Setkání po 25 letech

Po čtvrt století.          
                             Ludmila Kašparcová, třídní učitelka

Absolventi měšťanské školy v Unhošti u Kladna se sjíždějí po 25 létech. Je
 to první sjezd na této škole. Byla otevřena  když tito chlapci a děvčata, přišli do první měšťanky.  Před čtvrt stoletím  ze školy vyšli do života a teď si přicházejí povědět  kam je kroky vedly, kolik překážek museli zdolat, kolik zklamání přežít, co všechno zkusit, než se prodrali kupředu a uplatnili v životě.

Scházíme se v sobotu dopoledne před školou Už od branky zahrady září zdravé svěží tváře. Na jedné hlavě už jsou šediny, na několika se ztrácejí vlasy nad čelem z učitelů  zbyli jen dva, ještě čilí.

   Bývalý starosta třídy Josef Tůma, řídí sjezd. Udílí slovo nynějšímu řediteli školy, který prohlíží katalogy jubilujícího ročníku. Jejich rysy z dekriptivy a geometrie jsou chloubou kabinetu a dosud nedostižitelným vzorem. Které to byly příčiny, že se takový kolektiv mohl vytvořit. Za  prvé sociální původ žáků. Nebylo mezi nimi společenských rozdílů.
 Za druhé kladný poměr rodičů ke škole, plný důvěry a úcty k učiteli. Bobří tátové se moudře pojistili. Přinesli do školy veliké lejstro a na něm těžkou rukou černé na bílém.  Jestli Vás  bude ten náš kluk zlobit, nařežtě mu co se do něj vejde. Maminka to také podepsala a kluk si dával náramný pozor, aby tátova tvrdá ruka nezměřila jeho hřbet. A byl svatý pokoj. Co se řeklo ve škole, zatím nekompromistně stála i rodina. A obě strany vzorně, důsledně a tvrdě kladli první základy mladých lidí.

Tím nejdůležitějším byly děti samy, nadané, šikovné, ukázněné, s chutí do práce dokázaly zabrat a udělat daleko víc než chtěly osnovy. Už tenkrát jsme dělali věci moderní a pokrokové, budovali jsme s nimi dopřávali samostatnost v práci.
  Po oficiálním zahájení jsme zasedli v kladenském lidovém domě ke společné večeři a potom v klubovně přátelské besedě. Dívám se na ty krásné čtyřicetileté muže a ženy v plné životní síle, jak jsou urotlí, zraví, dobře živení a oblečení. Vypadají spokojeně, raduji  se , že jsme se  sešli. Jednoho poznamenalo neštěstí, utrpěl v práci zásah elektrickým proudem dosud má ruku obvaze.

Připíjeme na šťastné shledání na zdraví  a štěstí rodin na úspěchy kterých bylo už dosaženo a na další kterých všem přejeme.

Nejpěknější byla přátelská beseda. Když se začíná vzpovídat a vyprávět. Když 15. března 1939 přijížděli Němci do Prahy. Pak jeden po druhém vyprávějí  čím si přáli a nemohli, nejen že nebyly prostředky, ale začínala válka- školy zavřené. Nejsmutnější doba vypálení Lidic, několik chlapců  bylo  z Hostouně a to bylo vedle. To byly ty černé stránky.
Pak jeden po druhém po řadě vyprávějí, čím si přáli a čím nemohli být. Nebylo prostředků a byla válka. Hoši začínali řemeslem, ale i některá děvčata. Po válce absolvovali střední odborné a několik jich i vysoké školy. Karel Kozelka, Laďa Beránek, Jarda Zbrojka jsou inženýry, Karel se zubí, kdybych se byl ve škole více učil, mohl jsem to mít na technice snadnější Dva z nich se dostali do armády ing. L. Beránek a J. Tůma. Jádro absolventů zůstalo věrno, záři kladenských hutí. Děvčata učí, váží a půjčují knihy, úřadují. Mohutná Karlička má nejkrásnější povolání, přivádí na svět kladeńáky. Kéž by měla šťastnou ruku a přiváděla na svět  zdravé a šťastné  děti. Všichni účastníci jsou ženatí a vdané se dvěma, třemi i čtyřmi dětmi. Obrázky kolují na nich se usmívají  šťastné děti. Na konci sjezdu cítí všichni, že zdařilý kolektiv trvá přes zkoušku  času., že se nepřestali mít rády a nepřestanou ve své snaze se zdokonalovat.

Bylo to tak krásné shledání a tak radostná bilance, že se příště nesejdeme  za čtvrt století, ale za rok a už se těšíme.
                                                                                                                         Lidie Kašparcová třídní učitelka