Otokar Březina miloval podzim

Otokar Březina miloval podzim.
 
   Až letos nalistujeme v kalendáři datum 13. září , někteří z nás si možná vzpomenou, že tohoto dne před 145 roky se v Počátkách narodil v rodině manželů Jebavých hoch, kterému jeho rodiče určili jméno Václav. Tehdy nikdo netušil, že Václav se v pozdějším věku stane jedním z našich předních básníků.
   Básník psal pod jménem Otokar Březina. Toto jméno se zapsalo do historie našeho básnictví především v souvislosti s pěti básníkovými sbírkami,  jejichž samotné názvy – Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólu, Stavitelé chrámu a Ruce -  mají mystický odlesk.   Jsou to básně, které v člověku provokují zájem o něco, co přesahuje hmotnou,  materialistickou sféru našeho bytí. I při pouhém  jednom přečtení dokážou na člověka hluboce zapůsobit. Kdo však se do čtení básní, uvedených ve sbírkách, zahloubá, znovu se k nim vrací. Je však také možné, že  zvláštní metafory mnohého čtenáře neprávem odvrátí od dalšího čtení.
   Většina Březinových básní je obestřena zvláštním tajemnem, které někdy může vzbuzovat v člověku jakousi melancholii, jakou můžeme třeba pociťovat v mlžném podzimním ránu.Ale za podzimní ranní mlhou se náhle ve svitu slunce objeví krása podzimní přírody,  sluncem ozářené listí stromů, které,  i když se chystá brzo opustit hostitelské větve stromů, zaří neskutečnou, duhovou krásou, jakou dokáže na listech vykouzlit právě jen podzim.
   Snad k trochu melancholickému nádechu některých básní přispělo též to, že básník se narodil na začátkem podzimu. My, jako čtenáři Březinových veršů, se o tom můžeme už jen dohadovat.
   Já sám pocházím z Jaroměřic nad Rokytnou, kde Březina působil jako učitel a kde také  25. března 1929 zemřel. Proto jsem se  k  Březinovi ve svých autorských čteních rád vracel. Ve dvou z nich  jsem se trochu otázkou vztahu podzimu k Březinovi zabýval a svůj příspěvek ,  který dále bez úprav otiskuji, jsem tehdy nazval

Otokar Březina miloval podzim.                

V této kratinké úvaze si v žádném případě nedovoluji kategoricky posuzovat  vztah Otokara Březiny k podzimu. Tento vztah se pouze pokouším ve stručnosti odvodit z Mistrových veršů, přičemž jsem si plně vědom subjektivnosti mých postřehů.
   Březina miloval podzim. Lze tak soudit z některých jeho básní, jakož  také z nadpisu jeho sbírky Svítání na západě. V tomto názvu je možná zakodováno Březinovo přesvědčení, že moudrost se získává dlouholetou prací na sobě samém. Jako na podzim sklízíme plody léta a za překotností horkých letních dnů si teprve v tichu podzimu uvědomujeme dary přírody,  tak i podzim lidského života přináší těm, kdož hledají, mnoho vnitřního poznání.  Březina asi právě tak miloval dlouhé podzimní procházky, během nichž se vší pravděpodobností se u něj  ve chvílích oddechu dostavovaly mystické stavy. Usuzuji tak z nepřekonatelné nádhery jeho veršů, které jakoby jeho vnímavá duše čerpala z duchovních sfér, nedostupných ostatním. Patřil mezi ne pozvané, ale mezi hrstku vyvolených, jejichž duchovní zrak viděl za horizont lidského bytí , a právě podzim, doba ztišení a zklidnění, jak v přírodě, tak v duších vnímavých jedinců, byla, jak se domnívám,  dobou jeho nejvyšší tvůrčí činnosti.