Poklad na chaloupce - díl pátý

Domov do srdce zabodnutý

Dočkálek byl malý mužský neuvěřitelně silný, přec jeho celoživotní prací bylo lámat kámen, trhat skálu prachem (chodíval k našemu tatínkovi v sobotu pro prach), štorcoval silnice a když byly silnice dohotovené, tloukl štěrk od rána do noci. Hrádovský Čermák  měl stavbu silnic a Dočkálek mu byl zrovna pravou rukou. Chopil se těžké práce a štorcoval, pak velikým kladivem srovnával štorc, že bylo ku podivu, jak takový malý mužíček vůbec zvedne to kladivo, natož aby celý den do kamení mlátil. Kůži na dlaních měl tak tvrdou, že podrážka pod botou je slupička proti jeho dlani jako roh tvrdé. Dlaň nezavřel, prsty ohnul pouze co by kladivo obejmul, tak je měl ztvrdlé. Fajfku z huby nedal, gumička mu ji v bezzubých dásních přidržovala.

Vyjeli si se ženou do Chorvátska hledat štěstí. Tam si najatou světničku čistě vybílil a vymaloval. Chytil kocoura, namočil mu pracky do rozředěné šmolky, vymaloval tyto pracky na bílou pec a okolek světnice. Houfem se tam chodili dívat Chorvaté na tuto uměleckou práci. Nevedlo se jim tam však dobře, máma -velká ženská- měla záduchu, koliku mívala a Dočkálek rozčíleně říkával: „Kdybych jí sraček taliánskejch dal, ani ty ji nepomůžou!“. 

Naložil majetek, peřiny, mámu a kocoura na čtyřkolový vozík a s heslem „Všude dobře, ve Sloupnici nejlepší!“ vydali se na cestu.  Tento střízlík táhl vozík s nákladem až do Vídně, tam se mu rozsypalo kolečko. Ustrnul se jakýsi dobrý pán nad cestovateli, dal jim 2 zlaté na správu kolečka a tak Dostálek po zbývající devítidenní cestě přistál doma - ve Sloupnici.

Bydleli v Kolajdové chaloupce a pěstovali norky. V sobotu dvě zabili, v neděli k obědu uvařili. Aby se  spravedlivě podělili a jeden druhého neošidil, kdyby půlka prvá byla tlustší druhé, dostal každý půlku z jedné a  z druhé taky. Zemřel jako flašinetář.

NEMOHL JSEM SI ODPUSTIT A VZAL JSEM MĚŘÍTKO A MAPU, ABYCH SI OVĚŘIL, JAK DLOUHO JEJICH CESTA SKUTEČNĚ TRVALA. DOČKÁLKOVI POBÝVALI ZŘEJMĚ NĚKDE VE SLAVONII, KDE BYLY ČESKÉ VESNICE.  Z JEJÍHO SEVERNÍHO REGIONU (VARAŽDIN) JE TO DO SLOUPNICE VZDUŠNOU ČAROU PŘES KORUTANY A VÍDEŇ  ZHRUBA O NĚCO VÍC NEŽ 450 KM, Z OBLASTI KOPRIVNICE PŘES UHRY A VÍDEŇ PŘES 500 KM. 

VYCHÁZÍM-LI Z ÚDAJE V TÉTO HISTORCE, ŽE DOČKÁLEK UJEL VZDÁLENOST Z  VÍDNĚ DO SLOUPNICE (255 KM) ZA DEVĚT DNŮ, PAK TO ODPOVÍDÁ TEMPU KOLEM 28 KM DENNĚ A JEHO FYZICKÝM PŘEDPOKLADŮM.

JAK DLOUHO ALE JELI ZE SLAVONIE DO VÍDNĚ? ZÁLEŽÍ NA TOM, ZDA SE VRACELI KORUTANSKÝMI KOPCI ZE SEVERU SLAVONIE, ANEBO UHERSKOU ROVINOU ZE STŘEDNÍ SLAVONIE. JESTLIŽE SE VRACELI 250 KM PŘES KORUTANY, POTŘEBOVALI ABSOLVOVAT PŘI UVEDENÉM TEMPU NEJMÉNĚ JEŠTĚ ASI 1O DNŮ. (DOUFÁM JEN, ŽE DOČKÁLKOVÁ ASPOŇ SLEZLA Z VOZÍKU, KDYŽ SE JELO DO KOPCE A POMÁHALA TLAČIT. ALE NEVÍM, NEVÍM ZDALI – PŘI ZÁDUŠE JE TO VELMI OBTÍŽNÉ. NASEDNOUT SI ZASE MOHLA, KDYŽ JIM TO FRČELO Z KORUTANSKÝCH KOPCŮ.) ROVINOU PŘES UHRY BY VZDÁLENOST 250 KM JELI 11 DNŮ.

CELKEM JIM -TAKTO POČÍTÁNO- TRVALA CESTA DO SLOUPNICE (JISTĚ I S ODPOČINKY A OPRAVOU KOLEČKA) VÍCE NEŽ TŘI TÝDNY.

OCEŇME NEJEN VÝKON TOHOTO MAXISILNÉHO SLOUPNICKÉHO ČLOVÍČKA, ALE I TO, ŽE MU ZŘEJMĚ SLOUPNICE NATOLIK PŘIROSTLA K SRDCI (I KDYŽ DO MATIČKY ZEMĚ V JEJÍM OKOLÍ BUŠIL KLADIVEM CO TO DALO), ŽE ANI VZDÁLENOST K NÍ ZE SLAVONIE, ANI NÁKLAD, KTERÝ TÁHL, MU NEZABRÁNILY, ABY SE NEVRÁTIL.