Pohnuté dny

                                                                                                    Jiří  Pergl
 Obrazy z pohnutých dnů                                                                   
 Není snadné  vyznat se ve vzpomínkách na léta mezi koncem mého dětství a počátkem jinošství. Jestli v těch létech nejvíc trápí mladé lidi počínající puberta, do našeho dospívání se vměšovaly   událostí, které osobní city a vášně  posouvaly jinam. Posuďte sami:
- Byli jsme jedním z prvních ročníků, které se narodily ve svobodné republice a domnívali se, že nikdy nebylo jinak. Republiku jsme se učili milovat od tátů, vlivem školy i úspěchů mladého státu. Bylo podivuhodné, jak z lidí, bránící se stupiditě c. a k. širší vlasti švejkovinou, se v několika létech stali vlastenci, hrdí na svou zem.
- Bohužel optimismus našich otců a pohádky  o Češích jako miláčcích vítězných států, sny o koloniích, o připojení Vídně, o privilegiích, brzy  spadly na tvrdé dno reality velmocenských her na mírových jednáních hned po válce.
- Situace, které se říkalo „ohrožení republiky“, zrála  celá dvacátá léta po zpackaném míru. Zrychlení přišlo na počátku let třicátých. Pomáhala tomu nejhorší hospodářská krize všech dob 
- Extrémisté všech barev loví v kalných vodách bezradného davu, který nemá čím nasytit rodiny.
- Mussolini napadl Habeš, bosí Etiopané odolávají elitním tlupám tlamatého duce podivuhodně dlouho. Už jednou odtáhli italští agresoři odtud s ostudou  poraženi. Hádejte, komu jsme drželi palce. Dokonce při hře „na národy“ nikdo z nás nechtěl být Ital.
- Španělský plukovník Franco z afrických kolonií napadl republikánskou vládu a je neskrývaně podporován Hitlerem a Mussolinim, zatímco společnost národů pečlivě hlídá, aby republikáni nedostali ani pušku – to by byl⨪ji o Madrid jde o Prahu!
- Doma vystrkuje růžky Henlein a radikální proněmečtí politici. Přicházejí s nestydatými požadavky, které nemůže přijmout žádný stát, nechce-li  ztratit  tvář,. Opírají se o ohromující volební vítězství z parlamentních voleb 1935, kdy se SDP, sudetská odnož nacistické NSDAP, stala nejsilnější stranou v ČSR.
- Při prázdninovém pobytu u Nejdku v západních Čechách žasnu. Z dřívějších kamarádů Maxe, Fredyho, Seppa jsou zamlklí cizinci. Velí jim mladý učitel. Kalhoty s padacím mostem a bílé copánkové podkolenky leccos napoví, co strýc, velitel četnické stanice,  potvrdí. (Dozvím se později, že všichni a ještě řada dalších kluků z městečka položila život někde na širé Rusi za Vůdce).
- Nátlak henleinovců se stupňuje až k otevřenému teroru, proti němuž vystupují československé úřady jen velmi váhavě.
- Do smrti budu nenávidět motiv hravých vlnek Vltavy z Mé vlasti (promiňte,  Mistře Smetano). Ozývají se od rána do večera z rozhlasových přístrojů, jen zřídka vystřídány zprávami, téměř výlučně o „incidentech“ v pohraničí
- Dobře míněná myšlenka přípravy  ochrany obyvatelstva (CPO civilní protiletecká ochrana)    spíše šíří paniku mezi těmi, kteří si nemohou dovolit rodinu opatřit plynovými maskami. Nikdo z autorit nevysvětlí, že myšlenka totální plošné plynové války proti civilnímu obyvatelstva je holý nesmysl. Stačí to k tomu, že se cítím bídně, takřka sám ve třídě, mezi těmi, kteří nosí do školy plechovky s gumou páchnoucími maskami.
- Sokol, Autoklub, Orel a další organizace pořádají „branné srazy“, kde svým členům vtloukají do hlav základní vojenských ctností. škola pořádá pochody, záložní důstojníci z řad kantorů se mění na velitele. Je to zoufale neživé a strnulé, než aby to nedospělce chytlo a přesvědčilo.
