Amerika III

 ŽIVOT PÍŠE ROMÁNY                                                                        
 
 
Redakci Listů z Unhošťska došel dopis. Obsahuje příběh. Který by mohl posloužit jako scénář k filmu o osudech vystěhovalců do Ameriky. Nebyl by první z okolí Unhoště. Předloha k filmu Podzim Cheyenů – novela stejného jména od spisovatelky Mari Sandoz. - obsahovala v jedné epizodě tragedii bratří Janoušků a dvou dalších Unhošťáků (viz Listy z Unhošťska  číslo 40)
Pisatelka dopisu by ráda se svým příběhem seznámila čtenáře Listů a nabízí k převyprávění své osudy. Po přečtení dopisu je jasno -:  styl, kterým je dopis napsán je tak svěží a bezprostřední,že   jakýkoli zásah do textu by byl ochuzením. Tam, kde redakce vstoupí do děje vysvětlivkou, glosou, komentářem, použije kurzivy
Dejme slovo autorce dopisu:
Jsem Božena Konvalinková (Oličová) a dnes žiji od 50. roku ve mlýně a v hospodářství      v Nenačovicích č. 15.
Zjistila jsem, že již ve 13. roce (dvacátého století) můj otec František Olič odešel do ciziny pro neshody v rodině Františka Oliče (staršího) z Horního Bezděkova za Unhoští
 
František Olič starší postavil na rozcestí silnic za Unhoští hospodářství. Brzy požádal o hostinskou koncesi, dostal ji a hostinec v závětří Unhoště, Braškova, Kyšic a Bezděkova vzkvétal, Asi ne tolik, aby syn, také  František, neměl v úmyslu postavit se na vlastní nohy. Plánoval cestu do země neomezených možností – do Ameriky. Jistě se o tom vedli v Oličově hostinci vzrušené debaty pro i proti, až se začalo hospodě říkat Amerika a říká se tomu místu tak podnes. Mohlo to být ale úplně jinak.
 
Z domova byl tatínek vyučen řezníkem a uzenářem, ale začal v Oklahomě a v Ohiu v orchestru, protože hrál na housle a na violu. Se řemeslem uspěl v Nebrasce, kde bylo hodně Čechů. Když si vydělal a našetřil peníze, zakoupil   ranč v Jižní Dakotě v kraji, zvaném Scenic a začal se zvířaty a s pastvou. Koupil jistou část pozemku, získal pomocníky, na farmě postavil boudu, ohrady a dřevěný domek.
 
Stenic je zvláštní kraj, Jméno nese nejen město, ale zvláštní území na okraji  národního parku Badland. Jako území má zvláštní statut a nepodléhá County – okresu, to aby se zabránilo divokým stavbám, nepovolené těžbě, zakládání skládek atd –.aby nebyl narušen ráz krajiny,. Má velmi řídké osídlení, V historii je známo urputnými boji osadníků s Indiány. Pamatujete-li se na film Tanec s vlky, znáte ten kraj – film byl natočen právě zde. Badland snad ani nepotřebuje překlad – chudoba je nahrazena krásou. Scenic proto, že ji odtud můžete pozorovat.
 
Nechtěl zůstat sám a tak napsal své známé, Boženě Plodové z Jenče, zda by s ním nechtěla na farmě hospodařit. Souhlasila a tak jí v příštím psaní poslal lodní lístek. Sedla na vlak a jela do Hamburku. Otec ji doprovázel a celou cestu přemlouval, aby se vrátila. Ona však sedla na loď a jela přes moře. .Dojela dobře a tak se v únoru vzali a žili na ranči. Ve 22. roce se jim narodila dcera Marie, za dva roky syn Frank,
v roce 26 dcera Helen a v roce 1927 já, Božena, ve 29  dcera Vlasta.
 
Pátrali jsme, jak František k pozemkům přišel. Homestead Act, který za směšný peníz přiděloval přistěhovalcům 60 hektarů státní půdy už dávno neplatil..Scenic ale byl Badland pro toho, kdo jeho nedostatků neuměl využít jako přednosti. To bylo   dobytkaření – vlastní parketa Františka Oliče. Zjistili jsme na internetu, že podla záznamu Amerického pozemkového úřadu koupil Frank Olic půl pozemku a druhý, podle jména též  Čech, druhou půlku, zřejmě po neúspěšném hospodáři, jemuž 60 ha přídělu zaslepilo oči.
 
Pak přišla tragedie. Tatínek šel sám zabít býka. Ten ho těžce poranil. Zranění třetí den podlehl. Maminka byla tak nešťastná, že se rozhodla jet domů, do Čech.
 
