Báseň, ve které autor vzdává dík svému rodnému kraji.
Rodnému kraji
Má radost odtud pramení
tam z lesů v údolích
tam z bílých stavení
na kraji polí osetých
Pramení z dětských očí
ve kterých blýská smích
z rovin a zelených strání
kde za svítání
třpytí se v teplém slunci
pavoučí sítě
Má radost
čistá je jak dítě
které k nebi ručky zvedá
je prudká jako bystřina
ke které se z břehů
sklánějí větve stromů
Tam můj život začínal
tam chci jednou přijít zpátky domů
Za všechnu lásku
za všechnu něhu
kterou mi rodný kraj věnoval
chci mu vzdát svůj dík
i kdybych sám musel jít ještě dál
Má radost odtud pramení z vážných tichých kopců
a z lučin rozkvetlých
která nesou stopy mého mládí
Tam jsem byl poutem lásky připoután
a byť bych zůstal někdy v světě sám
vím
má krajina
žije a dýchá
voní láskou a prací
a k ní
jak do hnízda se vrací
má touha
můj sen
má přání
Má radost odtud prameníNosím ji v srdci
jak matčino požehnání
jak žhoucí
věčné znamení