- Oč účinněji působí úspěchy našich letců v cizině. Berlínská olympiáda. Machinace s výsledky soutěže leteckých akrobatů, které připravují poručíka Nováka o vítězství, jsou přijímány s rozhořčením. Umístnění našich letců na leteckém mítinku v Curychu dává zapomenout na handicap našich pilotů, kteří musí zaostávání sice krásných, ale přece jen starých Avií B 534 nahrazovat (i když úspěšně) svým leteckým uměním.
- Letecká výstava v Praze.  Škoda, že je to většinou jen přehlídka nevyužitých možností a umu našich konstruktérů a našeho leteckého průmyslu. Trávím v Strojnickém (později Sjezdovém) paláci každou možnou volnou chvilku. Je to sem ze školy skok. Dychtivě saji atmosféru – dodnes ji se zavřenýma očima dovedu vyvolat. Asi rozhodla o mém životním zaměření.
- Také  exkurze do kasáren a předvádění vojenské techniky mají úspěch. Elán a zaujetí vojáků jsou nakažlivé.
- Drzost bojůvek Henleinovců nemá mezí. Pálí a vraždí. Hrdinně utečou přes hranice a cítí se nepostižitelní  Jejich protektoři ale neopominou každou maličkost bránících se četníků a celníků líčit jako porušení mezinárodního práva.
- Neobvyklé metody boje vyžadují neobvyklé prostředky. Objevil jsem na půdě strýcovy četnické stanice podivnou bednu, vydávající ještě podivnější zvuky – poštovní holub!
- Na čas zchladí hlavy částečná  mobilizace v květnu, brilantně provedená
- Tohle že jsou vzpomínky třináctiletého kluka? Ano, jsou. Zráli jsme rychle. V tátově trafice je výběr tisku (směšně malý v porovnání s dneškem a bez Rudého Práva – to si komunisté kolportují sami),  Pečlivě pročítám časopisy, vesměs levné večerníky od národně socialistického prorepublikového Českého slova,  přes neutrální Národní politiku  k neskrývaně fašizujícímu Polednímu listu, od úvodníku po sport.
- Zmatek? Ba ne, pevný postoj táty, frontového veterána první války, Sokola a   národního socialisty, se odrazil i v mých,   i když  pochopitelně nezralých  názorech.
- Jezdím prvním rokem do reálky v Holešovicích. Je nás houf – ta škola má prestiž.  Je polovička září 1938.   Do ulic vyšli dělníci pražských továren.  Ochota k ústupkům ze strany vlády republiky je téměř nekonečná. Souhlasí i s odstupem Němci obývaného území. To už lidi nejsou ochotni strávit, vládě hrozí pád
- Stojím spolu s kluky z vyšších tříd v přihlížejícím davu na chodníku před školou u kostela svatého Antonína na Štrossmajerově náměstí. Kolem pochodují zaměstnanci města, elektrických podniků i menších továren a dílen z Holešovic. Skandují:„Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“  Křičím s gustem s nimi. V tom mne vytáhne za rameno kostnatá ruka tělocvikáře Tauce. Žene mne do školy a křičí: „Zvolili jsme si vládu, tak ji budeme poslouchat“. Říkám nesmyslně: „Já ji nevolil“. Ještě jsem nedořekl a už jsem ji měl, až mě brněla hlava.
- Hodža konečně padl. Vzdor výzvám Anglie a Francie k odstoupení Sudet  republika vyhlašuje všeobecnou mobilizaci.    Táta nastoupil na obecní úřad za tajemníka, který je kdesi u své jednotky. Trávím každou volnou chvíli na úřadě, vyřizuji posílky, půjčuji za tátu v obecní knihovně.
- Ani tak pohnuté chvíle neodradí místní národní sjednocení (Nic Než Národ – jak je to podobné holým lebkám) od nejrůznějších obstrukcí v obci.
- Odhodlání i optimismus pronikají i do populární hudby. Zpívá se „U našich kasáren stojí večer stráž“ s textem rozverným,
lidmi upravovaným až u¨k urážkám Vůdce a říšského kancléře. Na hrdinskou notu bijící Travička zelená. Karikaturisté si berou na mušku oba diktátory – však to také odnesou.
