsme tam krásný kus nábytku, říkalo se mu sekretář, solidní a masívní, dýhovaný ořechovou dýhou a krásně leštěný a zachovalý. Můj dědeček Ludvík, mlynář a truhlář, pořídil ten sekretář jako výbavu pro svoji jedinou dceru - byla přece ze mlejna. A v tom sekretáři byly nejrůznější poklady - v zásuvkách fotografie, maminčiny školní sešity a výkresy z učitelského ústavu, soška sekáče z míšeňského porcelánu, model hradu Trosek z polodrahokamů Českého ráje, broušená karafa  s dvanácti jemně broušenými skleničkami, nádherně soustružené šachové figurky, s kterými se smělo hrát jen o velikých svátečních příležitostech a spousta dalších pokladů...
Stěny byly vyzdobeny obrazy, z nichž se mně nejvíc líbil dřevoryt Karla Němce znázorňující dva muže nesoucí obrovský vinný hrozen a opatřený citátem ze starozákonní Knihy přísloví : „... ať se napije a zapomene na chudobu svou a trápení své nevzpomíná více ...“ 
V obýváku byla také dvě křesla a mohutná rozkládací pohovka, která sloužila jako občasné lůžko pro nějakého hosta, na níž byly skoro až do stropu vystlané peřiny. Peří se dralo každou zimu, to byla maminčina ctižádost, abychom všichni měli do výbavy peřinu... A měli jsme.
         Jediné okno z obýváku vedlo na východní stranu, do zámeckého parku s monumentálními stromy, z nichž mnohé už mezitím skončily svou životní pouť... Živě si vzpomínám na obrovskou osiku uprostřed parku, kterou při jedné bouřce rozštípl blesk. Přímo pod oknem byl stříbrný smrk, skupina bříz a o něco níž několik javorů, z nichž jeden měl červené listí. Stálo by za to se parkem někdy projít a podívat se, jak se za těch 48 let změnil.
         V tom týdnu jsem poctivě a brzy vstával, abych měl na učení čistou a odpočatou hlavu. Dokonce ještě dřív, než obvykle na vlak do školy. Ten jezdíval před sedmou hodinou a vstávat se tedy muselo v šest. Po skrovňoučké snídani, většinou kousek chleba namazaný taveným sýrem a půllitr ohřátého mléka,  jsem se šel do obýváku učit. Udělal jsem si tam trochu místa na velkém rozkládacím stole, který jsme používali jenom o velkých svátcích a který by vždy něčím zarovnán. Dal jsem hlavu do dlaní a začal - a vůbec mi to nešlo. Měl jsem pocit, že nic neumím a že nic z toho, co čtu, nevnímám. A tak jsem nad učením seděl až do poledne a moje zoufalství se stupňovalo. Čím více jsem se snažil, tím méně mi to šlo. Vysvobozením byla povinnost připravit nějaký jednoduchý pokrm.
         K maturitě jsem šel s pocitem, že musím propadnout. Jako jediný z celé třídy jsem maturoval z fyziky, která byla vedle matematiky vždy postrachem. Tři předměty byly povinné: čeština, ruština a matematika, čtvrtý byl volitelný. Takzvaně únikový byl zeměpis, ten by mě i bavil, ale já si zvolil fyziku. Ta volba nebyla zcela dobrovolná. Rozumělo se samo sebou, že půjdu na techniku. Přesto, že mě vždy lákala literatura, dějiny a jazyky. Technika byla v té době jedinou vysokou školou, kam jsem měl naději se dostat. Režim potřeboval inženýry a byl ochotný přimhouřit oko i nad syny nepřítele socialismu. Technika byla cesta vyzkoušená, můj starší bratr Albín se tam už dostal a v té době byl studentem druhého ročníku brněnské fakulty strojní. Mně byla souzena elektrotechnika. Výuční list elektrikáře jsem měl v kapse už několik let. A elektrotechnika, jak pravil strýc František, měla budoucnost. Přijal jsem to jako nevyhnutelnost, jako osud. Splnitelné byly jen malé a reálné sny. Vysněné povolání byl sen veliký a nedostupný.
         Pod oknem obýváku kvetly šeříky a jasmíny, na stráni nad žďárskou silnicí třešně. Každé ráno jsem s novou nadějí a novou úzkostí otevíral okno a důkladně větral a pouštěl do obýváku omamné vůně jara a zpěv ptáků ze zámeckého parku. Ale brzy jsem okno zavíral, protože čas od času příšerně kvílelo do prudkého zámeckého kopce nějaké auto a ten hluk rušil mé kruhy a znemožňoval mé soustředění. Usedal jsem zpátky nad analytickou geometrii, nad českou a ruskou literaturu a nad záhadné fyzikální poučky.
         A každého večera byla má úzkost větší a větší a marně jsem v paměti pátral po rovnici elipsy, po kořenech kvadratických rovnic, po zákonu síly, setrvačnosti a po zákonu akce a reakce. Snažil jsem vzpomenout si na Puškinovy nebo Nerudovy verše. V hlavě nebylo nic. Měl jsem pocit, že všechen ten čas byl úplně ztracen.
         Jediná maminka, těžce nemocná, na invalidním vozíčku, stála po mém boku. Vnímala dobře mé úzkosti, ale sama byla statečná, nedávala nic najevo a povzbuzovala mě, jak jen to šlo. Posílala  mě ven, pod zámek, do parku, vyvětrat hlavu, jak říkala, s úsměvem a s láskou. A já poslechl rád, seběhl po kamenných schodech, ven z průjezdu, pod kaštany, v jejichž korunách svítily bílé svícny jejich květů. Sama na vozíčku, brala na svá bedra nejen svůj vlastní kříž, ale i ten můj a kříže mnoha jiných lidí, za které se modlila v bezesných nocích, když  jí bolesti nedovolovaly spát... Maminka mně rozuměla a důvěřovala. Od té doby vím, jak pomáhá, když je někdo s námi v našich chvílích těžkých... Kéž by vždycky byl někdo po našem boku nejen v našich chvílích těžkých, ale i v radosti.
         Maturoval jsem, jak lze doložit příslušným vysvědčením, z jazyka českého, ruského,  matematiky a fyziky,  dne 2. června 1967 ve Žďáře nad Sázavou se samými jedničkami. Což neříkám proto, abych se chlubil, ale abych tím doložil, že není třeba se pocitu totální nevědomosti a bezradnosti před velkými životními zkouškami bát, pokud jsme vykonali podle svého nejlepšího svědomí vše, co bylo v našich silách vykonat.