Příběh Edy Jarošové - Ottové

S Edkou Ottovou jsme šlapaly stejné schody ve frenštátské škole. Potom uběhl více něž celý jeden lidský věk a my jsme se zcela náhodou sešly v Kanadě. Seděly jsme v malém pokojíku na zemi u zdi v jejím domečku ve Scarborough  a jen jsme si špitaly. Za oknem odcházel den do temné noci, z protějšího tenisového hřiště  údery míčků odečítaly další večer a se stmíváním jsem se dovídala osudy této velmi drobné blondýnky.
Jak jsi se dostala do Frenštátu?
Chodila jsem do dívčího řádového gymnazie na Vinohradech. Po roce 1948, když ministerstvo školství převzal Zdeněk Nejedlý, ho ihned zrušil. Rozběhly jsme se po školách pražských, ale já jsem měla to štěstí, že jsem byla pozvána na prázdniny ke svému strýci na Horečky u Frenštátu a mi se tam moc a moc líbilo. Ve Frenštátě bylo gymnázium stejného typu, to znamená, že se tam učila latina a francouzština. Místo, abych hledala školu v Praze, přestoupila jsem do Frenštátu. A nikdy jsem nelitovala, protože po tom, co mne potkalo později, byl pro mne pobyt ve Frenštátě takovou zlatou perličkou a jednou z nejkrásnějších vzpomínek.
Ve Frenštátě jsi odmaturovala a určitě jsi přemýšlela o tom, jak naložíš se svým dalším životem?
Chtěla jsem se dostat na filosofii, ale co by dítě třídního nepřítele jsem neměla žádnou šanci. Přihlásila jsem se na pedagogickou fakultu do Brna a doufala jsem, že do druhého  ročníku přejdu na filosofii. Bohužel, to mi nikdy nevyšlo, protože mě zavřeli už padesátém roce.
Je to jenom holá věta – mě zavřeli – ale tobě bylo dvacet a kolik ti bylo, když jsi z vězení vyšla?
Bylo mi dvacet, když mě zavřeli a vrata vězení se mi otevřela ve třiceti. Mamince bylo padesát sedm a vrátila se po osmi letech. Bratrovi Alekovi bylo dvacet osm a nevrátil se nikdy.
Bratr se nikdy nevrátil, ale přesto to mělo veliký vliv na tvůj další osud
Mělo. Když nás zavřeli, odvezli nás – vlastně celý náš případ na Bartolomějskou. Byl to tenkrát nově otevřený vyšetřovací ústav. Byl poměrně malý, vytvořený z bývalého kláštera. Tam seděl na jedné cele s mým bratrem mladý muž. Byli stejně staří a velmi se spřátelili. Bratr  požádal svého spoluvězně, aby se postaral o jeho mladší sestru, kdyby se s ním něco stalo.
Mladý muž byl v roce šedesátém propuštěn na amnestii, hledal mě, ale nenašel, protože já jsem si musela odsedět trest celý. Našel však mou maminku, dozvěděl se, co se stalo s Alekem a také se dověděl, že budu propuštěná za rok,  tak na mě čekal, a za tři dny po opuštění věznice jsme se zasnoubili a za měsíc jsme se vzali.
To tedy bylo opravdu nečekané překvapení po návratu z vězení!
Určitě to bylo obrovské  překvapení. Já jsem neměla ponětí, co budu dělat, kde se zachytím, ale hlavně jsem se chtěla dostat do Prahy, protože ve velkém městě se člověk s takovou politickou minulostí, jakou jsem měla já, spíše ztratí než na malém městě nebo na vesnici. Nemohla jsem jít domů, protože domov jsem už dávno neměla, ale šla jsem do místa, kde žila moje maminka, ta byla propuštěna tři roky přede mnou, žila se svou sestrou, která jí nabídla střechu nad hlavou. Tam mě čekalo velké překvapení. No, když mě maminka  přivedla z věznice v Pardubicích do malé chaloupky v Polabí, tak se najednou otevřely dveře, stál v nich mládenec a říkal: maminko, tak já jsem pro vás přijel a vezmu si vás do Prahy. Byla jsem z toho vykulená, protože to bylo pár hodin po propuštění z věznice a najednou tam byl někdo, kdo mě chce vzít do Prahy. Já jsem po Praze toužila, protože jsem si říkala, že se tam ztratím.
