Co mi vyprávěla babička o svém životě…

„Narodila jsem se v roce 1934. Malé dítě je chráněné svým okolím, rodinou, nemůže vědět, do jakého dějinného období vstupuje.“

„Takže ti bylo dvanáct, když skončila válka.“
„Ano, když skončila válka, tak mi bylo dvanáct roků. Moje okolí se snažilo, abych netrpěla válečnými příhodami. Je samozřejmě důležité, kde člověk žije – jestli ve velkém nebo malém městě, a také je podstatné, a to platí obecně pro každou dobu, jestli ji prožiješ v úplné rodině, nebo jestli rodinu třeba postihla nějaká tragédie. A v mém případě to byla tragédie taková, že když mi bylo necelých pět roků, zemřela mi maminka.
To bylo před válkou, v roce ’39, bylo mi asi čtyři a půl roku. Mé vnímání doby potom dost ovlivňovala babička. Původně jsme bydleli v Praze a pak jsme se přestěhovali do Dačic na Moravě, což je malé město na Vysočině, a tam jsem prožívala období druhé světové války.“

„Ta babička byla máma tvého táty?“
„To byla maminka mého otce, ano. Dědeček byl vedoucí sýrárny, kde se vyráběly sýry.  Ještě ze začátku války ta továrna běžela, a tak jsme začátek světové války nepociťovali nijak zle, protože jsme ještě měli přísun potravin -  pamatuji se na obrovské bochníky sýra, které ten dědeček nosil. Ovšem situace se postupně zhoršovala.“
„Ta sýrárna byla v Dačicích? Tam bydlela tvoje babička s dědou a vy jste se po smrti tvé maminky odstěhovali z Prahy tam?“

„Ano, protože moji prarodiče tam měli rodinný domek. Předtím jsme bydleli v Praze.
Teď první zážitek… Všechno do té doby by byla spíš taková legrace, musela být večer zatemněná okna a věděla jsem, že je válka a že babička je ustaraná a že můj tatínek má celé večery sluchátka v uších a poslouchá cizí rozhlas. Těchto prvních změn jsem si všímala doma. Ovšem pro mne šokující zážitek se stal v roce ‘41. Do té doby jsem v Dačicích chodila s babičkou nakupovat do obchodu, a jak to na malém městě je, tak se samozřejmě všichni lidé znali. Velmi často jsem chodila do galanterie, kde se prodávaly látky nebo oděvy a tak. Vedoucí toho obchodu byl pán, kterého jsem měla,  jak mě upozornila babička, slušně pozdravit, i ona s ním velmi slušně jednala a on k ní byl velmi zdvořilý - měla jsem z toho takový velmi dobrý pocit, náš vztah byl téměř na přátelské rovině. Pamatuju si dodnes ten zážitek, kdy jsem – protože šlo o malé město, tak jsem už v té době běhala sama venku (to mě bylo sedm roků) – šla na náměstí, nevím už proč, náměstí bylo kousek od domku, kde jsme my bydleli. Najednou to náměstí bylo úplně prázdné, vylidněné. Byli tam pouze lidi v pruhovaných oblecích. Připomínalo mi to pyžama - pruhované pláště, kalhoty, a měli košťata a zametali celé to náměstí. Nikdo z mých známých tam nebyl. (To byli vězni?) Vypadali jako dnešní vězni, když jsem se tam octla, ovšem kde by se tam vzali vězni? A nebyl tam nikdo známý, já jsem tam byla sama, nebyly tam žádné děti, byly tam jenom tito lidé. Najednou jsem v jednom pánovi, který zametal tu silnici, poznala vedoucího té prodejny, ke kterému jsme měli takový velmi uctivý vztah, a kterého jsem musela vždycky povinně slušně pozdravit. Nevěděla jsem vůbec, co se děje. Šla jsem kolem a měla jsem chuť tomu pánovi říct, jestli nechce, abych mu pomohla, protože jsem měla pocit, že oni musejí zamést celé náměstí a že jim vlastně nikdo nepomáhá. Vůbec jsem tu situaci nechápala. Odešla jsem zase domů, byl to pro mě zvláštní a hrozný zážitek, protože jsem úplně cítila dusivou děsivou atmosféru, která tam vládla. Myslím, že jsem se babičce zmínila o tom, že tam ten pán zametá silnici, ale řekla mi, abych byla ticho, aby se o tom nemluvilo. Sama jsem cítila, že to je tabu, že si lidé něco šeptají, ale nikdo o tom nahlas nemluví.
Během války jsem se tím už nezabývala. Teprve až po letech, když už jsem byla dospělá, a když už se začalo mluvit o holocaustu a o tom, jak Židé byli transportováni do Terezína, jsem si uvědomila, že to byl vlastně sraz Židů, kteří v tom městě bydleli, a že čekali asi na odvoz do koncentračních lágrů a mezitím že je ještě chtěli Němci ponížit a museli zametat. Hlavně to měla být taková odstrašující situace pro nás, abychom si uvědomili, kdo teď ve městě vládne. Že tam vládlo gestapo.“

„A to ti pak někdo vysvětlil nebo sis to domyslela?“
„Ne, to mi nikdo nevysvětlil, pochopila jsem to sama dospělá až dlouho po válce. Ani po válce jsem to nevěděla, to mi bylo dvanáct, třináct roků, vůbec jsem na válku nemyslela, měla jsem úplně jiné myšlenky. Až v dospělém věku, kdy jsem četla, co to byl holocaust a co to byly koncentrační tábory, tak teprve pak jsem tento zážitek pochopila.
Jinak já si z války pamatuji hlavně to, že byla postupně čím dál větší bída a hlad. Babička krmila tajně husu, husa nesměla kejhat.“