- Mobilizace vyvolala všeobecné nadšení. Záložníci se houfně hlásí u svých útvarů. Bohužel musím vydat svědectví, že taková  kázeň, pořádek, obětavost  nebyly  přednostmi „rechňáků“ –  hospodářských profesionálních vojáků. Hostivická  vojenská zbrojnice praskala ve švech, doslova nacpána uniformami a výstrojí – po kraji bloudili záložníci (s polovinou původního nadšení) ve vlastních šatech, do sukna civilních sak napíchány distinkce. Ostatně byly to jen „pecky“, vyšší šarži nevidět. Když to táta, bývalý zaměstnanec pracháren, reklamoval a žádal, aby vojákům vydali ošacení, byl striktně odmítnut s pohrůžkou sankcí. ¨
 - U starosty byli ubytováni důstojníci, dílem aktivní, dílem záložní, jejichž denní činnost spočívala v posedávání kolem úřadu s polním telefonem na kolenou. S nimi „sloužil“ i Pepa Maleček, hokejista, tenista, prostý voják, privilegovaný čím? Když jim „služba“ skončila, nasedli do tatřičky a jeli do Prahy,   Vraceli se ráno. Mezi tím si vojáci upravovali spaní – v Sobíně málem pověsili statkáře, předního funkcionáře agrární strany, který jim dal do slamníků shnilou slámu.
- Ačkoli jsem od dětských let byl nadšenec, uznávaný za znalce    všeho, co vonělo benzinem, na to, co vyjelo z depozitářů automobilového vojska, jsem valil oči. Monstra s plnými koly, zadní náprava s ohromnými bytelnými koly, vyššími než posádka. Ta sloužila jako ložiště pro vlečený kanón, což byla houfnice k dobývání pevností, to snad bylo dědictví po c.k. armádě. Nesměli mít větší rychlost než  kavalerie (aby koně stačili), jak jsem byl poučen.
- Na rozsáhlé planině, kde jsou kapličky poutní cesty do Hájku, bylo zřízeno detašované letiště Jeneč. Převažující typ letadla byl  beznadějně zastaralý pozorovací Šmolík Š 328,   „modernizovaný“ od dvacátých  let.  Záložní piloti si obnovovali letecké návyky. Školní Praga E 39 připravila o život jednoho z nich.
 - Občas se na obloze objevila důstojná Avie Fokker F XII. Bednovité Blochy MB 200 snad ani nevzlétly a „zdobily“ okraj letiště Ruzyně ještě hodně dlouho.
- Byla výzbroj československé armády skutečně tak zastaralá? V tom, co bylo k vidění  v září 1938 až na výjimky rozhodně ano.
- Byly jednotlivé druhy zbraní, kde technické parametry měly vynikající úroveň a určovaly trend světového vývoje. Tradičně to byly československé kanony, pragovácký lehký tank LT 38, který se v rukou okupantů velkou měrou podílel na obsazení Francie,  lehký kulomet  vz. 26 ve výzbroji většiny armád druhé světové války, známý jako Bren.
- Byly zbraně v pokročilém stadiu výroby, které se ale k útvarům do konce republiky nedostaly. Automatická puška – samopal s vysokou kadencí, licenční lehké bombardéry B 71 (dlouho se vyprávělo o   přeletu skupiny letadel  typu SB 2, dodaných z SSSR, nad sletištěm o armádním dni v roce 1938, kdy  nechaly daleko za sebou útvar stíhaček,  stroje vyrobené v licenci doma jako B 71, padly již do rukou okupantů).
- Patří sem i výzbroj vynikajících  objektů pohraničního opevnění, kde na stolech palných zbraní byly buď nedostatečné náhrady, nedosahující úrovně pevností, nebo dokonce makety.
- Byly i zbraně, které neopustily práh zkušeben.. Stíhačka Avia B 35 posloužila ve verzi B 135 Bulharům k obraně rumunských ropných polí před nálety amerických létajících pevnost. Jejich série už pocházela z Protektorátu.
