Poklad na chaloupce - druhý díl

Verbování

Páni porád byli urychtáře a brali na vojnu menší lidi, brali i ženatý vod žen. U rychtáře Chamása měli jako přihlouplou děvečku a dyš ty páni přišli, tak děvečka dala vedět. Chodili v noci a hledali u žen, žena, že neví, tak ji vyslejchali a zbili. Muský se srotili nad Vedralkou a kamenovali ty dráby až k Ráji. Za Chamáse bylo modlení dlouho.
U Marku ďál za stavem, byl asi rok ženatej. Byl dvakrát chytanej, skočil jednou u Hermanic do rybníka a drábům uplaval. V rákosí čekal a ty mysleli, že se utopil. Přišli po třetí, kalčil. Byl slíčenej, bos a v košili, vyrazil vokýnko na vobícku, u Bžďáře na něj stříleli, utek do Žbánova, vohřejval si nohy v čepici, bylo to na Boží narození.  Schvátil se a za tři roky umřel.

U Peterku měli dva syny, aby ten mladší nemusel na vojnu, dali mu upsat pustinu, ale jen tak, aby to vrátil. Za ňákej čas to chtěl prodluženej bratr zpátky, měl vybejvat někam sestru. Ten to nevrátil, tak to pronářikali, aby bylo všecko do třetího kolena slepý. Tak pamatuju starý Peterkovi slepý a chromý. Ať to je z čeho chce, esli z práce – ale vymstilo se to.

Rajčúr – to bylo  o mnoho větší místo než je dnes. Tam vojáci, ubytovaní  třeba měsíc ve Sloupnici, koně projížděli, cvičili. To bylo třeba 100 vojáků ve vsi. „To za trest byli ve vsi pro nezaplacení daně sedláků?“ I ne, to byli během pochodu z posádky do posádky.

Maloch byl starostou, byli tu zlí vojáci na ležení –Maďaři. Peterka šel na ně žalovat, přišli k přeložení, starosta jim řekl, aby se mu šli pomstít. Házeli mu votýpky do oken, Peterková z leknutí  zchromla.

Prajzové

V sedmileté válce (Fridrich II. pruský a Marie Terezie 1756 – 63) táhli nepřátelé od Litomyšle k Ústí. Když byli u Řetové, spadla náhle taková mlha, že nebylo na krok viděti. Prusové přinutili jednoho řetovského člověka, aby je vedl do Ústí. Ale i ten v lese bloudil, ačkoliv cestu znal a vodil Prusy sem tam, nemoha nijak z lesa se dostati. Prusové, domnívajíce se, že naschvál je tak vodí, zabili jej. Prusi se nazdařbůh dali v jednu stranu. Konečně po dlouhém bloudění po lese až kdesi u České Třebové  dostali se z lesa.

U Hudečku – 1757 bitva u Kolína. Oni dobytek schovali do lískovýho na zahradě, býk zabučel a Prajzové u prázdných chlívů věděli, kde hledat. Všechno vzali. Vyrabovali 16 kusů dobytka, hospodyně vyšla s dítětem a prosila, aby jí nechali jednu krávu pro dítě. Tu nechali. Hudeček říkal v 1866, že až budou Prajzové utíkat, tak „pudem za níma a v prvním statku v Prajsku vemem 16 kusu. Až tam sou naše“.

V čísle 61 u Chamásu, tehdy ještě u Škeříku, dříve než se Chamás voženil, vojáci byli ubytovaní ve statku. Jeden uviděl velké necky a z rozmaru a pro potejrání, nakázal hospodyni, aby ho houpala v těch neckách, do kterých se uvelebil. Hospodyně houpala – mus je mus. Skládala si k tomu písničku a vojákovi, nerozumějícímu české řeči,  zpívala: „Všeho do času, Pámbu na veky, budou, vojáčku, někde z vás kosti“. Vtom přišel důstojník a když viděl vojáka v neckách se houpajícího a hospodyni s uslzenýma očima, křikl a poručil vysázet vojákovi pětadvacet tam, kam slunce nesvítí.
O prajskej vojně bylo dědovi Veselému 16 let. S kamarádem Bartošem šli kolem humen dolů, u Krškově (u nás) zůstali stát, byly tam mohutné třešně, kladečky, dvěma řadama. U statku 36 vyjeli čtyři vojáci na koních, ale také hned zmizeli. Po delší době uviděli dva na Šuráňkově kopci a dva na cestě Doubravově nad Veselýho. Hoši se spraštili a běželi domů. Vylezli na strop, dívajíce se okýnkem za vojskem, stáli na semenné bečce. Tu se dno, na kterém stáli, propadlo a hoši oba spadli do bečky.  Byli v ní tak těsně vhečmáni, že se nemohli hnout. Po vytrvalém úsilí se s bečkou převrátili, rukama se uchopili trámů a takto se z toho škořápkovitého vězení osvobodili.

Bylo trochu víc případů neveselých s vojskem. Noclehovali, v noci byl rozkaz v každém stavení svítit celou noc – matka jim uvařila kopu vajec najednou, tři si je rozebrali po 20. Jednou v noci se ozvalo troubení, vojáci se ve stodole probudili, ustrojili se na cestu a odešli, nikdo neví kdy a jak. Dupot se po vsi rozléhal tichou nocí, nikdo však neveděl, kerou stranou, jesli k Oustí, k Litomyšli, k Mejtu, vzal to špalek, byli pryč, ať tam nebo tam. Ulehčilo se náramně. Ten strach se s nima odstěhoval.