„Aby ji někdo neukradl?“
„Ne, ale aby to kontrola nezjistila, byli tam sice i čeští četníci, ale kromě toho tam bylo i sídlo gestapa a toho se každý strašně bál, a ti samozřejmě kontrolovali české četníky. Nesměly se chovat husy, ani nic jiného, později ani králíci, protože to Němci nedovolovali, rozumíš. Ze začátku ano, ale později ten režim byl čím dál tím děsivější, hlavně po Heydrichiádě. Pamatuji si, jak jsme chodili sbírat klásky na pole, jak jsme chodili trhat trávu, jak mě babička posílala po vesnici s konvičkou, kde vyjednala, že jí prodají mléko, a já jsem to mléko odnášela.“

„A tvůj dědeček už nebyl ředitelem továrny?“
„Ne, pak už byl myslím starý a byl také nemocný, takže za války už nepracoval. To nebyla továrna, to byla jen taková sýrárna, víš. Ale vyráběly se tam sýry, které se rozvážely po celé Republice, možná i do zahraničí, to nevím. Bída byla skutečně dost velká a potraviny byly pouze na lístky, kterých jsme dostávali strašně málo. O nás dětech, měla jsem ještě dva starší sourozence, se nedá říct, že bychom byli hladoví, ale stále se muselo jídlo shánět. Nešlo, aby sedlák prodal ve vesnici kus masa. To se muselo v noci převážet a tajně, aby tě nechytla nějaká hlídka. S potravinami to bylo těžké, takže babička vařila například sirup z řepy, nebyl med, byly brambory, to ano, byl chleba, nebylo máslo, jen margarín. Němci byli mistři na náhražky, to znamená, že všecko bylo samá náhražka. Místo másla margarín, místo vajec se sypal do těsta prášek, žlutík se to jmenovalo, aby to bylo žluté, a tak dále. No a potraviny byly už skutečně velký problém…“

„To se všecko odváželo pro vojáky?“
„Ano, všecko se odváželo pro Němce na frontu. Pochopitelně jsme vůbec nevěděli, co to je jižní ovoce, celou válku jsme neviděli čokoládu, o Vánocích jsme měli stromeček, ale na něm byly jen nějaké kyselé bonbóny, nebo se zabalil kousek cukru do staniolu a tím se stromeček ozdobil. Muselo se šetřit, ale nikdy jsme skutečně nehladověli, ve velkých městech to bylo asi horší.“

„A byla tam nějaká chudá rodina, kterou jsi znala a která na tom byla skutečně špatně?“
„Ne, řekla bych, že na tom ti lidé byli všichni stejně. Samozřejmě na každém menším městě byl chudobinec, tam byli chudáci (tak jako je třeba teď domov důchodců), to byli lidé, kteří nikoho neměli a neměli peníze, a tam dožívali, většinou to byli staří lidé. Lidi jim o svátcích nosili nějaké potraviny, ve městě se k nim chovali solidárně. Když jsem pak po válce četla některé knihy, například životopis slavné herečky Hepbournové, která válku strávila v Holandsku, kde chodila do baletní školy a popisuje, že tak hladověla, že jedla i trávu a pro slabost musela školu opustit, uvědomila jsem si, že v některých zemích byl ještě větší hlad než u nás. Babička vždycky někde něco k jídlu tajně sehnala, brambory jsme měli pořád a základní potraviny snad také.“

„A ty české četníky jste znali? To byli lidé z vesnice?“ 
„Ano, my jsme některé znali. To byli běžní četníci, kteří dělali četníky už za První republiky. Samozřejmě, že Němci vyhodili ty, o kterých tušili, že by nahrávali Čechům, že to byli vlastenci. Ale Němci nemohli pokrýt svými četníky všechny vesnice. Ovšem pochopitelně ty české četníky kontrolovali. Oni někdy hráli velmi pozitivní roli. Třeba přišli, zabušili na dveře nebo na okno, my jsme se vyděsili, že to je gestapo, že jdou někoho zavřít, nebo že se něco stalo, ale ten četník přišel a řekl třeba jen: prosím vás, pořádně si zatemněte, je vám vidět škvírkou světlo z okna. Takže oni naopak upozornili a pomohli, snažili se. Nebo věděli, že někdo veze na kole nějaké jídlo, tak šli o cestu dál, aby ho nemuseli potkat. Ovšem pochopitelně i mezi Čechy byli i ojedinělí udavači, které ti gestapáci měli jako svoje donašeče, to znamená, že jsme se pak museli bát i Čechů. A kontrola byla nemilosrdná, a kdyby se třeba zjistilo, že někde tajně v noci zabili prase a ten četník to nenahlásil, tak by okamžitě byl zavřený nebo nevím, co by s ním provedli. Četníci hráli pozitivní roli zvlášť, když se skrývali lidi, které hledali Němci, a někdo je statečně chránil a skrýval. Někdy i něco tušili, ale neprozradili to.
Naše rodina nebyla postižena tak, že by někoho Němci zavřeli a popravili. Rodina tvého dědečka, to byla jiná situace. Když bylo dědovi, mému manželovi, asi pět roků, tak mu zatkli otce za ilegální odboj proti nacistům, a ten byl nejdřív ve věznici v Čechách, potom byl převezený do Německa, kde pracoval velmi těžce v kamenných lomech, a nakonec byl odsouzený a popravený. Takže to byla děsivá událost, která samozřejmě ovlivnila nejméně dvě další generace, to znamená, že to ovlivnilo dědu a do určité míry i tvojí maminku a strýce Honzíka. Tato skutečnost ovlivnila zcela zásadně celý dědův život, cítil nutnost najít správnou míru angažovanosti v různých životních situacích a nutnost chránit svoji rodinu, hlavně malé děti. Nechtěl obětovat život nějaké ideji, aby tak neohrozil svou rodinu.“

