Od psacího stroje k počítači

Od psacího stroje k počítači

„Vy jste ještě mladá....“ řekla mi nedávno jedna starší paní v autobusu, „to mně už je dvaasedmdesát!“ dodala s patřičným chlubivým podtónem v hlase.

„Mami, nejsi na to už nějaká stará?“ usadil mě opět nedávno můj syn, když jsem si dovolila zakoupit si novou růžovou kabelku. Takovou přece nosí jeho spolužačky.

„No dovol…“ urazila jsem se. Na jeho poťouchlý dotaz, zda také hodlám poslouchat Justina Biebra,  jsem už nereagovala, nýbrž se zamyslela. Sama nad sebou. Tak jak to se mnou je? Mladá nebo stará? Určitě taková, jakýma očima mě ti ostatní vidí a měřáček každého je jiný. Ať už si mohu myslet, že jsem jakkoli mladá, tak nesporný je fakt, že poměrně hodně pamatuji. A pamatuji si tedy i čas, kdy v kancelářích úřadů, škol i firem trůnil jako král psací stroj. Kolem něho se odehrávalo všechno to kancelářské divadlo. Moje první setkání s ním proběhlo v útlém dětství v kanceláři mého tatínka, kde na něm uměla psát jedině sekretářka a ta také vyřizovala veškerou korespondenci jeho i kolegů. Majestátní šedá  ZETA  s tmavězelenými klapkami seděla na malém stolečku, ke kterému slečna sekretářka zasedala pokaždé, když bylo potřeba cokoli napsat. Její štíhlé prsty se míhaly po patrech klávesnice s profesionální jistotou a razancí. A ten klapot! Jako když stádo koníků běží po dláždění... Uchvátilo mě to. Nevím, jestli na mě větší dojem udělalo samotné umění slečny sekretářky, nebo  její krásně nalakované nehty či módní svetřík, který měla na sobě.  Slečna Naďa asi vycítila moje zaujetí a tak když dopsala, zasunula do válce nový papír a nechala mě, ať si to také zkusím. Zmáčkla jsem pomalu jednu z klapek. Odkudsi z bříška stroje se vysunula malá kovová ručička na jejímž konci bylo vytlačené písmenko. A vida, ono na té ručičce sedí obráceně! A pak se překlopí přes válec na papír tak, aby se vytisklo správně. To je krása.... Některá písmenka už jsem znala a snažila se napsat slovo. Šlo to velmi, velmi pomalu, protože jsem každé písmenko musela ve změti těch ostatních hledat. Jak to, že slečně Nadě to jde  tak rychle?

Psací stroj byl králem úřední korespondence dlouho.

