Ing. Zíbar Zdeněk – úryvek z knihy Slepené střepy

Na začátku října v pětaosmdesátém roce, když se připravovaly oslavy Velké říjnové socialistické revoluce, přišel do jednání krajského výborového svazu mládeže tajemník krajského výboru komunistické strany mající na starosti zemědělství. To bylo neobvyklé, protože normální způsob styku byl takový, že ve stranickém výboru uložili našemu vedoucímu tajemníkovi, co musí projednat nebo prosadit a dvakrát nebo třikrát v roce do předsednictva vyslali instruktora pro národní výbory a společenské organizace. Tajemník pro zemědělství byl návštěvou neohlášenou a nečekanou, protože na programu byly oslavy VŘSR se sumarizací závazků a nikoliv svazácké vesnické organizace. Protože jsem řídil předsednictvo, přivítal jsem ho a zeptal se, jestli se zúčastní jako rádce, nebo jestli chce řešit něco mimo program. Řekl, že potřebuje upřednostnit informaci z byra. Přejel jsem pohledem přítomné členy předsednictva, a když souhlasně přikývli, vyzval jsem ho, aby nám onu důležitou informaci z byra řekl. Tajemník nečekaně začal proslov. Hodnotil význam svazáckých brigád na stavbách mládeže, z nichž v kraji pod Krušnými Horami byla nejúspěšnější stavba rychlodráhy z Mostu do Litvínova. Kdybychom nevěděli, že jí byl na hony vzdálen, mohli bychom si z jeho horlení myslet, že zrovna postavil krumpáč ke kůlně, převlékl se a přišel nám povyprávět o hrdinství, které jsme v té době neúspěšně propagovali u brigád na stavbě plynárny v Užíně a elektrárny v Tušimicích. Od brigád na stavbě rychlodráhy přešel na brigády v zemědělství v neosídlených vesnicích na Žatecku, s jejichž organizováním jsme měli mnoho starostí a problémů, protože se jednalo o 5.700 mladých lidí. Mnozí z nich měli upřímnou snahu obstát a byli motivováni slibem, že vyhodnocení pojedou na celiny do Kazachstánu. Jiní hledali dobrodružství a skoro všichni byli rozčarováni podmínkami, v nichž museli žít. „Radost z rychlého postupu socializace venkova nám kazí fakt, že máme v kraji 2.200 ha neobdělané půdy, na 3.000 ha hospodaří MNV, dost družstev upadá a družstevníci z nich vystupují,“ řekl a významně zagestikuloval rukama, jakoby očekával, že se připojíme vyjádřením své nevole. Pro nás tohle zjištění žádnou novinou nebylo. Sami jsme mohli vyjmenovat řadu narychlo založených a neprosperujících družstev a mnoho zemědělců, kteří se nestali družstevníky z přesvědčení a společně hospodařit nechtěli. „Byro se zabývalo touhle vážnou situací, vyjádřilo nespokojenost a rozhodlo se vyzvat všechny krajské, okresní i místní politické, společenské a lidosprávní organizace, aby ze všech svých řad vybraly organizátory a vyslaly je na pomoc do zaostávajících družstev,“ dořekl tajemník svoji informaci s tím, že byro očekává, že se do výzvy zapojí i svazácké organizace. Když odešel, rozhostilo se v místnosti ticho. Ve vzduchu visela otázka, jestli má takový požadavek na svazáky smysl. Kde se na vesnicích nevedlo stranickým organizacím, nevedlo se ani svazákům. Mladí, kteří na vesnici dělali, by tam dělali i bez svazácké organizace a ti, kdo tam dělat nechtěli, odcházeli navzdory náborovým akcím a podobným aktivitám. „Soudruh nám zapomněl říct, kdo z byra a ze sekretariátu jde příkladem, aby bylo zřejmé, že výzva platí i pro toho, kdo ji vydává,“ poznamenal člen předsednictva Svobodný, který dělal na šachtě a netrpěl přehnanou disciplínou. „To víš, že někoho mít budou,“ odpověděl mu vedoucí tajemník Vašek Svádovský. Hájková, která pracovala na středisku traktorové stanice, zamyšleně, spíš pro sebe, řekla: „Stejně by měli oznámit dospělé organizátory, aby se k nim přidali svazáci. Přeci není možné, aby tam, kde si neporadí staří, se čekalo, že situaci spasí mladík, který sotva vyšel školu.