Vzpomínky Jana Volčíka ze Vsetína

Můj otec měl dílnu na Štěpánské ulici před přejezdem u dráhy. Původně v tom domě byla pekárna.Otec to kúpil od nejakých dvou dam.Protože ten dům nebyl úplně volný,byli tam nájemníci – nejaký poštmistr – otec mu našel byt u železničářů a zaplatil nájem na rok dopředu,abychom se mohli přestěhovat do toho domu,který kúpil.
Zatím si teda otec na Vsetíně zřídil dílnu,kde pracoval a my jsme s maminkou zůstali ve Lhotě.
Maminka nosila pěšky každý den jídlo pro zaměstnance-pokud měl otec zaměstnance – a to od roku 1919 až do roku 1920,kdy jsme se tam všichni přestěhovali. Jak jsem říkal, původně tam byla pekárna a my jsme tu pekařskou pec likvidovali, když už jsme tam bydleli. Pamatuju,dali se tam do ní švábi – bylo tam teplo. Byla to veliká pec. Ještě pamatuju, jak otec přišel z pole a měl v zástěře mladého ježka. A toho ježka k té peci prostě vpustil, on se tam zabydlel,dali jsme mu tam misku s mlékem. Měli jsme taky kočku, s tú sa skamarádil a od těch švábů nám pomohl. Enom v noci bylo slyšet, jak dupoce a běhá po bytě.
Otec byl kolář. On byl skutečně dobrý řemeslník-musím konstatovat – nejlepší řemeslník z tohoto oboru,kolik jsem jich poznal za ty roky. Měl dobrou praxi,byl v Rakousích. Později přistavil otec chlév,měli jsme krávu. Ale hlavně přistavil kotelnu pro parní stroj – no prostě,co to řemeslo ukazovalo. Ten pokrok šel dopředu. On zjistil třeba, jak se ohýbají ty loukotě, proto šel do světa,aby to poznal. Já bych řekl,jak on to povídal .Měl 5 cílů : naučit se německy,naučit se jezdit na kole,naučit se pracovat na těch strojích, naučit se hrát karty a tancovat.
Skutečně se naučil dobře německy.Když mu bylo 50 roků,mluvil v Německu s jedným starostů a ten zíral,kolik si otec pamatoval. Teda- řemeslník byl dobrý,německy se naučil, jenom karty hrát se nenaučil a tancovat taky ne. To zas vadilo mamce-šli třeba na zábavu,ráda by si zatancovala,bylo jí to líto. A že se karty hrát nenaučil-to zas bylo dobře.
Otec se jmenoval Štěpán. A teď máme pravnuka Štěpána. Už to není Volčík,ale aspoň jméno drží.
Já když jsem začal chodit na Vsetíně do školy – to bylo v roce 1922,to už jsme tam byli přestěhovaní. V září jsem nastúpil na Dolní školu,tam byl pan řídící Dobiáš. Nás bylo málo,
byli jsme válečný ročník,bylo nás myslím 9. Na toho pana řídícího mám nejkrásnější vzpomínky.
To byl skutečně zlatý člověk. My kdysi.jako malí „všiváci „ jsme na schodech u vchodu školy hráli myslím Černého Petra,nevím už přesně, co to bylo,byl jsem  malý šolda. Řídící na nás hleděl z okna, potom si nás zavolal jednoho po druhém, trochu nás „pokárál“ a od té doby jsem karty nenáviděl-ani jsem se je v životě nechtěl naučit hrát. Možná proto,že jsem si pana řídícího tak vážil.
No – udělal jsem dobře – koneckonců.Když jsem byl ve 3.třídě,umřel jeden z učitelů. Bydlel Na Kopečku, v prvním domku vedle Kolerovy chalupy.Byli jsme ho tam navštívit. Já jsem na ten Kopeček chodíval-byla tam moje první láska..
Ještě si pamatuju, jak jsem vítal pana presidenta Masaryka  v roce 1924,to mně bylo 8 let. Já jsem byl uprostřed a vedle  mě dvě dívky s kyticema. Pan president  řekl-podej mi ruku – já jsem mu všecko odříkal,co jsem měl ,všecko to tam brečelo. Pan president obešel děkana vsetínského a ruku mu nepodál,ale mně ano. Noviny psaly, že neznámému člověku, který se na Vsetín přistěhoval,
podal president ruku,ale pan řídící Dobiáš řekl -postavte mně jiného takového. Nepostavili,tak jsem to byl já – já jsem to vyhrál. No a druhá moja výhra – to je moja manželka.
Vraťme se však na Štěpánskou ulici. My jsem bydleli před přejezdem dráhy, z pohledu od Vsetína  po ppravé straně.
Ale od začátku: první byla pekárna Dědicova,od ní vpravo po Dukelské ulici
směrem k Bečvě byly ještě domy pana Bubely, pana Umlaufa a vilka kováře Sousedíka.
V domech pana Bubely byla později městská knihovna.