„Muselo přeci docházet k tomu, že se rodiny bály sebe navzájem…“
„Pochopitelně si člověk musel vybírat přátele. Chodil k nám jeden pán poslouchat cizí rozhlas, ale o něm jsme věděli, že by nic nevyzradil. Riziko to bylo ale vždycky, protože jsme nemohli vědět, jestli ho nezatkne z nějakého důvodu gestapo a on potom při mučení něco nevyzradí, i když by to normálně neudělal. A proto je kolektivní odboj vždycky trochu problematický, protože se informace mohou dostat snadno ven. Děda vždycky říkal, že kdyby se zapojil do nějaké takové činnosti, tak jedině sólově sám, a taky vždycky zdůrazňoval, že jedině, kdyby neměl rodinu. Pamatuji se, že jeho tatínek a ještě dva lidé chtěli utéct z toho vězení, už to měli vše promyšleno, ale on se bál, že by pak jeho rodinu pronásledovali Němci, třeba by je i popravili, tak tam raději zůstal.
Kdykoli k nám někdo přišel, tak babička jen vzdychla: kdy už bude konec, kdy už bude konec? Snad ve všech domech byly mapy, kam se zapichovali praporky na místa, kde už byla Rudá armáda. (Takže vy už jste věřili tomu, že to skončí?) Ano, jakmile vypukla světová válka, většina lidí věřila, že ta válka skončí, jenomže dospělí si mysleli, že skončí nejdéle za rok, nikdo netušil, že bude trvat tak dlouho. Ovšem je pravda, že Němci neustále vítězili, takže když druhý rok obsadili skoro celou Evropu, lidi z toho byli unavení a naděje se zmenšovala. Pamatuji si, že skutečný obrat nastal, když došlo k bitvě u Stalingradu. Ze začátku jsme se také báli, protože německá armáda byla fantasticky vyzbrojená, zatímco Rusové měli nějaké dřevěné pušky nebo co, ale když bylo vidět, že Rusové do té bitvy všecko vložili, a že ženou Němce zpět a porážejí je, tak jsme se velmi radovali. Lidé si sdělovali, co říkal třeba Jan Masaryk v radiu - pravidelně vysílal z Londýna „Volá Londýn“, dával povzbuzující informace a snažil se udržet dobrou náladu, byl, hlavně po vypálení Lidic, strašně proti Němcům a říkal: „Vraždit je, bít je, škrtit je“. On byl takový emocionální a lidé si šuškali: „Slyšeli jste, co včera říkal Honza Masaryk?“, a to je povzbuzovalo. Ale samozřejmě formálně se muselo plnit, co Němci nařídili, na všech vratech muselo být velké „V“ jako vítězství Němců. A když se vylodili spojenci na západě a už byly dvě fronty, tak bylo jasné, že zaženou Němce do pasti, ze které už se nedostanou. Takže to byla válka.
Já jako dítě jsem samozřejmě chodila do školy, kde jsme se normálně učili, od první třídy jsme se učili německy. Pamatuji se, jak se paní učitelka třásla, když se přišla kontrola podívat, jestli nás němčinu dobře učí a jestli to nesabotuje, vždycky se chudák bála, jestli to umíme.“

„Neznala jsi nějaké židovské děti, které by byly vyhozeny ze školy?“
„Ne, myslím, že pokud tam někdo takový byl, vyhodili ho dřív, než jsem do té školy nastoupila.
Pamatuji se, že jsem si dělala dětské představy o konci války. Představovala jsem si, že pojedou osvobozující nákladní vozy s vojáky, kteří nám z těch aut budou rozhazovat čokolády, pomeranče, rýži a banány. Ani jsem nevěděla, jak pomeranč nebo banán vypadá, ale představovala jsem si to. Ke konci války jsem odjela na prázdniny k našim přátelům do vesnice u Dačic, kteří měli velké hospodářství. Šlo o sedláka s malým dítětem. Oni mě poprosili, jako šikovné děvče, jestli bych nemohla to dítě o prázdninách pohlídat. Já jsem souhlasila, jela jsem tam, bylo to asi dvou nebo tříměsíční dítě, a měla jsem se tam dobře. Najednou tam byla smetana, mléko… Ti sedláci samozřejmě potraviny měli, ale jednak strašně pracovali, protože neměli žádné stroje, a jednak museli hodně potravin odvádět – hodně mléka, maso. Také si nesměli zabít prase. Ale zbytek potravin si mohli nechat. Vzpomínám si na vrstvy smetany na čerstvém plnotučném mléce, z kterých jsme tloukli máslo. Byl to pro mě ráj a moje babička byla ráda, že se dobře najím. To mi bylo asi jedenáct roků. Oni byli šťastní, protože měli volné ruce, když jsem jim hlídala dítě, a pomáhala jsem jim i jinak – třeba mě hrozně bavilo chodit slepicím vybírat vajíčka nebo dívat se, jak se peče chleba, který se pekl přímo v místní peci. Strašně mě zajímaly a bavily věci, které jsem do té doby neviděla. Ke konci války lidé nevěděli, jak to bude vypadat, jestli se nebudou vypalovat města, a vesnice se zdála schovaná, tak jsem tam zůstala. Konec války jsem tedy zastihla na té vesnici. Lidé se báli, že až poženou německou armádu, mohli by ještě střílet lidi, mohl by nastat chaos. Pamatuji se, že kolem vesnice v lese měla každá rodina doupě se zásobami, kde by se mohly v nejhorším schovat ženy s dětmi a přečkat konec války.“

