OKUPACE.
V našem městečku Červená Řečice probíhal výcvik německých vojáků před odchodem na frontu. Výcvik to byl tvrdý a často jsme pozorovali, jak vojáci dělali kliky na náměstí a instruktor Fric, malý postavou, zato se silným hlasem, řval a šlapal po ležících. Dále probíhal nácvik boje, kdy polovic mužů měla načerněné obličeje, stříleli slepými a mezi sebou se prali a mlátili pažbami pušek. Otec měl obchod, kam Němci chodili, a protože to byli tátové od rodin, s námi dětmi si hráli.
Já se narodil roku 1938 a jako nezbedné dítko jsem třikrát mohl způsobit rodičům velký malér a jen zásluhou toho, že i mezi Němci byli rozumní a slušní lidé, vše prošlo.
První průšvih jsem udělal asi v roce 1942. Protože rodiče museli být v krámě a já byl doma sám, vymysleli to tak, že mě posadili na nočník, z jedné strany jsem měl stoličku, z druhé strany krabici s hračkami. U domácího bydlel důstojník SS. Z jeho černé uniformy a lebky na čepici přímo čišel strach. Na venkovní záchod chodil kolem našich oken. Mojí oblíbenou hračkou bylo malé plechové rádio a když šel důstojník zrovna kolem, kroutil jsem knoflíky a volal: „Bum, bum, bum, bum, volá Londýn!“ To byla znělka českého vysílání z Anglie. Poslech byl přísně zakázán a za porušení zákazu hrozily sankce, mnohdy i koncentrák, bylo to po atentátu na Heyndricha. Důstojník toto mohl oznámit gestapu, ale probudil se v něm člověk. Došel do krámu a otci řádně vynadal, že poslouchá zakázanou stanici, která měla být zaplombovaná, a to ještě před dítětem.
Druhý delikt jsem odposlouchal v krámě, kde kamarádi otce často besedovali o válce a já měl nastavené uši. Jednou obávaný Fric odjel a jeden voják mi nabídl, jestli se nechci podívat, jak bydlí. Spali v tělocvičně měšťanky na slamnících a pamatuji se, že tam měli pušky složené do pyramidy. Vojáci si se mnou hráli a zřejmě vzpomínali na svoje děti, docela jsem dostal bonbon. V tom se nečekaně objevil Fric. Vojáci se postavili do pozoru a měli strach, ale Fric, který už uměl dobře česky, mě znal z obchodu. Přisedl a zeptal se: „Francisko, ty ses k nám přišel podívat? Počkej, mně přijede zítra auto a pak Tě svezu.“ Já mu odpověděl: „Já nechci, mně sveze tatínek, my máme taky auto.“ „Ale vy nemůžete jezdit!“ Já mu odpověděl tím, co jsem často slýchával v krámě. „Až porazíme Hitlera, tak jezdit budem.“ Vojáci, kteří rozuměli česky se lekli, protože Fric mě popadl, odnesl do krámu a na otce hrozně řval. Ale nic z toho nakonec nedělal. Našim přibyla starost, co zase vyvedu.
A vyvedl: Nastoupili noví vojáci a na náměstí nacvičovali pochod. Sekali nohama a zpívali svoje „Hailí, hailo.“ My s kamarádem Mirkem jsme bosí, jen v trenkách, pochodovali při nich a také sekali nohama. Když vojáci dozpívali a pokukovali po nás, já hlasitě do pochodu spustil: „Čtyři páry bílejch koní, Hessa nikdo nedohoní, Hess už sedí v Londýně vepřovou má na klíně.“ Písničku jsem podchytil v krámě, kde ji zpíval jistý Bohouš Buňata. Naštěstí vojáci ještě nerozuměli česky, zato krejčí, pan Kaňka, rozuměl, tak nás popadl za uši a dovedl do krámu. Tenkrát jsem už dostal na zadek.