Vyznání

„To všechno vodnés čas…………“
zpíval Waldemar Matuška ve své písni.
Ano, čas vše odvál, ale vzpomínky zůstaly.
  Skončila druhá světová válka, já byla ve čtvrté třídě a vidina lepšího života přede mnou. Po ukončení obecné školy mé kroky vedly do primy reálného gymnázia v Čáslavi. Ve třídě se nás sešlo dvacet pět chlapců a dívek. Prožili jsme krásné dva roky, které ukončil tehdejší ministr školství Z. Nejedlý. Rozhodnutí znělo – konec osmiletého gymnázia a já musela na dva roky na tehdejší dívčí měšťanskou  školu. Období strávené zde bylo díky paní učitelce Miloslavě Machotkové příjemné. Učila  nás znát dějiny našeho národa i jiných zemí. Seznamovala nás se všemi záludnostmi českého jazyka. Vše přednášela klidně a zajímavě. Byla to učitelka s vekou láskou a porozuměním pro děti, ačkoliv své vlastní neměla. Různé prohřešky řešila s klidem a my ji velmi milovaly. Snad proto ji Pán Bůh odměnil darem největším – dožívá se v roce 2014 při plné rozumové svěžesti 102 let. Byla to ona, která byla v mém budoucím povolání učitelky vzorem. Škola končí a já stála před rozhodnutím, co dál. Mé kroky vedly opět do gymnázia v Čáslavi. Shledání s kamarády z primy bylo až dojemné. Třídu s dvaceti žáky kormidloval profesor Zdeněk Adámek. Pro nás velká výhra. Člověk, který pro ostřejší slovo nešel daleko, ač nám vykal, ale se zlatým srdcem. Při různých prohřešcích se za nás bil jako lev. V té zlé době roku 1950-53 bylo vše náročné a my dostali ohromující nápad. Přišli jsme do školy: dívky v červenožlutých tričkách a chlapci v kravatách téže komunikace, což jsme my dívky zhotovily. A bylo zle, prý provokace. Pan profesor zasáhl a incident skončil jen dvojkou z chování. Co následovalo poté, nelze popisovat, protože pan profesor nevybíral slova. Rozruch se utišil a my přísahali, že nic dalšího neprovedeme.
   V našem životě přišla další rána. V septimě před vánocemi bylo oznámeno, že končíme a budeme koncem srpna maturovat. A nastalo pro nás velmi náročné období. Po skončení septimy byly v červnu 14 dní prázdniny a pak nastala škola, kdy bylo třeba zvládnout látku oktávy. Ovšem vše nebylo černé. Jako všichni maturanti jsme se i my těšili na ples. Maminka připravila plesovou róbu a babička obětovala sváteční černé vlněné šaty, které jsou třeba k maturitě. Švadlena vykouzlila módní zázrak. Vše špatně! Rozkaz zněl – na obě akce svazácké košile. nikdo si neumí představit naše pocity, když na plese kolem nás kroužily dívky v nadýchaných plesových šatičkách, chlapci v černém a my – košile. Ale byli jsme mladí a ples si užili. Po absolvování prázdninové oktávy nastal velký okamžik. Složení zkoušky dospělosti. Páni profesoři ukázali  svou pravou tvář a všemi silami se snažili pomoci. Zaslouží si poděkování  poslané do učitelského  nebe, kde už všichni jsou. Pro nás studenty se otevřela cesta k dalšímu vzdělávání, ale cesta v té době trnitá.
Dnes vzpomínám na život žákyně a později studentky s láskou a ráda, protože mládí překonávalo všechny strasti lehčeji. Stáří dnes už jenom vzpomíná.
Milada Palusková, čtecí babička ze ZŠ prof. Z. Matějčka, Most
12.11.2014