„To jste mohli? Vědělo o tom gestapo?“
„Na vesnici snad gestapo nebylo. Nikdo nevěděl, kde to kdo má, ale všichni věděli, že každá rodina má v podzemí takový kryt. K ničemu podobnému nedošlo. Konec války vypadal tak, že vesnicí projel ruský voják na motorce a volal, že je konec války, takže žádné banány a čokolády. Samozřejmě se lidé velmi radovali.
Radost byla trochu ztlumená tím, že ruští vojáci byli unavení z fronty, takže klidně vtrhli do domu a řekli, že se všecko musí přinést na stůl. Takže lidé se samozřejmě báli, protože najednou zabouchali vojáci na dveře, lidé nevěděli, o co jde, a řekli, že všechno musejí přinést na stůl.“

„Vy jste uměli rusky, nebo jak jste se domlouvali?“
„Ne, ale to jsme poznali, že chtějí jídlo. Sebrali všecky potraviny a šli zase dál. Ale někde to bylo srdečné. Pamatuji se přímo na lidi z této vesnice, kteří měli dva koně. Část vozů ruské armády byla tažená koňmi a koně byli úplně vyčerpaní, vyhublí. Oni klidně přišli na ten statek a šli do maštale… Tehdy kůň pro sedláka byl jako dnes nádherné velké auto… Rus šel do stáje, vzal koně, nechal tam herku a odvedl si toho koně. Pamatuji si na tu scénu: vlastníci koně byli zděšení, ale přišel jejich velitel a okamžitě toho vojáka pokáral za to a řekl, že tohle nesmí dělat a tak toho koně jim vrátili a odešli.“

„To možná udělali spíš proto, aby se ti lidi nezlobili…?“
„To už je jedno, vždycky záleží na lidech, jací jsou. Mohli být neurvalí a vzít koně a ještě jim něco rozmlátit. Na druhou stranu se pamatuji, že se ruští vojáci posadili na mezi, měli velké nádoby, kde měli marmeládu, mazali ji na chleba, a nám, co jsme chodili kolem a pokukovali, taky trochu marmelády dali. Tak to byl konec války. Potom bylo samozřejmě obrovské nadšení a upřímné sympatie k Rusům, k ruským vojákům samozřejmě a pochopitelně i k americkým a ke všem spojeneckým armádám. Obrovské nadšení a oceňování, neboť to bylo pět roků skutečné despocie.
Bylo to tak strašné, že přestože jsem to zažila v relativním klidu, tak ještě dlouho po válce, když jsem slyšela dupot vysokých okovaných bot, tak jsem se třásla a cítila jsem úzkost, protože na gestapácké holinky a pochod se nedalo zapomenout. Pamatuji si, jak ještě než jsme se z Prahy odstěhovali do Dačic, obsazovali Němci Prahu, lidi stáli u silnice, která byla volná, armáda projížděla a lidi na chodníku plakali. Z toho jsem měla také silný zážitek, ale nevěděla jsem pochopitelně vůbec, co se děje a co nás čeká.
Po válce jsme už byli mladí, bylo nám třináct, čtrnáct, studovali jsme, byla jsem na gymnáziu, měla jsem dobrý pocit, protože se všecko pomalinku zlepšovalo. Samozřejmě ještě nějaký čas byly lístky –“

„To jsi chodila do gymnázia tam?“
„Ano, já jsem chodila tedy v Telči, v Dačicích nebylo gymnázium.“

„Tam jsi dojížděla? Nebo jsi tam bydlela?“
„Ano, dojížděla. To bylo slavné gymnázium, kde studoval také básník Otokar Březina, na tom jsme si zakládali, a bylo to velmi dobré gymnázium. To už byl takový dobrý život. Moc jsem noviny nečetla, ani se neposlouchali zprávy a události, to už šlo všecko mimo mne, spíš jsem žila studentským životem. V osmačtyřicátém roce jsem věděla, že došlo k jakémusi převratu, ale dobře jsem nechápala, o co jde, ale protikomunistická atmosféra byla zcela hmatatelná.“

„Na škole?“
„V Telči. A to proto, že speciálně Telč byla velmi katolická, takže tam zvítězili naopak ve volbách lidovci, ne komunisti. Přestože po válce zvítězili zcela oficiálně komunisté, ne podvodem.“

„To ti bylo kolik?“
„V osmačtyřicátém roce mi bylo čtrnáct – to jsem byla tak stará jako ty, u vás v rodině a teď ve škole se třeba víc mluví o té události, ale tehdy moc lidí na venkově asi přesně nevědělo, co se děje, bezprostřední informovanost tam prostě nebyla. Pamatuji se, že byla v té době korejská válka a my jsme měli ve škole desetiminutovky, že bylo sestřeleno pár letadel, já jsem ale ani pořádně nevěděla, kde Korea je, a že byla nějaká válka v Koreji, pro mne bylo, jako by se střílelo na Měsíci.
Ale pamatuji si jednu jasnou situaci, a sice když byly skutečně ty politické procesy, to bylo v 50. letech. Také jsem to nijak nesledovala, nevnímala, ale ten hlavní proces, to už byla dusivá atmosféra.“