Byla to velice krásná chvilka, když mě Fanouš vzal do Prahy a říkal, zatím je to všechno dobré, tady máte svůj byt. On se totiž vrátil rok přede mnou  a museli mu dát byt. Měl jednu místnost z rozděleného bytu v pátém poschodí. Moc hezky si to tam udělal, protože se v kriminále naučil ledacos. Měl tam pěkně.
Druhý den jsme šli spolu na Karlák, kde jsem se musela přihlásit do Prahy. To bylo moc pěkné. Já jsem neměla občanský průkaz, neměla jsem nic v ruce. A na druhou stranu to bylo dobré, že mě zavřeli. A teď Fanouš tam za mnou stojí a já se chci přihlásit do Prahy. Ale nemám průkaz, protože jsem byla deset let zavřená. Přišel tam nějaký pohlavár a ptal se, proč se chci přihlásit do Prahy, když jsem z Prahy nebyla zavřená. Fanouš se na něj podíval říkal: protože já jsem na ni deset let čekal. Tak ten člověk srazil kufry a řekl, dejte jí ten průkaz, ať se může vdát.
Fanouš mě zachránil pro Prahu a zasnoubili nás esenbáci na Karláku.
Je to jako román, ale když se to všechno muselo prožít, tak to nebylo tak, jako když se obracejí listy v knize?
Nechce se mi ani vzpomínat. Dlouhá doba utekla. Zavřeli mě, bylo mi dvacet, vrátila jsem se, a bylo mi třicet. Už nejvyšší čas založit rodinu. Mi se to podařilo, ale ne všechny spoluvězeňkyně měly takové štěstí. Já mám dvě krásné děti, kvůli nim jsme opustili Československo. Ani jsme nevěděli, kde skončíme. My jsme si tenkrát s Fanoušem říkali. Byli jsme oba zavřeni, oba jsme z třídně nepřijatelných rodin, dohromady jsme si odseděli dvacet let, co z těch našich dětí bude? Vždyť ony se nikam nedostanou. Při první příležitosti jsme vyklouzli, ale podařilo se nám to jenom na půl. Já jsem proklouzla s dvouletou dcerkou v náručí a manžela s tříletým synkem chytili a poslali do Československa přes maďarský kriminál. Fanouš si odseděl další rok v Československu, pak přišel rok 1968 a díky různým intervencím se dostal do Kanady jako legální emigrant těsně před tím, než nás přišli Rusové „osvobodit“.
Vrátím se ke kriminálu. Byly tam i hezké věci, na které ráda vzpomínám a byly jsme tam i šťastné, protože nás pojilo přátelství. Žily jsme ve skupinkách, opravdu jsme stály jedna za druhou a pak jsme si utvořily takové rodinky. My jsme byly skutečně velmi dlouho zavřené, takže rodina venku pro nás neznamenala tolik, co přátelství v kriminále. Žily jsme tam dlouho, měnily jsme se a doma se také všechno měnilo. Poslední roky jsme si utvořily úzké rodinky – moje poslední rodina, z níž jsem byla propuštěna, byla sedmičlenná. Byly jsme věřící. Nemohly jsme být Dominikánky, tak jsme si říkaly Kánes Domini. Už je jich pár mrtvých: Růženka Vacková nám zemřela první, Mařka Zenáhlíková, ta je v Rakousku, ochrnutá od páteře až dolů. Dášenka Šimková, náš černý pejsek – my jsme byly dva pejsci – ona byla černý a já jsem byla blonďatej. Dášenka je v Austrálii, já jsem skončila v Kanadě, Malva Andrová je v Brně a Mimička Černínová je také venku. A Rakýšek, skautka Dáša, ta teď dostala nejvyšší vyznamenání od prezidenta Havla. Ta je v Praze. Je nás sedm – Kánes Domini jsme byly a stále vzpomínáme.