- Nejhorší   byla skutečnost, že celá řada prototypů vynikajících zbraní byla  odmítnuta, protože se vymykala představám generálního štábu o moderní válce. Těžko uspokojí zjištění, že tomu tak bylo ve Francii i Anglii. Říkalo se, že se tam štáby intenzivně připravovaly na válku, která již byla.
- Potom přišla hra, na kterou jsme nedostali karty. Mnichov.  Bylo to v prvních chvílích naprosto nepochopitelné – to přece nemůže být pravda. Vyhrožovat vojenským zásahem včerejšímu spojenci při neposlušnosti – to historie nepamatuje.
- Zvedla se vlna prudkého odporu proti západním mocnostem. Naštěstí Němci byli tak neobratní, že to nevyužili pro vlastní prospěch a celá řada jejich činů po Mnichově ukázala, že cílem je likvidace nejen republiky. A tak snad ani o to nestáli.
- Pokusy nahradit republikánské zřízení „autoritativní demokracií“ vyšel naprázdno, ze systému dvou politických stran zbyla jen pachuť kolaborace, oficielně šířený optimismus nikoho nepřesvědčil, nezaměstnanost léčená polovojenskými pracovními tábory se zvrhla ve frašku („Nedávejte nám tolik hráchu, nebo vám …. celého Háchu)
- Otevřely se nejodpornější stoky. Fašisti otevření i skrytí, odpůrci demokracie ze zásady i z osobního prospěchu hanobili a uráželi všechny, kteří stavěli demokratickou republiku a neskrývali sympatie spřízněným duším ve světě.
- Paradoxně se místní, dávno zde usedlí Němci, chovali lépe, než radikální pravičáci, fašisté i někteří agrárníci, jimž zaslepoval oči strach z bolševizmu.
- Šibeniční termín převzetí zabraných krajů přinesl mnoho rodinných tragedií, v nichž nešlo jen o majetek. Byly případy, kdy obyvatelstvo vnitrozemí neochotně a s odporem přijímalo Čechy z pohraničí.
- Začala vlna emigrace. Leckdy to byl šílený útěk, zvláště u těch, kterým republika poskytla ochranu před Hitlerem.
- Ve škole byl cítit zmatek. Co učit v dějepise? Jak upravit literaturu? K chvále kantorů musím říci, že zůstali věrni dosavadním osnovám a jejich duchu, A studenti? Nebylo ve třídě ani na škole, kdo by tehdy i později za složitějších podmínek byl proti tomu vystoupil, nebo donášel.
- Doma, v rodině i obci pomalu docházelo, co se vlastně stalo. Hledal se protilék proti špíně konjukturalistů. Jako vždy, kdy byla země ohrožena, zvedla se mohutná vlna vlastenectví. Lidé se vraceli ke klasikům. Několik vydání Palackého Dějin národu českého.. svědčilo o touze, potvrdit si národní hodnoty. V rozhlase seriál Zvony mého kraje přivedl k reproduktorům i ty, kdo o vysílání dosud neměli zájem, Filmaři se předháněli v natáčení filmů s vlasteneckou tématikou. Lidé hledali ochranu v houfu. Hrálo se ochotnické divadlo – byl konec plytkých „operetek“, oprášila se Tylova Fidlovačka, ke cti přišla Jiráskova Lucerna, Stroupežnického  Naši furianti, úspěch slavila Štěpánkova adaptace Winterova Nezbedného bakaláře
,   Sokol zúročoval nadšení, vyvolané  desátým sletem, cvičení i jiné podniky měli nebývalou účast.
Přetrvalo, ba sílilo to  i v prvních letech okupace.
- Bylo jasné, že republika má na kahánku, Přičiňovali se o to Slováci i zbytky henleinovců, převážně v Praze   Hitler byl „velmi znepokojen“ udánlivým útlakem soukmenovců   Bylo jasné, že nehodlá dodržet jakékoli záruky, týkající se budoucnosti Československé republiky.
- Život v tzv druhé republice byl utrpením. Ale mělo být hůře.
                                                                                                           Ing. Jiří Pergl
                                                                                                       
 Ilustrace:
Habeš, Španělsko
Lehký tank Praga, Bren, Škodovácký kanon
Noviny ze zářijových dní 1938
Avia B 35. B 135
Mapa republiky po Mnichovu