„Ten s Miladou Horákovou?“
„Ano, a se Slánským. Šla jsem po náměstí v Telči, kde celý proces vysílali tlampače – to bylo takové hrozné a neobvyklé. A já jsem se zastavila a poslouchala jsem, co ti lidi říkají. A je pravda, že jsem tomu nevěřila. Řekla jsem si, ne, to je divné, proč ti lidi tohle na sebe říkali. I kdybych to udělala, nikdy bych na sebe takhle neházela špínu, nikdy tímto způsobem. Řekla bych třeba: „Ano, přenášela jsem zbraně nebo nepřenášela jsem zbraně“, ale rozhodně bych se neobhajovala takovým ponižujícím způsobem a neříkala bych na sebe takové věci. „Chtěla jsem uškodit republice“ – takhle bych to nedělala. Bylo mi to divné a měla jsem silný pocit, že se děje něco nespravedlivého a zlého a snad poprvé jsem pocítila, co je to strach.
Nicméně, byl to čas tancování, biografu a prvních lásek, rozumíš, moc se o tom nemluvilo… Spíš jsme chodili na výlety, pak byl pionýr, my jsme dělali vedoucí pionýra, pamatuji se, že jsem taky dělala vedoucí pionýra, když jsem byla na gymnáziu. Chodila jsem na základní školu, měla jsem tam asi šest děvčat, co se přihlásila, chodili jsme prostě ven, do přírody, v sobotu odpoledně na výlety. Absurdní na tom je, že se mne jednou ptala holčička, jestli má jít do kostela s tím červeným pionýrským šátkem.“

„A co jsi jí řekla?“
„A já jsem jí říkala, že by na tom nic nebylo, kdyby šla, ale kdyžtak ať si ho nebere, ať si ten šátek sundá, když jde do kostela, ale neviděla jsem v tom rozpor, neříkala jsem jim, že nemají chodit do kostela nebo tak. Takže my jsme se takhle bavili a taky jsem byla jako vedoucí na táboře, jako ty jsi teď ve skautu, a pamatuji se, jaké to tam bylo hezké, mám na to pěkné vzpomínky. Samozřejmě se to podporovalo režimem, to jsem ale nevěděla.“

„Jak ses k tomu dostala?“
„No prostě hledali, kdo by dělal vedoucí pionýru a já jsem se přihlásila.“

„A tvoje rodina nebyla věřící?“
„Moje rodina… Svým způsobem věřící… Podívej se, do kostela na malém městě chodili v neděli všichni, a já jsem taky chodila do kostela a na biřmování, to bylo všeobecné, ale řekla bych, že s vírou to asi bylo spíše formální.“

„Takže potom když to komunisti ještě trochu utlačili, tak ti to vlastně nevadilo…?“
„Ne, ale ti lidi chodili na vesnici dál do kostela.“

„Jo?“
„My jsme dokonce měli ve třídě na gymplu dva chlapce, kteří dělali ministranty a nebylo to tak, že by třeba kvůli tomu nebyli připuštěni k maturitě, vědělo se to, ale nikdo na to nepoukazoval, byla tam prostě určitá tolerance, pamatuju se, že ještě v sextě nebo v septimě začínal školní rok na gymnáziu tak, že jsme byli všichni v kostele na mši svaté. Určitou dobu jsme měli i náboženství vlastně povinné, i na gymnáziu, to jsem ti zapomněla říct. My jsme měli povinné náboženství v základní škole a ještě kousek gymnázia, až potom to bylo samozřejmě zrušené. A zase záleželo na lidech – třeba kněz, co nás učil na gymnáziu, byl velmi inteligentní člověk, kterého respektoval i učitelský sbor. Však on nebyl nijak dogmatický, učil nás i obecnou etiku a morálku.“

„Takže dělal potom kněze dál?“
„Co se s ním stalo, já nevím. Pak už přestalo to náboženství, já jsem chodila do hudební školy a už jsme měli úplně jiné zájmy, takže to jsme nesledovali. Zlom nastal, když jsem maturovala.“

„To bylo v jakém roce?“
„To bylo v roce ´53. A to se najednou ukázalo, že se musejí psát posudky, abychom mohli jít na vysokou školu, a začalo kádrování.“

„A to psal vlastně kdo?“
„To museli psát učitelé, museli na nás vypracovat posudek zřejmě podle určitých předepsaných kritérií.“

„To bylo, jestli jste dostatečně…“
„Jestli jsme dobrý kádr. To znamená, že když byl někdo z rodiny takzvaně buržoazní, tak už se začalo kádrovat a měl problém se dostat na vysokou školu.“

„A to jsi vlastně ty trochu byla.“
„To jsem já nebyla.“

„Vždyť jsi měla toho dědečka vedoucího sýrárny.“
„Ne, dědeček byl v sýrárně, ale nebyli jsme buržoazie, já jsem neměla po té kádrové stránce žádný problém. Ale někteří tento problém měli a to jsme velmi těžce nesli.“

