Na stráži míru a socializmu

Na stráži míru a socialismu
  ...................................... Rokycany 1966 ........................................

Když ráno z kasáren
Jdem rázným krokem ven
V továrnách na polích
Slyšet je zpěv a smích
Přichází nový den
,,Soudruzi vojáci, zítra proběhne nácvik pochodových písní. Ty vás budou provázet po celé dva roky vaší prezenční služby. Budou vám dodávat odvahu, odhodlání a pomáhat překonávat únavu z náročných úkolů, které na vás s důvěrou klade strana (KSČ) a náš lid.“ Vysvětluje politruk (důstojním pro věci politické, takový bolševický farář-feldkurát) a klade ramínko přenosky na otáčející se gramofonovou desku. Z úst profesionálního souboru a potažmo z repráku gramofonu zní další hovadiny.
 
Tu v každé vesnici
Na bílé silnici
Z okének ze vrátek
Nás úsměv děvčátek
Provází k střelnici
 
Vojáci pojďte k nám
Něco tu pro vás mám
Na návsi růžičku
V zahrádce hubičku
Vzornému střelci dám

            ,,No nestyďte se soudruzi, zpívejte s gramofonem“ vybízí politruk s úsměvem čtyřicet pitomců sedících v učebně. 
            ,,No jen se nestyďte“ a mává rukama, v kterých schází už jen dirigentská hůlka.
 
Tu každá rána hned
Zasáhne přesně střed
A kdyby nepřítel
S námi to zkusit chtěl
Splet by se naposled-končí  happy endem ten škvár, který musíme zanotovat ještě několikrát, než velitelé družstev usoudí, že s ní zítra můžeme na buzerplac (plocha pro nácvik pořadových cvičení).
 
