Poklad na chaloupce - díl čtvrtý

Poromes Belgie  2/1/1939

Tvůj dopis mi byl velmi milý, ale promiň, přišel v tak hrozné době, ta rána umrtvila náš zájem o vše ostatní. Já nemohla odpovědět. Psala jsem pouze domů a nikam jinam. Já to tu prožívala hůř než vy doma. V ty kritické dny jsem byla přímo nemocná. Nechce se mi o tom ani psát, je to hrozné a věř, bojím se vrátit do té oškubané, zmrzačené domoviny.  Ta bolest zůstane navždy na dně našich srdcí a věčný stín na naší generaci. A přes všechno člověk musí zvednout hlavu a jít dál.

Vím, že to lidem u nás nešlo do hlavy, že jsem se takto pustila kousek dál než za humna a že se to některým nezdálo v pořádku, ale já si ráda dělám to, co se líbí mně a pokud nikomu neškodím, nikomu po tom nic není. A kdo je líný vylézt na kopec, aneb vyšlápnout na jinou cestu než mu vyšlapali, nic neuvidí.  Já zato cítím, že má duše se přestěhovala do většího pokoje a dívá se na svět většími okny. A já jen lituji, že mně naši nepustili do Francie tenkrát před 10 lety, mohla jsem již znát celou Evropu.  Ač musím Ti říci, že člověk se hodně zklame.  Když byla pro mne cizina  zakletým nedostupným zámkem, byla lákavá a ted mně je to docela všední. Totiž ono je to jinak, než dělat v cizině služku. Na výlety jsem měla málo času.

Tak Ty si myslíš, že jsem z těch Žofek statečnějších. To se mýlíš. Já dostala ran. Jen proto,. že jsem tak na měkko. Jela jsem tak bezstarostně. Byly jsme dvě. Cestou jsme měly společnost, ale pak zůstaly před nádražím v Bruselu samy. Unavené, nevyspalé, usedly jsme na kufry a čekaly, kdy pro nás přijdou ti lidí s časopisem „Země“ v ruce. Čekaly jsme hodinu, než se z té směsice lidí vynořili pán a paní pro moji kamarádku a potom dva páni pro mne. Vzali kufry, naložili na auto a jeli jsme. To Ti je pocit. Já měla uzel v krku, tak bych byla ráda těm lidem něco řekla a jazyk byl svázaný. Znají tu od nás Rusíny i jejich rodiny, pro ně je pro všechno „Čeko“. Mají jednu dceru vdanou a dva syny. Ten jeden mně přivezl. Druhý seděl v křesle, když jsem, že čekali osobičku malou, hubenou, hloupou, tak jim to nešlo do hlavy. Začátky byly těžké  pro mě i pro ně se mnou. Promiň nesouvislost, píši to skutečně po kouskách. Ale ten prvý pocit a údiv již zmizel a není to tak věrné. Ústně víc.
Věř, Žofko, první dny kdybych byly měla domů jen asi 100 nebo 200 km nikdo by mně neudržel, byly bych ujela , ale ono je to 1000 km a tak jsem zůstala. Sama sobě jsem nevěřila, že zůstanu rok. A jsem tu 15 měsíců a nechce se mi věřit, že se mi to zdálo tak nesnesitelné a domů, hlavně do těch vlastně trosek bývalé domoviny, nechce se mi vracet. A naše madam, když začnu mluvit vážně o odjezdu, má plné oči. 

Oni Ti ke mně byli hodní hned zpočátku, ale co se týká práce, nenapadlo je, že to neumím po jejich, že mně mají naučit. A paní je nemocná, vstává pozdě,  a já měla vařit a neuměla se podívat na jejich plotnu a oni nevaří z mouky a já neuměla ani polévku. Mouku jsme neviděla celý měsíc. Přijela jsem v pátek a v neděli již vařila s mladým pánem a jedním dědkem starým. Vzala jsem něco do ruky, podívala se na mladého, on buď kývl anebo zakroutil hlavou a smáli jsme se té němohře. Ale to Ti máš zlé mluvit jen očima a rukama. Já cítila vždy uzel v krku. Jen jsem na ně bezradně a žalostně obrátila oči . První měsíc jsem nedala slovník z kapsy. Když jsem skončila ranní práci  dojení, odstřeďování, nádobí, postele, umývání kuchyně a mlékárny (každý den) – vzala jsem slovník, papír a tužku a šla k posteli madame. Napsala mně co je třeba koupit v obchodě a u řezníka. Často jsem s tím papírem šla k starému Vasilovi (Rusín, který tady pracuje v uhelných dolech). „Vasile, prosím vás, co to je, co mám koupit,. Co se k tomu vaří  a jak se to jí?“ A když ona byla nemocná opravdu, hospodařila jsem s mužskými. Jede mně učil krájet chleba, nemysli si i to jsem se musela naučit, je to chléb bílý, pšeničný a láme se to. Druhý mně učil dělat bifteky a teď už mu je mamá neudělá dobře, musím je dělat já. Starý pán mně naučil dobrou polévku z podmáslí, po které se žije sto let. Po našem jsem jim neuvařila nic.  Nemám ani náčiní, co k tomu potřebuji a troubu též ne. V té jejich se peče jen od vrchu a z jed é strany a musí se to dodělat na plotně. A po jejich je to pohodlnější, bifteky a smažené brambory mohou být každý den a polévka každý den stejná, může se navařit na tři dny. Až když je zelenina, dá to dost hraní.  Toto jsem psala ráno než jsem šla dojit, proto je to pocourané.