„Jako v té třídě.“
„V té třídě, jako spolužáci. Pokládali jsme to za nespravedlnost a proti tomu jsme se bouřili a pamatuji se, že jsme se tak bouřili, že jsme snad dokonce strhli nějaké plakáty ve třídě a že přišla ředitelka, která byla dost ostrá v té době, a řekla, že posudky se ještě mohou přepsat a že se nikdo tedy nedostaneme na vysokou školu. Ale v podstatě to na malém městě zase bylo jiné. Všichni se znali, takže nám nikdo nechtěl ublížit. Ředitelka ale zakázala našim učitelům, aby přišli na náš maturitní večírek. Někteří ale stejně přišli, pamatuji se, jak jsme to oceňovali a vážili si jejich odvahy.“

„Ta ředitelka tam byla?“
„Ne, samozřejmě že ne.“

„Takže se na to nepřišlo?“
„Ne. Byla také situace, kdy nemohla jít k maturitě dívka, která se učila dobře, ale byla z tzv kulacké rodiny.“

„Kulaky, to jsou ty samostatné statky…?“
„Ano, ty veliké velkostatky. Byla to jedna moje přítelkyně, chtěla jít studovat už nevím co do Brna, samozřejmě si to zasloužila, měla dobré vysvědčení, určitě by udělala přijímací zkoušky a všechno – a nedostala doporučení. Řekli jí, že musí jít pracovat do JZD (oni pak z těch statků udělali ta jednotná zemědělská družstva), a uvidí se. A ona opravdu šla pracovat do JZD a protože se zase na vesnici všichni znali, tak samozřejmě pracovala někde v účetnictví, nebo co tam dělala ten rok, a za rok se přihlásila na stejnou vysokou školu, ale už měla v posudku, že je vlastně dělnický kádr, rozumíš, ta absurdita…“

„Takže se to dalo nějak obejít?“
„Ano, takže ona se pak dostala a vystudovala tu školu. Takže byly různé takové situace.
Ale ty už to máš moc dlouhý, tobě už to stačí…“

„Ne, ne, ne, v pohodě. Můžeš dál povídat, jestli ti to nevadí.“
„A když už jsem byla na vysoké škole tady v Praze, tak to mne bavilo nejvíc, to jsem byla optimistická a radostná, protože jsem studovala to, co mne bavilo, strašně mne to těšilo, vážila jsem si svých profesorů a byl to od války pro mne v podstatě neustálý mírný sociální i ekonomický vzestup, takže už jsem byla soběstačná, měla jsem stipendium, na to stipendium jsem na vysoké škole vyžila, protože všecko bylo levné.“

„To jsi odjela do Prahy?“
„Samozřejmě, bydlela jsem v Praze, na koleji, měla jsem stipendium 350 korun, protože jsem neměla matku, otec pracoval v nějakém podniku dělnické profese, takže kádrově jsem na tom byla dobře. A jak jsem měla stipendium a byla jsem soběstačná a měla jsem tu také bratra na vysoké škole, svět se mi prostě zdál velmi radostný. To negativní, co se v politické situaci dělo, se mne osobně nedotýkalo a byla jsem mladá, takže jsem se po tom ani nepídila. No a pak jsem se seznámila s dědou a strašně jsme se měli rádi, takže záleží na tom, v jaké situaci každou tu dobu prožíváš. Když máš dobrý mezilidský vztah s někým, tak i když doba může být těžká, je ti dobře. Já jsem se cítila dobře. Děda sice musel na rok a půl na vojnu, byl nešťastný a zoufalý, byli jsme od sebe odtržení, ale stále jsme věděli, že to skončí, měli jsme se rádi, bylo to naše pěkné období, ještě jsme žili jen pro sebe a nemuseli jsme řešit běžné životní problémy.
Začátky, když jsme se vzali, byly těžké.“

„To bylo kdy, kdy jste se vzali?“
„My jsme se vzali v roce ´60.“

„A moje máma se narodila…?“
„V roce ´61. A neměli jsme ani byt, vůbec nic, děda měl místo v Praze, já jsem byla v Hradci Králové, bylo to strašně komplikované, já jsem byla s Evičkou sama v Hradci, děda jezdil za námi.“

„A děda byl na vojně, než se narodila máma?“
„Ne, to už byl tady, ale měl místo na Filosofické fakultě, rozumíš.“

„A kdy byl na vojně?“
„Ještě předtím, než jsme se vzali.“

„Takže v r. ´59?“
„V roce 59, ano. ´58 a ´59. Což bylo teda děsný, to by byla kapitola sama pro sebe. Věděli jsme, že to skončí a stále jsme měli optimismus, že to bude všecko dobrý. Samozřejmě, že život byl těžký, já jsem se velmi těžko dostávala do Prahy, neměli jsme byt, těžko jsme šetřili peníze na družstevní byt.“

„A to už jsi bydlela v Praze?“
„V Hradci jsem bydlela v jedné místnosti dvougarsonky. To byl byt od nemocnice, tam jsme chodili i na jídlo, já jsem v sobotu a v neděli, když přišel děda, ani nevařila, my jsme tam mohli chodit do jídelny, ale byli jsme samozřejmě od sebe.“

„Děda jezdil tedy za vámi.“
„Já jsem musela pracovat. Evičku jsem musela dávat k paní, která ji během dne hlídala. Byla výborná, jenomže to malému dítěti nevysvětlíš. Ta říkala: “Nechci Čiháčkovou, nechci Čiháčkovou!“ A paní Čiháčková byla zlatá, ta byla skoro šikovnější na to dítě než já. No tak to bylo komplikované.A pak jsem našla místo konečně v Praze.“

