Velikoce...oslava jara

Nejkrásnější Velikonoce, které prožívám, jsou u nás na chatě. Na chatě, kterou jsem si vysnila, vyhledala a kterou na „stará“ kolena vlastním.

Je to příbytek, kde trávím jaro, léto, podzim a někdy i část zimy. Můj kouzelný kout je kousek od lidské civilizace, v lese, lékař i Kaufland za rohem, což byla moje podmínka při hledání zázračného místa na stáří. Dva rybníky, lemované majestátnými stromy, břízami, které šumí, třepotají se, a poskytují pokaždé jiný výhled z okénka, vrbami, které jsou útočištěm a hnízdištěm ptáků.

Rybníky, dáli Bůh zůstanou okrasou a domovem pro žáby, užovky, kačeny, lovištěm, brouzdalištěm, koupalištěm pro čápy, ondatry a jinou drobotinu. Lidská nenechavost, snad závist, snad mamon, chtěl tyto vodní plochy zničit, zavézt. I pozvedla jsem svůj hlas a bojového ducha za záchranu obydlí „našich“ živočichů, ejhle, povedlo se, zatím.

Bedlivě sleduji a střežím postup našich radních, jak naloží s bohatstvím našich předků, vždyť údajně tyto rybníky zde byly vybudovány již před padesáti lety. Původně zde snad byla kachní farma. Za plotem se rozkládají ohromné louky až k Odře. Tam navazuje území, s velkým množstvím rybníků. Tato kaskáda se táhne až ke Studénce. Zde směřují naše hojné výlety ať pěší, či na kole.

Na jaře, se zatajeným dechem sledujeme přílet a hnízdění kačen, potápek, labutí i volavky šedé, kterou rybáři nemilují. Je to zlodějka ryb. Tato část Ostravy je dle mého mínění nejkrásnější a pro nás seniory nejdostupnější. Rovinky, mírně zvlněná krajina nám umožňuje výlety na kole. A Velikonoce, ty jsou a byly vždy spojeny s jarem. Já vítám jaro zde, sleduji první vykouknutí sněženek, bledulí, čemeřice, vítám spolu se stálými obyvateli, sýkorkami, strakami, drozdy staronové obyvatele, kteří přilétají z dalekých krajin. S úzkostí sleduji hnízdění našich čápů, kteří zejména v posledních letech to mají hodně tvrdé. I letos mrazy trápí hnízdící ptáky ale i rostlinky, stromy. Je to holt příroda, krásná, někdy nemilosrdná.

No a Velikonoce na chatě jsou nejkrásnější. Maluji vajíčka, peču beránka a mazanec. Ale, nedodržuji šest předcházejících postních dnů, ani následující dny pašijového týdne. Kdy na Modré pondělí se nesmí uklízet, o Žlutém úterku se výhradně uklízí, no a v Škaredou středu nejsem v kostele, kde kněží pálí větvičky kočiček, posvěcených toho roku loňského. Na Květnou neděli se lidé nemají mračit, jinak budou bez nálady celý rok. To dodržujeme, se zářivým úsměvem si připíjíme se sousedy domácím „ajrkoňakem“. Bonusem jsou pak vnoučata, jejich rozzářená očka, když hledají, co jím ten zajíc na zahrádce schoval. „Šohajové“, naši chlapi, konečně mohou naplácat, vymrskat, vyšmigrustovat svojí babičku, která, aby jim udělala co největší radost, piští, křičí, prosí, utíká.

Toto jsou nejkrásnější Velikonoce, Velikonoce s rodinou na vysněné zahrádce na chatičce u dvou rybníčků. Aďka Sýkorová