Neštěstí prý nikdy nechodí samo. Následující události to potvrdily. Přes noc se zhroutila ekonomika Spojených států a krize se šířila rychlostí požáru po celém světě. Postihla bohaté i chudé. Silnice byly plné podivných vozidel, ještě nedávno přepychových automobilů, teď pojízdné domovy milionů farmářů na cestě za jakoukoli prací. Dobytkářské státy odolávaly dlouho, ale život na farmě s pěti dětmi a šestým pohrobkem na cestě, byl velmi obtížný. Nenašel se nikdo, kdo by vdovu varoval , že krize je celosvětová a doma že ji nic dobrého nečeká.
 
Mamince se v Čechách narodil syn Antonín. Strýc Hamouz z Unhoště mu byl za kmotra.  Maminčina sestra Marie Pospíšilová maminku požádala o mne a sestru Helenku. Ta ale neustále plakala a nechtěla u Pospíšilů být.. Maminka viděla, že se šesti dětmi za této situace je rodině přítěží a rozhodla se vrátit se do Ameriky. Mne tu nechala. Ani jsem nevěděla, že odjela.  Jistě to nebylo rozhodnutí lehké, ale maminčino přesvědčení o tom, že je pro mne lepší zůstat, rozhodlo. Do Států dojela dobře i s dětmi a s pomocí krajanů hospodařila na  farmě. Pěstovala drůbež, hlavně krůty pro vánoční trh a opatřila si tak peníze, aby mohla děti poslat do školy. Syn Frank se zatím zaučoval u krajanů – farmářů. Za dva roky postavila s pomocí krajanů zděný domek a rodina byla z nejhoršího venku.
 
Národní hospodářství spojených států se pozvolna uzdravovalo. Hlavně zásluhou prezidenta Franklina D. Roosevelta. Prosadil totiž zákon, který se nazýval New Deal. Byl to program oživení hospodářství, umožněný zásahem státu do dotud urputně hájeného svobodného trhu. V roce 2008 jsme svědky masivní pomoci státu v USA (a států po celém světě), za Roosevelta nepředstavitelnou.  .
 
Pospíšilovi mne měli rádi. Adoptovali mě a když jsem dokončila školu, maminka Pospíšilová nechtěla, abych pokračovala a slíbila, že mne všemu potřebnému v hospodářství naučí sama. Byla velmi unavená.  Pomocnice, která nám krmila krávy jednoho dne nepřišla, odvedl si ji pán, který měl domek. A tak jsem nastoupila já, krmila, naučila se dojit, prasatům pařák brambor vařit, řepu  strouhat. Měli jsme tři prasnice a pěstovali  podsvinčata na prodej, 30 – 40 slepic, (vejce se musela odevzdávat).  Houf husí s housaty, později tatínek Pospíšil udělal králíkárnu a choval pro domácí potřebu králíky. Voda nebyla ještě zavedena a tak se napájelo putýnkami. Též kosou jsem trávu sekala a třeba i s muži louku na sušení kosila.
Než jsem se rozhlédla, zamilovala jsem se a ve dvaceti létech se provdala za mlynáře Josefa Konvalinku z Nenačovic. Ač mně sliboval, že budu hospodařit i doma u Pospíšilů, synkovi byl rok, když si nás  klidně  bez domluvy  odvezl do mlýna. Zklamal mé dobré lidičky, kteří měli radost,že mají dceru a rodinu. Tak jsme opustili Drahelčice  a začali znovu.
 
Jestlipak si dnešní děvčata uvědomují, co za vysilující dřinu byla sedlačina i pro ženu. Situace v těch létech byla o to horší, že v pohraničí byly k mání zadarmo statky i chalupy a mnohé dřívější děvečky a čeledíni se proměnili v hospodáře. Kromě toho nastoupily i šikany,  s cílem  zničit „vesnické boháče“ a „středňáky přivést do družstev.
 Pracovní síly se vyvažovali zlatem …, pokud to nebyli členové rodiny.
 
Ihned jsem nastoupila ve mlýně do chléva, neb žena, která to dělala, dala výpověď a šla dělat do gramofónky. Pepa byl prvorozený a tak mu otec mlynář postoupil mlýn a se ženou se odstěhoval do Kozolup, kde zdědil hospodářství po příbuzných. V mlýně byla nastěhována sestra  Marie s mužem – učitelem a dcerkou. Synkovi nebyl ještě rok, nebylo mi s toho dobře, ale v roce 1951 jsem čekala další dítě. Hospodářství i stroje nám zabírali. Po sloučení dobytka jsem učila dojit prvotelky za 160 Kč za měsíc.
Nevím, jak jsme tu dobu přetrpěli, my i druzí hospodáři, ale žili jsme dále.
Třetí dítě,opět syn, přišlo  v roce 53. Trpělo od 10 měsíců ekzémem, tj ouročky. Mělo osypaný obličej jako opary. Musel být léčen v nemocnici a vyžadoval stálou péči. Teprve potom jsem mohla jít do práce. Nechtěla bych, aby se to někdy vrátilo, Všecko jsme díky Bohu přestáli.
 