Galybardy táhne na Sloupnici

Dostálíček byl starej voják. V Metálii byl 12 let. Ale dyš bylo slyšet, že za Prajzama de Galybardy, tak se taky lek. Ve spěchu neveděl, co dříu vzít do ruky. I vzal faldovačky, nasypal do nich jáhlový nadivajny , boty přes rameno a takto vyzbrojen upaloval k lesu. Pobyl tak dlouho skrytě, dokuď nadivajnu neslup. (Funus měl slaunej,  střelby bylo – veteráni se vycajchnovali.)

Smolíkova vyděšena poplachem, že Galybardy už táhne vod Hermanic. Sebrala se a hajdy k lesu. Veděla vo hromadě kameni, šikouně si v něm vyklenula jeskyňku, vlezla do ní, zazdila z vnitřku vchod a nechala si vokýnko jen pro voči. Když jí začalo bejt smutno a po vojácích ani památky, vylezla a domu. (Zahynula až 1902 cestou z lesa, raněna mrtvicí).

Chamas byl s kobylou v Končinách. Zrouna u louky byl houštíček, tam byl celej den schovanej. Kobyla smutně řehtala a tu jí musel hoch dát proutkem přes hlavu. Byla by lehko prozradila úkryt.

Chamasovi při tom šturmu, že Galybardy jede, zapřáhli do vozu, naložili uvařenou slepici v hrnci a nudlovou poliuku a vydali se na malou stranu do lesa. V Dostálově ulici je zastavili, že to nejni prauda, ať ještě počkají, jak budou mluvit lidi, co pudou zdůli. Při tom čekání vyložili nudlouku a slepičí maso a na Faltysově zahradě pojedli a když bylo všude ticho, vobrátili vůz a domu. Babička, která se nenamáhala s nima vydat se z domu, protože měla v díži chleba, se podivila, že uprchlíci už jedou.

Zavřelka-Pagatelka s děrmi také utíkala do lesa. Na voze měli mezi jiným také puclák s medem. Přes vejmoly v lese vůz tak hrkal, že se puclák s medem rozbil. Děti měly práci s voblizováním střepů z pucláku. Poslaly schválního posla z lesa domu, esli jim někdo neukrad uzený maso v komíně. Tak se o něj lekly. Maso v komíně bylo jïstěji skovaný než med v lese. Když děti vyblízaly med ze střepů, jely domu.

Veselý (na Černohorskýho) vo prajský vojně byl v lese s nejpeknější kravou, vzal i druhou, aby jedna nebučela a neprozradila je. Byl tam den a noc. Vo nic mu nebylo, pastva byla v dolcích, voda byla. K vobědu mu přinesli maso. Vod tej doby mu tak nechutnalo jako ten vobed v lese.

V Černohorskýho koutě bylo skovanejch lidi víc než stromů. Protože pověst děla, že v Černohorskýho koutě se lidi zachráněj, až bude vojna. Dobytek bučel, lehko by je vojáci našli, ale bylo víc řečí než děje.

Jan Hebek, kostelník a hrobař (strejc Hebku, co natahuje hodiny) se oddělil od lidí v Černohorkých houtě, vyšel až nahoře u Antonínka a tam si vyhlédl příhodné místo v dolíku, tak za seknici velkém. Tam podle svého zaměstnání vykopal hrob, široký a dlouhý a překlenul ho polenama, která vzal z vyschlýho štůsu. Pro hlavu nechal díru, kterou tam taky lezl a díru zakryl uříznutým smrčkem, který vypadal jakoby tam rostl. Polena zakryl mechem a tak měl vostávání hotový. Ten hrob je dosud znát a dědeček Veselý říká, že tam dá tabulku:  Hrob za živa pochovaného Jana Hebka r. 1866.

TAK TAKHLE NAKONEC DOPADL CHUDÁK GALYBARDYI VE SLOUPNICI. OSTATNĚ - NEMOHL BY STEJNĚ NIČEHO DOSÁHNOUT U OBČANŮ, TAK SKVĚLE NA VÁLKU PŘIPRAVENÝCH.

HA, HA, ZASMÁLA SE HISTORIE. ON TEN GARIBALDI STEJNĚ DOSÁHL SVÉHO I VE SLOUPNICI. SICE JEN IDEOVĚ, ALE DOSÁHL!  PO PADESÁTCE LET, KDY SKONČILY JEHO BOJE ZA SVOBODU ITALIE, SE TOTIŽ I ZDE OBJEVILY ČERVENÉ KOŠILE, VE KTERÝCH BYLI PŘI SJEDNOCOVÁNÍ ITALIE JEHO PŘÍVRŽENCI OBLEČENI. DO SLOUPNICE TOTIŽ PŘIŠLI V ČERVENÝCH KOŠILÍCH SOKOLÍCI Z CHOCNĚ A VYSOKÉHO MÝTA, ALE ŽÁDNÝ PŘED NIMI NEUTÍKAL! JEDINĚ SNAD ORLOVÉ, PROTOŽE TI MĚLI MODRÉ KOŠILE – TAK ABY SE TO NEPOPRALO.

PODLE „POUDAČEK“ ŽOFIE MIKULECKÉ ZE SLOUPNICE
PŘIPRAVIL ANTONÍN MIKOLÁŠEK