Vy jste se navzájem podporovaly a vaše přátelství vzniklo v nejtěžších chvílích vašeho života, to je to nejkrásnější.
My jsme se moc potřebovaly , protože jsme se znaly po celá léta v kriminále, ale nejvíc jsme se sblížily po amnestii v šedesátém roce. Tenkrát devadesát procent politických vězňů propustili a nás tam zůstalo jen deset procent. A místo těch propuštěných k nám navezli kriminální živly a to byla hrůza. Holky to byly hodné, ale uřvané homosexuálky. Vážily si nás, protože v nás viděly ten lepší svět, ale bylo moc těžké s nimi vyjít. Byly nepořádné a my jsme byly zvyklé na jakýsi klid a pořádek. Stáhly jsme se do jednoho chumlu a nechtěly jsme nic slyšet. My už jsme neměly ani sílu mezi sebou mluvit. My jsme si pouze sdělovaly. Já nevím, jestli to chápeš. Neměly jsme sílu na mluvení a tak jsme si vše sdělovaly v pojmech, kterými jsme jen my rozuměly.
Kolik vás bylo v cele?
Tenkrát jsme byly rozhozené rodinky. Rodinka Kanis Domini už nebyla spolu. Bylo to různé. Ještě před amnestií jsem byla v Pardubicích na bloku C – to byl neoficiálně trestný blok. Tam nás bylo deset až dvacet dva - já už si to přesně nepamatuji. A tohleto céčko bylo jako poslední napojeno na topení. Takže nám ráno, když jsme šly na směnu do práce voda čůrkem kapala z vodovodů do koryt a samozřejmě studená. S topením to bylo stejné. Měly jsme tam moc velkou zimu a pěti až deseticentimetrové škvíry mezi stěnou a střechou. Já jsem byla mladá a malá, lehká, tak jsem spala vždycky nahoře a tam bylo ty škvíry vidět. A v zimě, když mrzlo, tak tam foukalo i se sněhem. Měli jsme sníh i na céčku. Tenkrát – politickej – už nevím, jak se jmenoval říkal. Na céčko dávám jenom ty, o kterých vím, že to vydržej.
Stěhovala jsem se celkem čtrnáctkrát. Do Pardubic jsem se dostala po Železovcích na Slovensku. Tam byly hrozné hygienické podmínky, záchody jenom díry a my jsme dostaly žloutenku. A dostaly jsme ji právě v době, kdy jsme chodily dobývat na pole řepu. Nevím, jestli jsi někdy dobývala cukrovku, ale je to velmi tvrdá práce. U hepatitidy – zánětu jater, nesmíš prostydnout a nesmíš dělat těžkou práci. Myslím, že na to nejsou ani žádné léky. Představ si, že ty holky, které měly játra zduřené na dva prsty, musely jít na cukrovku. Byla tam jedna velmi šikovná lékařka z Bratislavy, ta se postavila za ty holky a řvala na ty darebáky na velitelství v Nitře, že ten lágr nevyhovuje. Teprve potom zařídili karanténu a nemocná děvčata mohla zůstat doma. I já jsem dostala žloutenku. Na jaře, když se otevřela zase práce na polích, tak nemocné odvezli do Pardubic a zdravé z Pardubic dovezli na Slovensko. Já jsem byla do transportu zařazena také, ale na poslední chvíli mě vyloučili, protože v Pardubicích byla zavřená moje maminka a oni nechtěli, abychom se sešly. Víš, to bylo takové zostření trestu.
V Železovcích jsem zůstat s nemocnými játry nemohla, tak mě odvezli do Bratislavy, a tam jsem se setkala s děvčaty z Pardubic. V Pardubicích spadl blok déčko a oni museli odvézt děvčata z Pletárny do Bratislavy . Musela  čekat, až se blok opraví. Potom jsem spadla do pardubického transportu s nimi a setkala jsem se s maminkou. Po sedmi letech. Maminka už byla tenkrát moc nemocná, po několika infarktech, celou dobu ležela v nemocnici.
Pustili tě k ní?