Příhoda z dětství zůstala téměr zapomenutá a já se přes školní léta posunula k dopívání. Nic převratného se za tu dobu nestalo, jen babičky ZETY pomalu mizely a nahrazovaly je moderní CONSULY. Přes ranou dětskou touhu stát se prodavačkou, poté učitelkou a ještě později herečkou, mi rodiče vybrali poněkud střízlivější profesní cestu. Holka půjde na ekonomku. Šikovná na ruce není, švadlena ani kadeřnice z ní dobrá nebude, ale hloupá taky není a jednou bude ráda, že sedí v teple v kanceláři. Čtrnáctiletý žabec sklapnul kufry a šel. Ale to netušil, že největší trýzeň při studiu bude právě ono psaní na stroji, které se mi tehdy tak zalíbilo u slečny Nadi. Tento školní předmět měl název: Technika administrativy a vyučoval jej starý pan profesor Schořovský. Jemu určitě tehdy bylo před šedesátkou, ale v očích čtrnáctiletých studentek neměl daleko do smrti. A s jeho pomocí jsem tedy postupně přicházela na to, že umět psát všemi deseti není zase tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Bazíroval na všem, od správného „posedu“ u stroje s rukama vyklenutýma, samozřejmě s nehty tak krátkými, že by se pod ně nevešlo smítko, přes bezchybné zapamatování si písmenek (tedy bez překlepů) a správnou sílu úderu až po rytmus klapotu kláves či důraz na tlak řádkovače. To byla taková páčka po levé straně válce, do které se člověk musel opřít a pak malinko zatlačit tak, aby válec posunul z levé strany na pravou a umožnil tak vytvoření nového řádku v textu. Dnes, při psaní na klávesnici počítače na to nepotřebujeme nic, program sám pozná, že je na konci řádku a text automaticky poskočí na další. Ale vysvětlujte dnes těm mladým, kteří na počítačích píší na základních školách, ba co víc, už třeba ve školkách či jako batolata lezou ke klávesnicím a monitorům rodičů, co to bylo za dřinu jenom zmáčknout klávesu. A co za bolest,  když prst správně netrefil terč a projel kamsi mezi klapky. A nejhůř to vždycky odnesl malíček, chudák jeden zubožený.... Ale to by bylo to nejmenší. Nejhorší byly překlepy a jejich nesnadné opravování. Žádný Delete či  Krok zpět. Jakmile jsi jednou, frajerko, chybu udělala, hned to bylo poznat. A body šly dolů.  Moje první známky z tohoto předmětu to byla především řádka pětek, nebo-li kulí. Abychom se po dvou letech mohly přihlásit ke složení státní zkoušky, bylo nutné cvičit, cvičit a zase cvičit a tak každá z nás musela mít psací stroj i doma.. Většinou se to řešilo kufříkovou verzí Consulu, tedy takovou jakousi zmenšenou kopií oněch obrovských mašin, na kterých jsme klapaly ve škole. A tak jsem k psaní musela zasedat víkend co víkend na dlouhé hodiny, abych všechny ty domácí úkoly zvládla. Nejprve se cvičilo na střední řadě, takže od „a“ až po „ů“. Dodnes si pamatuji slova, z jejichž opakování jsem měla noční můry: lahůdka, jahůdka, lahůdka, jahůdka.... a dokola do zblbnutí. Pak se pomalu přidávala písmenka z horní i spodní řady a nakonec řada nejvrchnější, kde jsou písmenka s inetrpunkcí a číslice. Klapity klap, klapity klap. Překlepy, poraněné prsty, bolavá záda, krev, pot a slzy vzteku. A nadávky, krucifixování a sakrování. Pamatuji se na jedno takové sobotní odpoledne, kdy jsem cvičila, zvláště se mi nedařilo a já nechala průchod svým emocím spolu s filozofováním o tom, proč mi rodiče museli vybrat tak debilní školu.  Zpoza rohu od kuchyňského dřezu se vysunula hlava mojí maminky, která pravila:

„Drž hubu a piš!“

A tak jsem zaťala zuby, držela hubu a krok a k té státnici jsem se nakonec proklapala. Minimální rychlost dvěstě  úhozů za minutu a stanovené procento překlepů jsem zvládla, i obchodní korespondenci a dokonce i tabulku,  jejíž tvorba bez použití programu EXCEL by, viděno dnešníma očima, leckomu mohla připadat jako rytí pazourkem v době kamenné. Výsledek státní zkoušky: chvalitebný. Uf, je to za mnou. Čekalo mě sice ještě jedno státnicové peklo, a sice z těsnopisu, což byl předmět, který s sebou přinášel také řadu zajímavých vjemů, ale mluvit o něm by bylo trochu mimo zadané téma, takže snad někdy příště. Čtyři roky na příbramské Střední ekonomické škole (dnes Obchodní akademii) utekly jako voda, já si sbalila raneček a alou do Prahy. A rovnou mezi elitu. Podařilo se mi totiž získat hned první zaměstnání v podniku zahraničního obchodu, lidově zvaném pézetka. V PZO Ligna, který obchodoval se dřevem, jsem pracovala v oddělení vývozu do Rakouska.   Očekával mě přívětivý kolektiv, milý šéf a přátelská atmosféra. Jako nejmladší a nejčerstvější posila jsem  plnila úlohu korespondentky referátu. A tady se ukázalo, že z celého studia nejvíce zúročím právě ono proklínané psaní na stroji, takže jsem v duchu mému panu profesorovi jeho drezúru odpustila.  Kopírky byly tehdy ještě sci-fi. Pokud bylo třeba vytisknout mnoho dokumentů najednou, třeba faktur, sloužilo k tomuto účelu oddělení, kterému se říkalo rozmnožovna, kde stálo několik mašin velikosti malé lokomotivy a tam se množily jakési mustry, do kterých se pak jednotlivé údaje vpisovaly. Opět na stroji. A tak se pro větší množství dokumentů používal v kanceláři prostý kopírák, což byl takový zvláštně páchnoucí modrý papír, jehož jedna strana byla lesklá a druhá matná. Kopírák se jednoduše vložil mezi dva kancelářské papíry lesklou stranou dospod a mechanickým tlakem psacího stroje se vyhotovil průpis z originálu na kopii. Tímto způsobem bylo možno vytvořit až pět, maximálně šest kopií, ale to už jste museli do kláves vyloženě bušit, aby se kopírák pořádně obtiskl. A stejně každá další kopie byla o kapánek slaběji propsaná. A tady přišel největší balvan úrazu. Chyba. Pokud se udělala a nechtěla-li mít  písařka dopis samý překlep, muselo se gumovat. A nejen na originálu, ale na všech pěti či šesti kopiích. Později se objevil zázrak bílá vodička, jejíž nevýhoda byla v tom, že se musela  nechat dlouho schnout a to zase  zdržovalo, či bílý korekční papírek, ale tím bylo možné opravit pouze originál.

