O POKLADU NA CHALOUPCE
V mé rodné vsi žila na své výměnkářské chaloupce selská žena, říkejme jí teta Žofie, o které se dá říci, že byla patriotka jak se patři. Milovala totiž svou obec neobvyklým způsobem. Shromažďovala vše, co se o ní psalo, psala rodinnou kroniku, byla sečtělá, vyptávala se starých dědečků a babiček na doby a události času jejich dědečků a babiček a pilně je zapisovala. Pokusím se úvodem ukázat aspoň něco z jejích zápisků - (nazývám je „poudačky“, protože v její obci se neříká „povídej“, ale „poudej“, nalezených v její písemné pozůstalosti. Teta Žofie v nich zachytila mluvu za starých časů.
Poudačka první
STARCI NA BRAMBORÁCH
Mráz ztužil trávu a rostliny, jako škrob pládlo. Kohout poprvé zakokrhal. Je šest a čtvrt. Kopáči se scházejí.
„Kolipak vám je, Plchu, let, že ste tady pruní?“
„Ale, hospodyně, hamba pujdat, žádný prase nejni tak starý jako já, protože ho dříu zabijem. Mě už táhne na třiaosmdesát.“
*
Sbírá brambory čile a pilně, že se mu mladí nemohou rovnat. On pracuje poctivě, druzí jen aby se jim trochu hejbaly ruce, jemu se jen kmitají.
*
Sypeme do širokého velikého pytle.
„Ty seš nesejt pytel, seš novomálenej, nemáš nikdá dost.“ - *
Po svačině říká své pomocnici .
„Tak maminko, kurčičky skovej, budem vařit chlebičkovou, zejtra si zasejem, pólíčko dáme do pořádku a budem jezdit do lesa a dělat votejpečky“ .
*
Na bramborách je další pracant.
Starej Roubek byl šelma „vod kosti a maso celý“. Když mráz pouštěl, lepila se mu hlína na podrážky, až mu je utrhla. „I to sem necáp, neplešněj, boty mám roztrhaný.“
*
Novák hodnotí svůj pracovní výkon.
„Bejval sem čipernější, teďkonc já nevím lesti nechci, nebo nemůžu., už mně práce tak nevodsejpá jako dříu. Táhne mě sedmej křížek. Byl sem letos na chmelu, málo sem se vyspal, v desíti eště byl šum a vo půlčtvrtý už sme šli pro kafe a na chmelnici půl hodiny cesty.“
*
Teta Žofie hodnotí.
U těchto starců, neoplývajícím ani skálopevným zdravím, ani majetkem, jen malou světničkou, k obýváni do smrti, vane vznešená vyrovnanost, bezmezná trpělivost i láska k životu skromnému.
Jak se zodpovíte vy, kteří si nemusíte z darů života nic odpírat a na život žehráte před těmito strejci? Práce činí z lidí hrdiny a pohodlí činí z mužů dětiny. A tak, vy starci, pracujete s tichým uspokojením v líci a vy mladí, bohatí, fňukejte a vyčítejte životu, co nám zůstal dlužen. Věčný zákon půjde přes vás. Pracujícím dá vyrovnání duševní a vás bude štvát a zmítat jako chmejřím z bodláčí.
*
Připravuje Antonín Mikolášek
Ò