Velmi mně uráželo, když jsem viděla, že si o mně myslí, že jsem hlupák. A já jim nemohla dokázat opak, když člověk neumí mluvit. Byla jsem tam asi měsíc, když jsem žačala jednou večer při radiu a tančit, jen tak, co  ně z té směsice tónů napadlo a cvičení právě napadlo. Doma byla jen paní a ještě jedna žena. To Ti vyvolalo úžas.  Ona to jaktěživo neviděla. Se slovníkem v ruce pracně jsem jí vysvětlila, to že nic není, že u nás cvičí v každé vesnici a městě a když se sejdeme v Praze, že nás cvičí 17.000 najednou a všechny stejně. A ona si myslela, že jsme u nás nějaký nekulturní národ, to on jí tu Vasil něco napovídal o Podkarpatské Rusi. Ten „Sokol“ náš se jí zalíbil et když mně Milča poslala po sletě obrázkové časopisy, nedala je z ruky celý den, ani jsme si je nesměla odnést, ukazovala to každému, kdo přišel a její údiv nebral konce. Též tu bylo několik nadšených článků v novinách. Skutečně, psali o tom tak nadšeně, že jsem ani u nás nikdy nečetla. Tady není tělocvik tak vžitý, závidí nám to. A psaly to katolické noviny, u nás ne.

Nejde mi stále ještě do hlavy, v čem vězí příčna, že ač jsme průměrně totiž lid u nás v Čechách vzdělanější než oni, přec oni mají více těch kulturních vymožeností hmotných. Pěkné byty i pro lid dělnický, silnice lepší, dopravní prostředky. Z vesnice do vesnice tramvají. Já budu hrozně líná, až se vrátím, tramvaj nám jede Každé půl hodiny na tři strany. Auta, telefony, elektrické pračky a vůbec elektrický pohon je dostupnější všem vrstvám než u nás. Ženy jsou tu zas ještě a moc parádivější než u nás. Víš, co mně zlobí? Nechce se jim líbit můj červený strakatý šátek. Oni nosí buď klobouk nebo nic. I ty staré. Ale když opravdu při nějakém větším úklidu si chtějí schovat hlavu, uvážou si utěrku. Tule mně řekla, když jsem šla pro maso asi 20 kroků, ať šátek sundám, že je tam (je to u kostela) právě hodně lidí na pohřbu a že budou hned vidět, že jsem odněkud zdaleka. Já sice nechodívám v šátku po vsi ani ve Sloupnici, ale když mně to řekla takhle, dupla jsem si a řekla: „Ale já jsem Češka a tohle je náš národní zvyk a mně se to líbí!“ Hezky jsem si šátek urovnala a šla. Té Američance v Boleslavi se to zase moc líbílo.

Nikdy jsem neříkala: „Já jsem vlastenka.“ , ale když jsi v cizině, máš ten kus země v dálce tak ráda a nedovolíš nikomu říci ani slovo špatné, neb dokonce pohrdlivé. Nezáleží, že řeknou „jaká byla Sophie“, ale že řeknou „jaká byla ta Češka“. Víš, byty mají naparáděné. Ozdobné krby, plno sošek a váz, záclonek, tretiček, někdy až váíc než je vkusné. To je království žen. Leštit to, oprašovat, a která je pracovitá, kdy se stará i o krávy. Ale na poli ne, jen vyjímečně. Tedy toto; a kostel. Nechci je kritizovat, jsem host. Ale nic naplat. Ony sice, třeba byly v penzionátě, pak se jejich vzdělání zastaví. Nečtou  nanejvýš laciný románek. Jejich dceru udivilo , že jsem tolik četla a cizí překlady a jednu učitelku, inteligentní, sympatickou, zase moje znalost našich dějin, můj zájem o jejich znamenitosti, památky a umění. Ono je to jaksi od služek neobvyklé.Pro některé opravdu jsem jen cizí služka, ale setkala jsem se s mnohými, kteří byli ke mně velmi milí. Já jsem se s ničím nechlubila, ač to tu naše dívky dělaly. Když se tu stále mluvilo, že on by si mně mohl vzít atd., řekla jsem, že nic nemám, že jsem bez peněz. Pak se to tedy obrátilo na velké kamarádství a bylo to v pořádku.

Když se sejdu s cizími lidmi a když se dozví mou národnost, hned je plno otázek. To Ti byl živý sněm, když jsme se po čtyřech měsících poprvé sešly v Bruselu, nic jsme neviděly, jen jsme mluvily a mluvily, nekoukaly ani na cestu a elektrika musela zastavit, protože jsme ji prostě neviděly.  Pak jsme byly v květnu na výlete autokarem a to jsme měly naši vlajku. Pak jsme měly sjezd v Bruselu s paní poslankyní Mrskošovou, pak u moře. K cestě do Paříže a Londýna nedošlo, protože do toho přišly ty hrozné události u nás. Pak jsem se ještě s některými bližšími navštěvovala, byli jsme ve Waterloo. Ve Francii též s našimi.  Jsem tu u nich jako dcera, ale přece jenom jsem si někdy připadala hrozně sama. V létě jsem se seznámila se Slováky, to bylo pěkné, asi 10 chlapců, oni měli též radost. Přinesli víno, zákusky a housle a hráli a zpívali, byla jsem jako na novém světě. Národní písně jsem neslyšela od svého odchodu. Tančila jsem s nimi ve slovenské kavárně čardáš při cikánské hudbě  Belgii! Někdy v létě jsem chodila na pole, nosila veliký širák, dřeváky, někdy jela s nimi na koni a plečkovala jsem pšenici velkým strojem na 13 řádků. Řekla jsi mně: „Poznáš rub i líc života a mně to připadalo někdy vše naruby.Ale teď Ti musím říci, že se  mně Belgie líbí.A musím končit. Děkuji Ti za všechny novinky a srdečně zdravím.
S Bohem. Žofka.