Od Dědicovy pekárny pokračovala Štěpánská patrovým domem pana Misárka a u chodníku byla mlékárna Hirš.. V nízké budově, postavené později, byla prodejna hospodářských strojů, vedle obchod nějakého židovského obchodníka, už se nepamatuju s čím. Ale známá byla Hartmannova hospoda. Nájemcem byl pan Bartoloměj, řečený Francek Černý. Schůzovali tam komunisté /dnes pamětní deska/. Za války tam byli hasiči, pak studentská menza-ještě v padesátých letech, vzadu byly dva byty. U Franty Černého pak uložilo JZD len a to vyhořelo.Hned vedle měli jatka Pokorní, pak byl domek Esteřákových. Pan Esteřák byl zaměstnaný na poště,měl ochrnutú jednu ruku,brzo zemřel. A hned vedle za zahradou /Jaroškovou/ jsme bydleli my v domě č.396,v prostorách bývalé pekárny měl otec kolářství až do r. 1971,kdy jsme se přestěhovali
Na Příkopu kvůli nové zástavbě.
Naši sousedi v domě č.395 byli Růžičkovi,hodní a milí lidé.Řídící Růžička byl z liptálské školy a byl ředitelem Živnostenské školy na Horním městě. Syn Zdeněk byl letec, zahynul v koncentráku v Německu, hrobku má na Vsetíně. Druhý syn Miloš byl učitelem a řídícím v Hošťálkové. První měli na Vsetíně Felicii se sklápěcí střechou.
Pak byl dům paní Halamové, prodávala zeleninu,taky jsem tam chodil na třešně. Později dům koupil pan Hanák,vodař a topenář. Ve vedlejším obchodě pana Richarda Bambucha byla kokoska za korunu...
Těsně před přejezdem byla Ondráškova hospoda s kuželnou,podiem pod kaštany, tam se chodilo tančit,bývaly tam kolotoče a cukrová vata. Nájemcem byl pan Mareček.Tam jsme chodili hrávat „cymbále“,hra-něco jako petang“.Taky tam bydleli kominíci. Nejstarší Lojzek k nám chodil později i Na Příkopu,protože po vystěhování po 50 letech v r. 1970 jsem koupil dům Na Příkopech, kde jsme bydleli 18 let.
Za tratí,tam kde je teď dlouhý panelák,bývala řada asi 10 domů. Hned první byl dům Zezulových/tam byla taky trafika/,druhý dům byl Pokorných, za nimi Ditrichovi a vedle těch byla stodola.
Třetí stavba podél ulice byla synagoga-poslední rabín byl pan Blau. Chodili k nám pro mléko na šábes,všecko muselo být košer.Pak nám donesli macesy. Synngoga byla zlikvidovaná hned v počátku roku 1939. Já jsem byl v té době v olomouckých kasárnách. Po roce 1939 byl místo synagogy kovošrot.
Vedle synagogy byl obchod galanterie - dámy Látalovy tam prodávaly nitě a tak.Za nimi měli domek Tomšovi. S nimi sousedili: ještě řezník Novosad,krejčí Zamazal, pak Smilek a vedle pěkné výstavní vilky pan  Malčík. Za ulicí na Benátky pokračovala Štěpánská ulice ještě kovářstvím Žalmánkovým,krejčovstvím Olšákovým a policejní stanicí.
Po levé straně z pohledu od nynější sokolovny/dříve tam byla vilka MUDr.Kalan-
dry/ začínala ulice Sousedíkovou kovárnou. Pan Sousedík spolupracoval s mým otcem,protože jak už jsem uvedl,otec byl dobrým kolářem. Vzadu bydlela paní Kubicová.Vedle měly obchod dvě Gottwaldovy sestry,prodávaly  hrnce, kastroly a tak. Původně tam ale bylo kamnářství. To já už nepamatuju,ale pamatuju tam ještě dvůr a hospodářské stavení.Vedle bylo krejčovství pana Lukši a pana Tomši, pak tam byla taky stodola/původně tam byla palérňa/ a vzadu bydleli  Trlicovi. A ta paní Trlicová byla ryzí Valaška-chodila v kroji a tančila v hospodě u Marečků, nás tam taky učila tančit.
Pak tam byla pěkná vila s rovnou střechou,bydleli tam Lažovi /ale postavil ju pan Eichner/. Měla barevné okna-vitrážové. Sousedili s ní Macalíkovi, pak Jakešovi, později Krejčí. Dál bydleli Maňkovi.Ten jejich syn Teoš měl na Vsetíně jako první závodního koně.Emigroval do Rakouska, tam zemřel. Vedle Maňků bydlela paní Šulová a pak Pavel Ekart. Ta paní Ekartová byla Heinzová, Heinzovi byli židovská rodina a ona jediná přežila....Byla to hodná paní.
Ulice pak pokračovala domem, kde bydleli Petrášovi, potom Krausovi, později Mrázkovi /PharmDr Petr Mrázek pracuje v lékárně v budově VZP/ Jedna dcera Petrášových-Vanda – byla učitelka a provdala se za MUDr.Sovadinu. S tou Vandou jsem vítal v r. 1924 presidenta Masaryka.