Konečně z ulity ven

Vážení a milí čachtičtí přátelé, jak už víte,  je tomu osmým rokem, co jsem se nastěhoval do krásně postaveného a ještě neobydleného domu s pečovatelskou službou v Čechticích, který voněl novotou a svou čerstvostí. Přišel jsem sem hned po rozvodu a jelikož v Benešově byly všechny DPS plně obsazeny, tak mi pohádal benešovský sociální odbor, kam by bylo vhodné mne umístit. V DPS v Benešově jsem bydlel 12 let. Tam jsem se nastěhoval  z Kroměříže, kdy jsem se ocitnul v bolestech na inv.vozíku. 15 let mne převážela sanitka na kontroly a léčbu do Pražské FN v Motole. Jelikož z vrcholového sportu na zneužívání a mne tehdy ve sportu podávané steroidy a různý dopink, bylo zasaženou moje zdraví a také jsem měl na mále, že jsem již několikráte mohl zemřít . Jelikož se mne po zdravotní stránce ujal sám pan exministr zdravotnictví a tehdejší přednosta neurologie v Motole, pan Doc.Martin Bojar,CSc., a ten mne přijal ve velmi zuboženém stavua začal se mi plně věnovat i z dalšími lék.odborníky a přednosty tedejších přednostů klinik rehabilitace: pan Prof.Javúrek,DrSc.,a tan mne nasměroval ještě na sousední kliniku Tělovýchovy k panu přednostovi prof.Miroslavu Kučerovi DrSc. S jeho pomocí mne dále předal k dalšímu lék. Odborníku z oboru ortopedie panu přednostu Doc. Václavu Smetanovi,Csc. A k tomu ještě léčba opakovaná v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. Kde jsem se léčil nejen z příliš bolestivostí páteře a ještě přitom upoután na lůžko a za různých i rehab.cvičení, tělocviku, atd.Tak abych se zkusil postavit na vlastní nohy.trvalo to velice dlouho, ale nakoec tato veškerá spolupráce přinášela ovoce,dostával jsem různé léky,které jsem polykal před zdravotní sestřičkou  a měl jsem tam i halucinace a mluvil jsem se zdí na různé hlasy ze stropu a já na ně nekontrolovatelně odpovídal. Ale byť léčba trvala opakovaně,měla svůj nesmírný význam. Všichni  měli zásluhu
Na tom, že mne připravovali nejen cvičení a rehabilitace na lůžku,ale i se sám postavit ,udržet se u postele a nakonec udělat za pomocí berlí alespoň ten jediný krůček.Dlouho jsem to trénoval a pak to zkoušel sám až se to povedlo. Všichni jsme měli z takového pokroku radost i já. Pak jsem si troufnul i na lavičku v příjemném parčíku areálu léčebny.pak následovala terapie na koních kvůli páteři a pak dílna –keramika a další průběžná vyšetření.
Vše trvalo od svých třiceti let a ještě v Benešově jsem chodil o berlích a na půl úvazku mne i zaměstnal i pan přednost býv.Okreního úřadu v Benešově na odboru Státní soc.podpory.Hodně mi pomáhala i tehdy paní ředitelka sociálního odboru,paní Dr.Josefa Machačová,která mne přijímala na DPS na vozíku.  I za pomocí Občanské demokratické strany v Benešově ,která mi beze sporu pomáhala překonávat ten svůj zdravotní handicap.
A když jsem dostal nabídku do DPS v Čechticích, běl jsem velkou radost, ale přitom jsem nevěděl,kde vlastně Čechtice jsou a jak asi vypadají.A když jsem dostal povolení přijet na pozvání Obecního úřadu v Čechticích,měl jsem radost,že nezůstanu nakonec někde na ubytovně. Už po celou tu dobu jsem se zbýval bojem proti zneužívání anabolických steroidů a jiných modernějších metod, jak zvýšit svůj sportovní výkon,jak překonat strach atp.
Když jsem přijel do Čechtic, přivítal mne býv.pan starosta Antonín Šotola a celé vedení úřadu.Už o mne skoro všechno věděli a šel jsem poprvé se podívat na svůj byteček v nové DPS. Pan starosta se mi hodně věnoval a když někam jel autem,brával mne sebou,abych poznal zdejší okolí nebo i do Motolské nemocnice na vyšetření a když jsem tam ležel,jezdíval za mnou na návštěvu. Musím mu také za to moc poděkoval. Snažil se,abych se také zapojil do veřejné života, ale nemohl jsem nikomu ještě v Čechticích říci o mé psychické poruše, která mne zaměstnávala tak,že jsem prožíval strach z okolí, nepřekonatelný strach z velkých prostor ,z osvětlení a vůbec se sám ukázat na veřejnosti. Pravda paní Dr.psychiatrie  ,paní Šafandová,mne začala už léčit v Benešově a později mne léčí až dosud ve Vlašimi. A ta už ví  ,co a jak mi napsat za léky,které jsem vystřídal za tu dobu požehnaně. Až nedávno přišel jakýsi zvrat a to životní, protože jsem byl osloven paní učitelkou Kubalovou, jestli bych s ní nejel na svou autogramiádu, jako host za sport. Chvíli trvalo a nakonec jsem kývnul a v domnění, že to nějak dopadne. Na tak velkou akci jsem nebyl připraven,ale riskl jsem to.  A mohu říci,,že se o mne starala bezvadně a její Klub sběratelů autogramů měl bezvadnou atmosféru,pohoštění, které vlastně dělali ženy doma a vše bylo připraveno.dělal jsem si předem starosti, že nejsem mezi pozvanými hosty žádná celebrita a že mne nikdo po těch letech ani nepozná.Ale byl jsem opravdu velice překvapen, že sběratelé autogramů, asi něco přes dvě stě , už někteří z nich už měly moje barevné fotky a já fotil jsem se s nimi na jejich požádání. By l jsou tou celkovou atmosférou nadmíru spokojen, že jsem se alespoň mezi celebritami necítí někde stranou a neztracen. Tedy i poděkování paní učitelce Vlastě Kubalové, která pochopila co se mnou děje a jak je i pro ni tato akce velmi důležitá. Pro mne to byl opravdivým životním zážitkem a překonal jsem sám sebe, svůj vlastní strach či sebepodceňování atd. byl to jakýsi první spouštěcí mechanismus,zbavit se pocitu samotu,strachu z lidí a před veřejností. Ale jelikož na druhý týden, jsem šel s paní Kubalovou a manželem na další kulturní veřejnou akci,jako byl koncert vlašimských učitelek. Dělal jsem si starosti, zda vydržím,že ta akce byla večer, což mne většinou unaven po lécích a kdy brzy chodím spát atd., zda tento další strach překonám a neudělám si při domácí akci na Zámku a sice dlouhé sezení či plná koncentrace a bolesti páteře jsem pod léky myslím vydržel a těším se na další příští akci.Já vím,že to nesmím přehánět,ale je to taková první vlašťovka, a díky naší paní Dr.Marie  Prúchové,která mne také pomáhala ,zbavit se anebo zmírnit bolesti páteře, kolenních kloubů atd. jsem rád,že se na ní mohu spolehnout. Zjistil jsem, že potřebuji všude jakousi oporu ,jako tomu bylo v případě paní Kubalové, která energicky mě nejen doprovázela ,ale měl jsem v ní a mám v ní takovou oporu.Což je pro mne nesmírně důležité.