„To byly mámě tři roky, ne?“
„Tam jsem byla tři roky, ano. Byt jsme měli, ten byt byl samozřejmě malý, dojížděla jsem daleko do práce, úplně jsem musela změnit profesi…“

„To jste bydleli už tady v paneláku?“
„Ano, tady, na Červeňáku, já jsem jezdila na Karlák, původně jsem byla dětskou lékařkou, měla jsem atestaci dětského lékařství, musela jsem se úplně přeškolit na lékaře hematologa, bylo to náročné, Evičce se nelíbilo ve školce, začaly prostě problémy každodennosti. Já jsem měla noční služby, sobotní, nedělní, peněz jsme samozřejmě neměli nijak moc, ale pořád v nás byl ten optimismus a byli jsme ještě pořád mladí, to bylo důležité. A děda byl velmi optimistický, věřil v sociální spravedlnost, věřil v určitou sociální rovnost mezi lidmi, že nebudou chudí lidi, nebudou sirotčince, nebudou žít děti na milodarech. Tohle všecko byly pozitivní věci, v které jsme věřili. Konečně byla naše rodina pohromadě…“

„A mezitím se ještě narodil Honzík, ne?“
„Ne, Honzík se narodil v roce 66. Takže jsme měli druhé dítě, jak jsem si přála, byli jsme taková pěkná rodina, děti byly hezké, všecko bylo sympatické, ale přišel rok 68.“

„Takže vy jste předtím ještě prožívali Dubčekovy snahy a tak?“
„Ano, my jsme prožívali to jaro, jak se říká, ta šedesátá léta: byla hezká hudba, byly bezvadné filmy, chodili jsme každou chvilku do kina, kultura byla na úrovni, vycházely krásné knihy a všecko bylo opravdu radostné - i když jsme stáli fronty: stála jsem frontu na maso, pořád jsem chodila s taškami, před Vánocemi jsem všecko sháněla, abych jakž takž dala ty Vánoce dohromady, nic moc nebylo. Rok 68 pro nás byl obrovské zklamání, to byl velký předěl.“

„Vy jste vlastně byli ještě někde na dovolené tou dobou, že?“
„My jsme byli předtím v Jugoslávii.“

„To mi říkala máma, že Honzík byl tady, tak jste se báli, aby vám nezavřeli hranice, že byste se nedostali zpátky.“
„Ano, my jsme byli v Jugoslávii a už se pořád říkalo, co se stane, v létě jsme byli ještě venku, Honzík byl tady…“
„A jak to, že Honzík vlastně zůstal tady?“

„Honzík zůstal u babičky ve Vrchlabí, víš, protože tomu byly dva roky. Začaly vojenské manévry toho spolku, Varšavské smlouvy, Rusové a socialistické země, to už se nám moc nelíbilo, ale děda nevěřil, že by nás snad Rusové obsadili, ale už se o tom trochu mluvilo. Byl to naprostý šok, ve 4 hodiny ráno 21. srpna jsme slyšeli a viděli, jak nám pod okny jezdí tanky z Ruzyně.“

„Počkej, oni sem přijeli těmi tanky až z Ruska?“
„Ne, oni prostě přijeli sem, obsadili letiště.“

„Přijeli jako letadlem?“
„Ano. Přijeli jedním letadlem, z toho vyskákali vojáci, obsadili letiště, Naše prostě úplně vyhodili atd. a všecky lety byly zrušený a začali přijímat letadla jenom z Ruska, která byla plná tanků. A teď to všecko po Evropský jelo. Pustili jsme tranzistorové rádio a dozvěděli jsme se, že Rusové překročili hranice. No a to bylo teda úplné zděšení. No, to už by byla kapitola, to už bys tady byla do rána, jak to bylo pak dál. Národ byl obrovsky jednotný: proti okupaci, všichni jsme byli proti tomu. Samozřejmě všichni jsme stáli za Dubčekem, za Černíkem – předsedou vlády, za celou tou vládou.“

„No jasně, to bylo velké zklamání, že jo?“
„A ještě k tomu byl prezidentem prezident Svoboda a to byl generál, který bojoval celou válku v Rusku, přišel sem od Dukly a byl hrdinou Sovětského svazu. On vlastně když se potom na jaře změnil prezident v 68. roce.“

„A to byl kdo?“
„To byl Novotný. A ten byl už tak nenáviděný a lidi ho chtěli smést a už nechtěli s tím nic mít, protože ten byl takový dogmatický a teď se pořád uvažovalo, kdo bude tím prezidentem a samozřejmě se uvažovalo i s tím, aby Rusové volbu lidově řečeno spolkli. A oni Svobodu brali.“

„A proč nezůstal Svoboda prezidentem i po 68.?“
„No on byl, Svoboda byl prezidentem velmi dlouho. On byl vlastně pořád…“

„Takže on byl i před 68. i po něm.“
„On byl před tou invazí. V srpnu ´68. On byl zvolený prezidentem asi v lednu nebo v březnu nebo kdy.“

„V roce ´68?“
„´68. Novotný byl odstraněný a prezidentem byl Svoboda.“

„Aha, předtím byl Novotný a potom Svoboda.“
„Ano.“

„Novotného lidi nechtěli?“
„Nechtěli, protože to byl takový dogmatický komunistický...“

„Takže Rusům Svoboda nevadil?“
„Ne. Ale samozřejmě měli strach, že se vymaníme z tzv. socialistického tábora, protože tady byl prostě udělaný předěl, rozumíš. Tady byly západní státy a východní blok.“