 Byli lidé, kteří dopadli hůře než Konvalinkovi. Největší prohřešek režimu byl v tom, že dokonale zničil selský stav, že odvedl lidi od půdy, že je připravil o potěšení z tvořivé práce. I  když se moderní metody hospodaření nedají srovnat s nekončící dřinou sedlačiny od starověku po první polovinu dvacátého století, málokterý hospodář se vrací k půdě a jejich potomci ještě řidčeji.
 
Synové vyrůstali, vystudovali, vyučili se. Každý v jiném prostředí. Pepa studoval zemědělskou školu a ihned po ní se oženil. Druhý Vojtěch měl školu v Mladé Boleslavi, mechanizační a začal v hospodářství v Úhonicích, přešel do drůbežárny v Chrustenicích, pak do vápenky v Lodenicích a padl na infarkt. Třetí, nejmladší se vyučil soustružníkem v Motorletu v Jinonicích. Po dvou dalších zaměstnání se stal vedoucím v pekárně Kompek na Kladně. Z toho by měl otec radost, že alespoň jeden je blízko mouce. Pole obhospodařuje družstvo Chyňava. Jen dva zemědělci si vzali pole zpátky – ale přichází stáří a děti dělají jinde.
Co moje rodina v USA?  Jsem ráda, že maminka vše vydržela  a při všech starostech se dožila 84 let. Tady se byla podívat v roce 1956  při sletu (spartakiádě) a zůstala asi šest týdnů. 
V roce 1971 nás navštívila sestra Marie s mužem. Byli za synem v Německu a k nám se rozjeli na dva dny. Setkání bylo velmi milé. Později se rozhodli, že nás navštíví v roce 1990 na 10 dní a mě vezmou  do USA na měsíc podívat se jak tam žijí a kde jsem se narodila. Velmi se  jim česká krajina líbila – pole, lesy. Také viděli Prahu a různé památky a  zámky,
Pozvání se vyřídilo a tak jsem se tam s nimi  dostala.  To bylo vzácné shledání po 58 létech. Ráda jsem viděla tu zem. Pole suchá, obilí málo,  hlavně pastviny, které objíždějí muži na koních. Cestu letadlem tam i zpět jsem přestála dobře. Měla jsem z toho velkou obavu.
Léta o mně, kromě blízkých, nikdo nevěděl. Až  pan Jindřich Hašek z Úhonic na mne upozornil spisovatele a novináře pana Pavla Kováře, který o mě napsal do Reflexu č.26 – 27 - 07 výstižný a stručný článek s názvem Američanka od Kačáku.
Na základě toho článku mně navštívil  pan Miroslav Oliverius, Daroval mi knížku Devatenáct zastavení na Unhošťsku s vyprávěním o zapomenutém starostovi Františku Oličovi z Horního Bezděkova. Byl tam starostou, založil kroniku, začal s ochotnickým divadlem. Velmi se mi líbil citát: „Historický zápis za drahnou řadu let může být velice vítanou památkou potomstvu našemu ku přehledu rozličných událostí a převratů obce této“ Pisatel František Olič t.č. starosta obce.
Ten František Olič nejstarší, starosta a kronikář, byl můj dědeček. 
Naše rodina je příbuzná s rodinou mlynářů Bočků. Jejich babička byla rozená Konvalinková.
Článek v Reflexu měl za následek i zájem rodiny Oličů. František Olič starší zemřel již ve dvacátých létech.  V bývalé hospodě Amerika žije dosud bratranec  Václav Olič. .Už jeho vnuk (2015).
 
Co dodat – jen poděkovat paní Konvalinkové a povzbudit ji k dalšímu psaní, třeba o životě ve mlýně , o přírodě kolem Kačáku, o tom , jak se ve zlých létech bavili atd.   Paní Konvalinková také píše básně - .otiskujeme úryvek.
 K článku v Reflexu – velice pečlivě jsme se vyhýbali převzít z něho některé podrobnosti, které v dopise pani Konvalinkové nejsou. Chcete-li vědět, co to  je,. rádi vám článek okopírujeme v Melicharově muzeu
 
                                                                                                                               Ing. Jiří  Pergl
 
Doporučené snímky

1. Amerika – starý snímek (je-li)
2. Typická dobytkářská farma
3. Fr.Olič v Americe – pokud možno ne ten z Reflexu
4. Mapka Spojených států s vyznačenou Jižní Dakotou5
5. Kraj kolem Zceniv
6. Fotka rodiny
7. Nenačovický mlýn
8. Paní Konvalinková dnes + 2014.