Prázdniny aneb babča v akci

Vážení, jaképak prázdniny? Abych nelhala, tak jen měsíc a půl jsem byla akční babičkou. Byla jsem ústřední postavou v kuchyni, na zahradě, v bazénu i na výletech. Je pravda, že i děda občas zasáhl, ale opravdu jen sporadicky. O prázdninách má totiž tolik práce okolo zahrady, chaty, auta, bicyklů, sousedů i přátel. Vnoučata i děti jsou zvyklé, že babi vše zvládne. Vaří, vypéká, plánuje, čte a vymýšlí pohádky, poslední z vnoučat učí jezdit na kole, plavat, potápět se a hlavně vymýšlí zábavu. Každý den je jiný, každý den přinese něco neočekávaného, někdy milého, někdy je to však k uzoufání. Na konci hlídacího období si vždy oddechnu, když si je rodiče odvážejí celé a ne po kouskách. Zpětně si přehrávám situace, které nám prarodičům zpestřují žití, učí nás být neustále ve střehu a hlavně, jejich příchylnost a láska, kterou umí tak bezprostředně vyjádřit nám dělají život krásnější, cítíme, že nás ještě stále někdo potřebuje a někdo se k nám ještě rád vrací. Nejmladší čtyřletou Klárku učím počítat, písmenka a hlavně zpíváme a povídáme. Nejoblíbenějším písmenem je B. Proč, no přeci je to břichaté B, a babi má právě ty dvě břicha. Malá se vždy přitulí a říká, můžu se přitisknout na břichaté B? Babi, ono je takové měkounké. Říci mně tohle manžel, či jiný člen rodiny a vůbec již nemluvím o někom cizím, asi bych ho minimálně zpražila pohledem a to tak, až by zkameněl. Ale to malé přítulné stvoření tam má svoje útočiště a mně to dokonce dělá dobře. Další, když se s ním muchlám, řekne:“ Babi, ty dneska ale pícháš!“ Vnuk, kluk, mě to říká s rozkoší, protože ví, že se u toho značně čepýřím. Právě s Ondráškem jsem se šla do bazénu potápět. Nasadil mně brýle, názorně ponor předvedl, ale já jsem se přesto nemohla potopit, jelikož mě pozadí neustále nadnášelo. Připadala jsem si jak ve filmu Účastníci zájezdu. Dcera mě instruovala, jak se pod tu vodu dostat ,sousedé s manželem řičeli smíchy a já celá fialová měla stále „gros“ pozadí nad vodou. Co vám mám říci, vzdala jsem to. Vnuk mě již pod vodu nedostal. Hrajeme na schovávanou a já neustále někde vyčuhuji, přebývám. Chci-li jim udělat velkou radost, jdeme na výlet a cílem je nějaká hospůdka. To milují, to mají asi po mně. Dvě vnučky, které žijí ze vzduchu, jak říkám, se nechají uctít slanými tyčkami a vodou. Do nedávna útrata s nimi dvěma byla pro nás důchodce vynikající. Další dvě vnoučata dovedou okusit vše, co hospůdka nabízí. Babi pak musí udělat kompromis, ty co žijí ze vzduchu, když vidí apetit dalších dvou vnoučat, začnou loudit a někdy nepohrdnou i hranolkami s kečupem. Ráda jim to dopřeji, jen když do nich něco dostanu. Pryč jsou předsevzetí o zdravé výživě. „Žrouty“musím krotit a jejich požadavky „zkrouhnout“ na rozumnou míru a subtilní dívenky naopak přemlouvat ať si něco dají. Nejkrásnější jsou ale večery na naší chatičce. Opékáme buřtíky, zpíváme u kytary, pod pergolou děláme letní kino a někdy vymýšlíme strašidelné příběhy. Je konec srpna, končí prázdniny a je tu podzim. Já ale podzim miluji. Někdy nastupuje nenápadně a tehdy, kdy má. Někdy vtrhne nečekaně, příliš brzy, tak jako letos. Pole, stromy, řeky, potoky, ale i my lidé, najednou nevíme, co si počít. Překotně všechno zraje, jablka, hrušky i švestky, pro které, ten pravý čas ještě nenastal. Kdo kdy viděl pálit trnky i švestky uprostřed léta? Na polích se sklání tíhou zralých klasů obilí, lesy se začínají barvit. Potoky, rybníky, řeky, které, by měly dávat život, jsou mementem pro nás lidi. Okoralá, vyprahlá koryta již dávno neskýtají domov rybám, žábám, rakům. Udivení čápi marně tu hledají potravu. Jak by řekla moje maminka:“ Ten svět se v p…“ obrací“, byla to dáma, ale tento příměr se jinak a výstižněji vyjádřit nedá. A měla pravdu! Nic není, jak bývávalo. Dokonce i podzim si dělá, co chce. Nutí mě rozjímat již nyní, v srpnu, ne tak, jak to dělávám. Na podzim. Procházky výškovickými loukami, projížďky kol jistebnických rybníků, ta barevná pestrost a naopak ten klid, donutí člověka k přemýšlení, bilancování. Není nic krásnějšího než podzim, který nás pokaždé překvapí svou mozaikou barev, svou proměnou, svou nevypočítatelností. Svou jemností a zároveň krutostí. Vím, že život nekončí, že skončily jenom jedny prázdniny. Těším se na podzimní večery u plápolajícího krbu a čaje s citronem, kapkou slivovice. Sem tam pohlédnu z okna, zahrádka mě odpoví tichým souhlasem. Pokrytá listím, odpočívá, čeká, až hráběmi pročešu trávě vlas. A já budu vzpomínat a plánovat jaké že budou ty prázdniny příští.
Anna Sýkorová