„A vy jste se mohli klidně přidat k západním.“
„Ano. A je pravda, že Rusové si to s Američany domluvili.“

„No to jo.“
„Že Američani řekli: ´Ano, klidně si vtrhněte do Československa, my ho nebudeme bránit.´“

„A potom teda zavřeli hranice, to bylo v roce 68 nebo až později?“
„No tak ještě v roce ´68 lidi odcházeli, kdo chtěl, volně, ještě v roce ´69 byly hranice dost volné, ale pak už byly hranice pevně uzavřené.“

„No a co potom? Jak jste potom prožívali normalizaci?“
„No, pak byla normalizace, kdy jsme si uvědomili, že v podstatě my už nemůžeme proti tomu režimu nějak otevřeně bojovat, že to je marný, že prostě Rusové jsou obrovský národ, patříme do tohohle bloku a nikdo se za nás nepostaví, takže individuálně bojovat, nechat se popravit bylo absurdní a já osobně jsem normalizaci prožívala tak, že jsem měla krásné zaměstnání, v kterém jsem se hodně mohla realizovat, kde jsem byla v podstatě svobodná, kde na mne nikdo nic nemohl chtít, já jsem měla za povinnost dobře léčit lidi a to jsem dělala a to mne bavilo.“

„A nikdo po tobě třeba nechtěl, aby jsi vstoupila do strany nebo takhle?“
„V této době po mne nikdo nechtěl, abych vstoupila do strany, bývala bych to samozřejmě odmítla, protože už jsme byli velmi zklamaní, protože už jsme s tím prostě nesouhlasili. Já jsem byla samozřejmě ve výjimečné situaci, protože ve zdravotnictví se přeci jenom muselo léčit a nemohlo se tam moc kádrovat. A kromě toho jsem měla dvě děti, takže to byl pro mne velký úkol a závazek, tzn. museli jsme je uživit, nebyly automatické pračky, stály se fronty na některé potraviny atd., takže ten život byl ztížený. Samozřejmě doprava nefungovala tak dobře jako teď, nebylo metro, to se pak teprve začalo stavět, takže bylo těch povinností bezprostředních, té práce, hodně. Ale my s dědou jsme chtěli, aby se děti učili, aby dostali dobré vzdělání, aby si pokud možno vybrali dobrou vysokou školu, děda zásadně nechtěl, aby šli na školu, která by byla nějakým způsobem spojená s režimem. Situace dědy byla úplně jiná než moje situace, zatím mluvím o sobě. Takže jsme chtěli, aby šli na VŠ, která by jim dala dobré vzdělání, a aby se uživili a uplatnili. Chtěli jsme, aby nedělali žádné nedobré věci, aby z nich vyrostli normální slušní lidé. A také jsme nechtěli, aby vstupovali do komunistické strany, protože jsme věděli, že dřív nebo později to skončí. Takže například Eva, která měla vynikající výsledky ve škole a byla opravdu premiantkou celé gymnázium a byla teda výjimečně nadaná, musím říct, tak pochopitelně, že profesorský sbor, profesoři jí navrhovali, aby vstoupila do strany.“

„Jenom navrhovali nebo jí i vyhrožovali nějak?“
„Ne, nevyhrožovali, ale když se potom jednalo o VŠ, tak pak už ti učitelé říkali, že kdyby byla ve straně, tak se určitě dostane, kam bude chtít. A ona už směřovala na medicínu. V té době byla medicína naprosto prestižním oborem, takže na tu byl největší tlak. A dostat se na medicínu, to bylo mimořádné.“

„Jak to že se jí to teda vůbec povedlo?“
„Profesoři nám správně říkali, že má na to prospěch, je výborná, ale kdyby byla ve straně, je jednoznačné, že se tam dostane, takhle i když má dobrý prospěch, nemusí být přijata. Ale i když o tu školu stála, rozhodně ne za cenu, že by vstupovala do strany. Nakonec ji přijmout museli, protože měla vynikající přijímací zkoušky.
*Celé období tzv. normalizace bylo z mnoha důvodů obtížné, ale to by, Janičko, bylo povídání na další týden a tolik času nemáš ani ty, ani já. Byly situace horší i lepší, v té šedi občas světlý paprsek. Byli jsme jako rodina pohromadě, zdraví, mohli jsme prožívat život našich dětí, širší rodiny i našich přátel. To je velká posila. Každou dobu hodnotí lidé různě podle osobních zkušeností, osudů, úhlu pohledu atd. Asi je nutné zachovat si – pokud to jde – svoji vnitřní integritu – žít ve shodě se svým svědomím, vyrovnávat se co nejlépe s úkoly, které život před nás staví, pomáhat druhým, když mohu, nikomu neublížit. Hledat nejlepší řešení problémů, nacházet krásu a dobro kolem sebe. Aby si člověk mohl říci, prožil jsem dobrý život.
Listopad ´89 byla další silná naděje a nový radostný impuls, který jsme prožívali. Přinesl hodně dobrého, ale i určitá zklamání a teď bude tu štafetu života přebírat vaše generace a já vám budu přát, abyste obstáli co nejlépe.“

*Závěr byl napsán babičkou až později, původně mi o normalizaci a listopadu a období po něm vyprávěla daleko víc, byly to další 4 strany, ale rozhodli jsme se je do práce nezahrnout, protože by to bylo ještě delší než takto a navíc babička mi vysvětlovala, že k spoustě těch věcí by se musela ještě vrátit a dovysvětlit je (což snad jednou udělá), že je to příliš složité.