Já jsem se neptala, já jsem k ní prostě utekla. Později jsem dostala povolení a mohla jsem ji jedenkrát za týden navštívit. Měla jsem k tomu bumážku. To víš, já tam utíkala, za mámou.
Jak vás eskortovali?
V autobusech. Byly to normální autobusy – bylo na nich napsáno ZÁJEZD, nebo JZD. Na hlavách jsme měly šátky, takže si nás nikdo ani nevšiml.
Co jste měly oblečené?
Měly jsme dva druhy oblečení. Letní halinu – surové plátno - kaliko, které se dá vybílit. No a kalhoty nebo sukně. Z vojenského sukna. A další halinu jsme měly na zimu.
Spodní prádlo jste mohly mít svoje?
To bylo zakázané. Existovaly legální strašné bombarďáky a košile. Ale každá jsme něco při návštěvě vyšmejdily. Někdy se stalo, že dozorce byl lidštější a my jsme si mohly přenést nějaké prádlo z domu. V Pardubicích se šily podprsenky a měly dobré střihy – ty podprsenky šly do obchodu. A holky to vždycky nějak vyšašily, že ušily i pro ty, které nebyly na švadlárně.
Ženy to mají s hygienou složitější, jak jste praly?
Našetřily jsme si mýdla, měly jsme malá umyvadélka, někdo je přitáhl do lágru a při odchodu nám je odkázal. Měly jsme kostky pracího mýdla a byly jsme opravdu ohromně čisté. Drhly jsme se od hlavy až k patě ráno i večer a ve studené vodě. To bylo v Pardubicích. Večer jsme si mohly přinést trochu teplé vody z jídelny. A v zimě, to jsme byly poslední napojené na topení a pod podlahou byly kohoutky a z nich jsme si napouštěly vodu. Byla tak horná, že se z ní dala udělat káva nebo čaj.
A i kdyby nebyla ta horká voda, my jsme se drhly i v té studené, protože to byl základ přežití – být čistá. Vydrhnutá a čistá.
V kterém vězení to bylo nejhorší?
Vyšetřovačka na Bartolomějské. Pak Pankrác. Tam jsme měly strašný hlad. Ale bylo to už trochu volnější i příjemnější, protože tam jsme čekaly na soud. Byla to soudní vazba.
Nosily jsme civil a i když jsme loupaly namrzlé brambory, napůl shnilé, přece jenom už nebyly výslechy.  Hlad byl veliký, ale měly jsme vycházky a nebylo nervové napjetí. V noci jsme už neslyšely hrozné  výkřiky z vyslycháren. To byla hrůza. A už nám v noci zhasínali. V Bartolomějské jsme měly pořád rozsvícené světlo a pořád okýnko otevřené, říkali jsme mu Jidášovo oko. Pořád nás hlídali. Na Pankráci nás hlídali také, ale už to nebylo tak zlé.
Kde to bylo nejhorší? Tak ta vyšetřovna a z těch dalších byl dost zlý Zlín – tehdy Gottwaldov.
To bylo tak. Byly jsme v Tuněchodech v cihelně. A najednou nás tam asi dvacet holek vytáhli a jely jsme někam. Byla to cesta přes Pankrác. A tak jsme si  říkaly: kam nás asi vezou? Možná na Moravu. Holky, říkaly jsme si, jestli nás vezou na Moravu, tak políbíme tu moravskou zemi. Těšily jsme se. Namouduši, jely jsme do Zlína. Ale byla to hrůza. Nedovedeš si představit, jak nás ti Zlíňané přivítali – no, byli to komunisti. Bydlely jsme v boudách po Němcích, štěnice, moc ošklivé to bylo a oni byli na nás stejně oškliví. Pracovaly jsme v gumárnách u Bati – však jsem to tady jednou Baťovi říkala, že jsem taky u něj pracovala. Byli tam dva až tři vedoucí a jinak jenom trestanci. Oni si o nás mysleli, že jsme zločinci nebo vražednice a tak se nás báli, že nám nedokázali říct vlídné slovo, Tam nám bylo moc zle. A  potom v Železovcích  na Slovensku. Onemocněla jsem tam, ale zase díky nemoci jsem se pak setkala s maminkou v Pardubicích. Jenže ji pak odvezli do Ilavy.