“ S tím jsme všichni souhlasili a usnesli se, že také vydáme výzvu našim organizacím a doporučíme, aby přihlášené svazáky oznámily na stranické sekretariáty, aby je přiřadily k dospělým. „Nu, a my příklad dávat nepotřebujeme?“ zeptal se Marušák, nadporučík armády. „To by musel jít někdo z nás nebo ze sekretariátu,“ řekl Svádovský, a protože už nikdo nereagoval, odešli jsme od tohoto tématu k schválení programu předsednictva. Já se však na další jednání nemohl soustředit a po cestě domů se nemohl zbavit neopakovatelného nutkání, abych poslechl výzvy z byra a nečekal, až na mne někdo ukáže, že bych měl jít příkladem, protože mám zemědělské vzdělání. Na poznámky z jednání, které jsem si vždycky dělával, jsem neměl ani pomyšlení a jak jsem byl zahloubán, vyskočil jsem z vlaku na Tepelském nádraží, až když výpravčí dával znamení k odjezdu. I do bytu jsem šel obklikou přes park, ale myšlenek na hektické napravování chyb někde v kolchoze jsem se nezbavil. Doma mi manželka naservírovala šunkofleky, které přímo miluji a asi čekala, že ji pochválím. Já však do nich vidličkou několikrát píchl, vypil pivo a zůstal civět do řady chodské keramiky na vyřezávané polici nad kamny. „Tobě něco je, nebo ti nechutná?“ zeptala se s výrazem ponížení. „Ne, nic mi není.“ „Proč tedy nejíš? Něco tomu schází?“ „Ne, neschází, ale nemám na jídlo chuť“, odpověděl jsem stroze a vyměnil místo u stolu za místo v křesle v rohu místnosti, nad nímž jsem rozsvítil stojací lampu, jako kdybych se chystal něco psát nebo číst. Manželka vysypala talíř šunkofleků zpátky do kastrolu. Ten uklidila do trouby a také si sedla do křesla tak, aby od mého světla viděla na pletení výbavičky pro miminko, které mělo brzy přijít na svět. Už se na nic nezeptala a já věděl, že jí dlužím vysvětlení, aby si skutečně nemyslela, že zapříčinila mojí zamlklost. Jenomže mně se nechtělo povídat si o pocitu povinnosti. Tak jako mi v předsednictvu připadalo pochopitelné, že si všichni, co mne znají, řeknou, proč já ano a Javornický ne, tak se mi v domácím klidu vtíraly pochybnosti, jestli je zapotřebí, abych šel osvědčovat svazácké nástupnictví avantgardy dělnické třídy ve společnosti. „Dneska přišel do předsednictva tajemník krajského výboru strany a oznámil nám, že byro vyzývá všechny společenské organizace, podniky a národní výbory, aby uvolňovaly funkcionáře a pracovníky na pomoc zaostávajícím družstvům,“ řekl jsem a dal si přitom záležet, aby to vypadalo, jako bych oznamoval, že v rozhlase říkali, že zítra ještě nebude hezky, protože se mi nechtělo přiznat, že se nemohu zbavit myšlenek na to, jak se zachovat. Manželku jsem ale neoklamal. „Ty si myslíš, že budeš mezi nimi?“ zeptala se a upřela na mne pohled svých modrých očí. „Co já vím“, řekl jsem ledabyle, rozevřel knížku a předstíral, že čtu, ačkoliv mi písmenka skákala před očima a řádky splývaly v rozmazané odstavce……………