Radioamatérská anabáze

Od malička mně to táhlo k přenosu informací na dálku. Nejdříve pomocí provázkového telefonu. S tím jsme si jako děti vyhtrály. Později se mně dostaly do rukou dva MB telůefony na kliku a to už byl pokrok. Prováděli jsme pokusy i přenosy přes elektrody v zemi, tedy bez drátu a šlo to.

A kdosi přišel s krystalkou. S tím jsem si velice vyhrál a pak přišel ČAV-českoslovenští radioamatéři vysilači a ti měli pobočku v Meoptě Přerov a měli ve městě svoji klubovnu, kde jsem vyrobil svůj radiopřijimač. 

Pak byl útlum až do doby kdy u nás začala fungovat televize. Po nějakém čase se mně podařilo svůj televizor vyrobit a fungoval.
Pak byl velmi dlouho útlum až do doby kdy jsem v lese potkal chlápka, který mluvil do nějaké krabičky s antenou. Byla to ruční vysilačka CB. Šel jsem s ním na kopec, tam jsem si to odzkoušel. Vysilačku a i antenou jsem si opatřil a vysílal.
Jenže to mělo malý dosah a proto jsem si udělal radioamatérskou licenci. Sehnal jsem staší vojenskou vysilačku a k tomu přijimač na radioamatérská pásma.

Časem nastal problém. Vysilačka nesplňovala požadavky pro vysílání v USB provozu. Zbylo tedy jen vysílání CW, čili telegraf.
Jenže v pozdějším věku zvládnout telegraf je problém. Vysílání by šlo, ale příjem je obtížný. až nnemožný. Několik spojení CW jsem přesto s odřenýma ušima uskutečnil a teď moje vysílací souprava dřímá. Asi dojde k tomu, že budu muset zrušit antenu a bez ní se vysílat nedá. Je to problém amatérů ve městech v souvislosti s umísťováním a povolováním anten mezi paneláky v souvoslosti s možným poškozením střech.

Nehledě k tomu, že se zvyšujícím se věkem veškeré aktivity slábnou.

Vysílačky CB jsou velmi dobré pro osamělé seniory. Mají aspoň nějaký kontakt se s kamarády. Antena je malá a netahá se drát mezi paneláky, dá se umístit na balkon.