Byla jsem zrovna na céčku, když někdo bušil v půl čtvrté ráno. Já jsem se lekla, ale byla to Jiřina Hartigová – žehlila u nás na dílně. Edulko, vstávej, odvážejí ti maminku. Moc jsem se vylekala. Říkala mi: Představ si, přišel bachař Škrhola a říkal mi. VzbuďˇJarošovou, odvážejí staré ženy na Slovensko. Já jsem z postele vylítla, protože o maminku jsem se pořád třásla. Škrhola na mě čekal, otevřel mi bránu a říkal. Běžte do nemocnice, odvážejí vám mámu. Dorazila jsem do nemocnice, maminka byla úplně bílá, to víš srdcařka, a nevěděla, kam ji povezou. Zůstala jsem tam si hodinu, bachařky z nemocnice mě tam nechaly, abych se mohla s maminkou rozloučit. Zůstala jsem tam do šesti a pak jsem utíkala do práce. Škrhola na mě čekal. Uřvaná jsem se na něho podívala říkám mu: už maminku neuvidím. Řekl mi, že je vezou na Slovensko do Ilavy. Soustřeďovali tam nevyléčitelně nemocné a odtamtud maminku propustili asi za rok a půl. Moc se mi ulevilo, když ji propustili.
Mluvit o tvém bratrovi je stále velmi bolestivé, že? Dokážeš to?
Bylo to 17. května 1952 – to jsme byly s maminkou první komando v Kostelci nad Orlicí, tam se dělala bavlna. Naučila jsem se tam dělat tkalcovské uzly.
Byla sobota, vezli nás autobusem domů – kriminál byl v Kostelci a fabrika byla v „Něco“ nad Orlicí. Vystoupily jsme a před věznicí stála moje švagrová Sylva – čekala na nás. Uřvaná, kruhy pod očima a říká: Já jedu z Alkovy popravy.
Oni ji na tu popravu pozvali?
Museli. Museli rodinu vyrozumět. 16. května večer dostala Sylva vyrozumění, že do 17 hodin musí být na Pankráci. Nedalo se to z Ostravy stihnout. Sylva sehnala nějakého taxikáře a řekla mu, oč jde. On říkal, já pojedu a já vás tam včas dovezu. Víš, tenkrát lidi skutečně drželi pohromadě. To nebyl komunistický národ. Ať mi nikdo nic nepovídá. A nedovezl. Měli cestou poruchu a přijeli tak pozdě, že už ji k němu nepustili. Už ho nemůžete vidět ani živého, ani mrtvého, řekli jí.
Alka hájil advokát dr. Hrach. Byl jeden z nejodvážnějších, také ho vyhodili. Ale ani on se o popravě nedověděl. Nevyrozuměli ho. A byl to výborný advokát.
Alek měl dvacet devět let a rok před tím, v srpnu se mu narodil syn, takže neměl ještě ani jeden rok, když mu popravili otce.
Vyprávěl mi Fanouš, který byl s Alekem v jedné cele, jak to prožívali, když přišel telegram, že se mu narodil syn. Bachař to odmítl oznámit, pak si to rozmyslel a dal jim půlku chleba a ubalil cigaretu, aby to mohli oslavit. Fanouš to všechno s Alekem prožíval.
Vybraly jsme jenom střípky z tvé minulosti, na níž se nedobře vzpomíná. Ještě dobře, že lidská  paměť to špatné dřív smazává.
Je dobře, že lidská paměť je tak uzpůsobená, že nezachovává ty zlé doby, protože jinak by se vůbec nedalo žít. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Vždyť kdyby nebylo toho zlého, co jsem prožila, neměla bych ty své kluky a  holčičku a hlavně nepoznali bychom se s Františkem.


Eduška zemřela 10. prosince 20011 v Kanadě

Vysíláno v Čs. rozhlase v pořadu A léta běží…


Hana Juračáková
Čkalovova 934/6
708 00 Ostrava