Tak tímto se chci naši veřejnosti velice omluvit, protože jsem neměl takovou odvahu jít do společnosti,což mnozí berou,jako  samozřejmost. Kdybych to veřejnosti řekl již dříve, domníval jsem se ,že na mne budou dívat jako na blázna či jinak retardovaného člověka.Dlou jsem s tím žil v sobě jsem dusil tuhle všechno. A teď jsem se rozhodl to dát veřejností najevo a snad jsem již dostal z ulity ven.Věřím, že mne spoluobčané přijmou, ale o mých potížích věděli jenom lékaři a nyní jsem se rozhodl to zveřejnit. Děkuji Vám všem za pochopení, i za veškerou péči,které se mi dostává od našich pečovatelek ale i dneska už OBCE Čechtice,kde spolupracuji s ním .Ne všichni to také věděli.Tehdy jsem to í a možná by ani nepochopili,jak takový mladý člověk,vlastně  je nemocný a co dělá v DPS. Ale i přes ty moje všechny stávající obtíže, jsem tady v DPS v Čechticích velmi spokojeným občanem. A jsem hrdý teď na to,že ze mne spadl takový balvan odpovědnosti za své chování či někdy i jednání.Věřím ,že to i široká veřejnost omluví a najde kousek pochopení.   Přeji vám všem hezké dny. A mějte se všichni moc rádi.Nemohu tady všechny lidi vyjmenovat osobně,byl by to řádek jmen,kteří mi byli nápomocni.Tak tady všichni znáte pravdu po sedmi letech tajemství o mne.Nejenom,že jsem byl tehdy jako vrcholový sportovec,který  doplatil na dopink a snažím se vystupovat na veřejnost s osvětou a vlastním příkladem lidem ukázat,co takový doping  a jiné drogy na mne zanechaly s trvalými následky,ale jsem moc rád, že jsem neumřel ,jako mnozí přede mnou.Mám radost z každičkého prožitého dne.

S úctou Kverek Josef
DPS
Čechtice