„Vopruz....“ řekla by dnešní mládež. Měla by pravdu. Opruz to tedy byl. Připadala jsem si v těch dobách jako zdatná strojová dělnice. Jakým balzámem pak pro mě bylo, když mi jednoho dne můj mechanický Consul vyměnili za elektrický psací stroj, značky IBM. Zpočátku mi trošku dělalo problémy jej zkrotit, asi jako když žokej nasedne na nového mladého hřebečka, ale brzy jsme si k sobě našli cestu. A bylo to, jako kdybyste ze staré Škodovky nasedli do BMW.  Automatické řádkování, lehký úder kláves, stačilo se jen letmo dotknout a písmenka se jen hrnula, ale nejkrásnější vymožeností byla opravná klávesa. Uděláte chybu, stisknete ji, ona přepíše písmeno v původní podobě, ale zároveň ho přetáhne zvláštním  bílým práškem, takže se jakoby vygumuje a vy jej přepíšete následně správně. Fórek této vymoženosti sice mohl fungovat opět jen  na originále (na kopiích vám byl houbeles platný), ale pokrok to byl. S elektrickou „Ajbíemkou“ jsem pracovala dlouho a staly se z nás velmi dobré přítelkyně. Na pár let se pokrok zastavil. Počítač se sice začal tu a tam objevovat, ale většinou sloužil vnitřní potřebě daného podniku s na míru koncipovanými programy pro určitý typ činností. Pro běžné kancelářské psaní tu pořád zůstával psací stroj. A pak, někdy na počátku devadesátých let,  přišel zázrak jménem T602. Šedé obrazovky, na kterých bylo možno psát jako na stroji a chyby se mohly pomocí kláves opravovat do alelujá. Bezchybně vypracovaný originál se pak jednoduše vytiskl na tiskárně. Nádherné! A psaní bylo snad ještě lehčí než-li na milované elektrice! Té šestsetdvojka nás neoblažovala dlouho. Pokrok zařadil vyšší rychlostní stupeň a sešlápl plyn. V té době jsem na čtyři roky  vypadla z pracovního procesu do izolace zvané mateřská dovolená a když jsem se vrátila, byl to návrat do jiné dimenze. Pouhé čtyři roky stačily na to, aby psací stroje ze všech kanceláří zmizely a nahradily je klávesnice a obrazovky počítačů. A uvnitř každého seděl pan Word s panem Excelem. Kdo to je, proboha?  Já měla to štěstí, že jsem měla doma pokrokového manžela, který vlastnil snad první osobní počítač, který se u nás dal koupit a s ním pak další vylepšenou verzi, která se objevila na trhu. A nemusel chodit na žádná školení ani kurzy, učil se sám. A rád, neboť jest technik tělem i duší. Se mnou to bylo horší. Abych se vůbec mohla vrátit ke své práci, musela jsem pod jeho vedením absolvovat několik základních školících lekcí. Připadala jsem si sice jako když znovu dělám řidičák, ale co naplat. Nebylo zbytí. Nakonec jsem zjistila, že nejlepším učitelem je každodenní praxe. Asi jako když se člověk chce naučit řídit, či si  osvojit cizí jazyk. Každý den jsem objevovala nové a nové možnosti obou programů, každý den na mě čekaly nové záludnosti a já pomalu rozkrývala široké spektrum drobností a fíglů, jak se s textem dá pracovat. Dlouho mi dělaly pořád problém dvě věci, a sice soubor a adresář, kterážto dvě zaklínadla používal můj muž nejčastěji, zvláště když jsem po něm neustále požadovala pomoc při hledání uložených dokumentů. Vždycky jsem je totiž nekontrolovatelně  plácla do útrob počítače, aniž bych přemýšlela kam. Co však pro mě bylo naprosto fascinující, byl vynález elektronické pošty. Napsat a poslat zprávu, dopis, přiložený text , tady a teď, z místa na místo bez poštovného a prakticky s okamžitým doručením, mi připadalo jako z říše snů. A což teprve vznik internetu! Jehož možnosti se s léty rozšiřují do dříve nevídaných rozměrů a oblastí. V raných dobách počítačového rozkvětu pamatuji samozřejmě i diskety, které sloužily jako paměťové úložiště namísto dnešních cédéček, dívídýček a flešek. Byly to takové černé placaté destičky, které když se vložily do útrob stroje, tak než se načetly, krásně zachroupaly. Úsměvnou vzpomínku z té doby mám na jednu kolegyni, která když vyfasovala nový počítač s CD mechanikou, žila v domnění, že ona plastová věcička, která se tak hezky vysouvá, slouží jako podnos  na kávu. 