            Příští den na place nejsme sami, i ostatní baterie a roty nacvičují jako my, jenže s jinou písní. A tak nad cvičištěm se vznáší směs různých melodií a textů. Ti, co nás právě míjí v protisměru, zpívají do pochodu-že když jdou silnicí, běhají za nimi kluci malí, chtějí na nich čepici, chtějí aby jim zazpívali. A tak zpívají klukům ze vší síly, že není potřeba se bát, že jejich rota každou chvíli je připravena bojovat.
            Můj táta byl velký bojovník za vítězství proletariátu a navíc důstojník na ministerstvu národní obrany. Tím chci předeslat, že na vojnu jsem si i já přinesl názor, o téměř svatému poslání nás branců. Časem se moje přesvědčení dostalo do konfliktu s tím, co jsem viděl, vnímal  a z toho, co se dalo vyčíst mezi řádky tohoto absurdního románu, jehož stránky pomalu, ale jistě obracel každý nový den.
            ,,Klokočníku“ civilně mě oslovil známý hlas. Otočím se a vidím, že se na mě usmívá můj velitel družstva z počátku přijímače, svobodník Šálek (přijímač bylo dvouměsíční období pro nováčky, kde nás učili pochodovat, zdravit, střílet).
            ,,Vojín Klokočník, přišel jsem na vás rozkaz“ salutuju a melduju předpisovou formulku. Šálek mě ale šokuje.
            ,,Ser na to, radši si povol mazácky opasek a čepici si hoď z čela.“ Na otazník, který trčel z mého pohledu reagoval stručně poté co přeběhl pohledem kasárna.
            ,,Dyť je to všechno jenom obrovská šaškárna“ plácl mě kamarádsky po zádech a ještě než váhavě dokončil otočku, podíval se úkosem a dodal…
            ,,Jo a měj se hezky“
            Příští ráno nebylo jako jiné. Už při rozcvičce a rajonech jsme věděli, že je mimořádná událost. Svobodník Šálek skočil z okna nejvyššího patra starých rokycanských kasáren. Nám bažantům se samozřejmě nic neřeklo, jen se neslo tichou poštou, že to byla sebevražda z nešťastné lásky. Na pohřbu mu prý hráli Cikánku.
            Vojna ale pokračovala, po přijímači nás rozdělili k rotám a bateriím do horních (hlavních) kasáren. Po Vánocích se mnozí z nás rozjeli z rozkazů velitelů do kurzů a poddůstojnických škol po celé republice. Na svobodníka Šálka jsem ale nezapomněl. Jeho hodnocení ,,šaškárna“ se nabízelo čím dál častěji.
            ,,Tati“ ptal jsem se otce při své první dovolené,“ proč armáda nemá žádnou prestiž?“.
            ,,Jak nemá prestiž,co to meleš za blbosti?“
            ,,Nejsou to blbosti. Mluvím o něčem, o čem něco vím. Někde je něco špatně. Vyzvat holku k tanci je společenská sebevražda, v hospodě místní nadávají, že jsme zase v noci při poplachu dělali rámus, když pochodujem přes Rokycany na stadion, lítají kolem nás nudící se parchanti a někdy letí i nějakej ten kámen. Ale to není jenom z vnějšku“ pokračuji dál ve své argumentaci. ,, I zevnitř , nižší nadřízení nemají autoritu. Na cvičení vidím, že velitel vozu, voják z povolání neumí ani číst z mapy. A víš jak se říká praporčíkům? Bufáci“   Táta mě zarazí.
            ,,Já za první republiky sloužil v Klatovech u dragounů a tam se pro veřejnost pořádalo takzvané čepobití. To se v neděli vyjelo z kasáren v plný parádě na náměstí i s hudbou. Červený rajtky, bílé rukavice, lesknoucí se šavle, barevný prapory, naparáděný koně.“
            ,, No jo,to bejvávalo“ přerušuji tátovi vzpomínky, které nakonec neslyším poprvé.
            ,,Počkej“ ohradí se otec prudkým gestem a dál přehrabuje svoje vzpomínky.
            ,,A lidi, plno lidí! Nikdo si tu podívanou nenechal ujít. Chlapi v oblecích, paničky a slečny se na nás smáli z pod slunečníků nebo slušivejch kloboučků.“
            Mávnul jsem rukou, tahle debata mě nikam neposunula, pochybnosti přetrvávaly, až do okamžiku zlomu, který mi přihrála náhoda.
            Zástupcem velitele naší roty byl praporčík Přibáň. Přesto, že to byl z našeho pohledu ,,bufák“, patřil ale mezi ty z mála, na které bylo dobré si dát pozor. Já jsem ho ale až tak neodsuzoval. Byl to voják, na vše měl řády a předpisy. Zdálo se mi, že tak, jak je tvrdý na nás, umí být tvrdý i sám na sebe.
            Na den dělostřelectva (výročí jaselské operace za II. Světové války), kdy z kuchyně voněly řízky co by sváteční oběd, absolvovali jsme slavnostní nástup v technickém parku.  Celkem běžný sváteční ceremoniál. Nejprve čestná stráž se zástavou za zvuku husitského chorálu. Pak pár proslovů, které zakončil generál z okruhu pochvalou, že jsme dobří a jeho vírou, že budeme ještě lepší. Pak přišla řada na rozdávání metálů. Mezi obdarovanými byl i náš bufák Přibáň. Po metálech bylo veleno odchod na ubytovny po rotách a bateriích. Poté byl zavelen ,,pohov a rozchod“ a zároveň příprava na oběd. Protože jsem si všiml, že za dveřmi u dozorčího stolku je nějaké zhrocení mužstva, típnul jsem cigáro a šel ukojit svoji zvědavost. Hned mi bylo jasný, o co jde. Uprostřed vojáků stál praporčík Přibáň a tiše si vychutnával své vítězství.
            ,,Teda náčelníku,to je nádhera“ bufákův metál koloval z ruky do ruky za strojeného obdivu mužstva.
            ,,No a hele, heleďte kluci, jakou to má krásnou škatulku. A co je to tam napsáno, kolem tý hlavy v blembáku (přilba)? Jo dobrý, za zásluhy při budování armády.“
            Každej cítil, že musí něco říct a ani si v tom lezení do náčelníkova zadku nevšiml, že se vyznamenanému tvrďákovi  začíná klepat brada. Pak si přikryl oči rukávem uniformy a chvějícím hlasem pronesl.
            ,,Soudruzi, já se za slzy nestydím. Víte, co to je, když vám pravicí potřese generál?“
Svobodníku Šálku-Šálečku, jsi už měsíce na onom světě, a ač tě nevidím, tak tě tuším. Stojíš opodál, jen koutek tvých úst jemně cuká. Není to úsměv a ani výsměch, snad jen otázka-už jsi pochopil? Už se ti rozsvítilo? Ty původně věřící, pak pochybující a dnes možná pohrdající. Dalo se to přejít mávnutím ruky- ,,No a co, brečí tady nad metálem jako stará děvka“. Nebylo to veselé poznání, ale určitě osvobozující procitnutí.
            Vojna šla dál. Tenhle stereotypní moloch, krmený mocí mocných kráčel dál porcelánem našich citů, nadějí a tajených tužeb. Žádné poznání, procitnutí nebo odpor jej nemohl zastavit. Já jako většina ostatních jsme kličkovali mezi koly a válci tohoto šíleného stroje a toužebně čekali, až nás na konci vojny vyplivne do civilního života, aby hned za rohem spolykal další várku vykulených pitomců. Přesto se stalo něco neuvěřitelného-tato khaki příšera se zasekla.  Večer ještě v plné síle a ráno ticho. Obluda nezměrné síly stála plná rozpaků, koukala kolem a nevěděla kam dál. Stalo se to krátce poté, co jsme se vrátili s velkého vojenského cvičení z ještě většího Sovětského svazu někde na nekonečné kazašské stepi.
Psal se 21.srpen 1968. Vojensky byla situace neřešitelná. Byli jsme raketový útvar cvičený na to pustit žilou západoněmeckým imperialistům na vzdálenost desítek kilometrů. Proti hlavním ,,bratrských“ tanků mířících na nás z přilehlých luk a lesů jsme neměli šanci.
Z lidského hlediska jsem našem velitelům neměl nic za zlé. Chodili kole nás se skloněnou hlavou, jejich náboj a odhodlání ztratil lesk, stejně jako hvězdy a hvězdičky na jejich výložkách. Ani oheň v jejich srdcích, který zdobí každého dobrého vojáka, nevyhasl-nikdy tam totiž nehořel.
Z politického pohledu byla situace ještě komplikovanější. Naši velitelé byli zaražení, zrazení, ale taky kalkulující. Ano kalkulující, jak to dokázal jeden řečník z jejich řad při našem odchodu do civilu.
,,A soudruzi doufám, že ani v civilu své vojenské řemeslo nezapomenete, aby jste mohli dál stát neochvějně na stráži míru a socialismu.“
,,Nasrat, jó nasrat“ procedil možná mnohý z nás mezi zuby.
Co je ale zarážející, jak aktuálně tato slova básníka zní do dnešních dnů.