Zajímavé bylo pozorovat našeho malého syna, který ve třech letech uměl počítač nejen zapnout, ale najít si i svůj program na různé hry a ovládal jej v krátkém čase velmi bravurně. Když začal chodit do školy a rozlišoval písmenka, dokázal napsat i text. A jak se tak prodíral léty školní docházky, stal se počítač jeho nenahraditelnou pomůckou. V deseti letech jej ovládal lépe než-li  já, takže bylo logické, že si po dokončení páté třídy vybral školu s rozšířenou výukou informatiky.  A někde na tomto vývojovém stupni jsem se s ním ideologicky rozloučila. Dál moje mozková kapacita už nestačila. Na příkladu svého syna jsem si všimla  ale jedné věci,  a sice,  že dnešní mladí lidé, a to i absolventi ekonomek, tedy správně obchodních akademií, málokdy umí to základní, co jsme museli umět my. Ono psaní všemi deseti,tu základní  kancelářskou násobilku, bez které to tehdy nešlo. Jelikož se  s klávesnicí seznamují mnohdy dřív, než odloží pleny, zafixují si spoustu nešvarů a špatných návyků natolik, že jakákoli snaha pedagogů se mine účinkem. Můj syn sice píše text poměrně rychle, leč pouze pomocí čtyř prstů a za neustálého hledění do kláves. Když píši já, mohu se s ním docela dobře bavit a u toho ještě sledovat televizi a přesto jsou moje prsty rychlejší a údery jistější. Civí na mě, kroutí hlavou a nechápe.

„Na mámu nemám,“ dodává a já se musím usmívat. Tak vida, aspoň v něčem mám navrch.  Umím co umím, víc umět nepotřebuji a pokud ano,  stačí povolat vlastního potomka. Jak zvláštní. Učíme se od svých dětí. To dříve nebývalo. Tento fakt musel vzít v potaz i můj tatínek, který ač o další generaci starší, pokud chtěl udržet „prst na tepu doby“, musel přijmout skutečnost, že občas bude tím smrkáčem   poučován, nicméně že mu to za to stojí. A opřel se do toho s velkou vervou, takže dnes, ve svých pětasedmdesáti letech, sice píše na klávesnici dvěma prsty a pomalu, ale ostatní technické záležitosti zvládá bravurně. Vesele surfuje na internetu a po sociálních sítích, sdílí, ukládá, upravuje fotografie, natáčí a  umisťuje videa na Youtube a účastní se diskusí, u kterých se zdatně rozčiluje.

Počítač to není jen psací stroj, je to záležitost v pravém slova smyslu multimediální a jsem přesvědčena, že jeho možnosti a schopnosti se budou dále zvětšovat, zatímco jeho technické zázemí, včetně obrazovek, zmenšovat. Dnes existují přece mobilní telefony, které jsou vlastně takovými malými počítači a my je můžeme nosit po kapsách.

Když se ohlédnu zpátky do doby mého mládí, musím říci, že bych psací stroj za klávesnici počítače rozhodně nevyměnila, ale přesto na tu dobu vzpomínám ráda a s neuvěřitelnou, až patologickou nostalgií. Proč, když nebyly mobilní telefony, počítače, televize byla jedna a v žádném případě nevysílala nonstop a na psacím stroji se psalo tak těžce a krkolomně? Asi proto, že jsem byla mladá? Asi...  Asi určitě.... URČITĚ!