Padesátá léta

Největší z nich Emanuel Harant,  Rudolf Fanta, Jaroslav Šimáček, ti byli z Unhoště vystěhováni do hrozných podmínek. Nebrali ohled, že žena byla těsně před porodem. Několik  dalších  kteří zde mohli zůstat, byli většinou příliš staří. Z domů je vystěhovali. Mohli bydlet u příbuzných, nedostávali ani ten nejmenší důchod. Byli to František Šimáček, František Košák, Josef Burián. Jen Stanislav Novák tomu všemu unikl, oženil se s Lidickou ženou a odstěhoval se do Lidic.
 
Přišel rok 1950 a došlo na řemeslníky. Příkaz byl  do  31. července  1950 zrušit živnost. Kdo neuposlechl, nedostal potravinové lístky a šatenky. Šatenky byly stejně na nic, když jste neměl známé v obchodě, nic jste nesehnal. Na potravinové lístky, každý svůj hubený příděl dostal.
 
K tomu datu zde zbylo velmi málo řemeslníků, obchod snad žádný. Nedošlo pánům, že přijde doba, nebudou-li řemesla, neopraví vám nikdo boty, elektrický spotřebič, porouchanou pumpu u studny – nic a tak dále. Zatím se vše dělalo na „černo“.

V  roce 1957 usoudili soudruzi, že bude dobré řemesla obnovit pod dohledem Národního výboru. Úřednice soudružka Voborská dostala rozkaz tuto funkci dělat.

Ještě, abych nezapomněla „Čest práci a oslovení soudruhu, soudružko“ nebylo sice uzákoněno, ale používalo se na všech úřadech. Říkal- li jste pane, nezdravil čest práci, byl jste málem zrádce národa.
 
Řemeslníci se hlásili sami, byla jsem to i já. Proto o tom mohu psát. Ještě před tím jsem odkoupila od paní Brouskové celou knihařskou dílnu, splácela jí po 100-Kč měsíčně. Dílna byla v Karlovarské ulici v č. 242, dům byl paní Brouskové, stroje byly moje i veškeré nářadí a materiál. Snad jí platili nájem.  Mně nic.  Byla  jsem  povinna  jednou za měsíc odevzdat doklad kolik jsem vydělala a odpracovala hodin. Na hodinu bylo 6-Kč, daň byla 10 %. Podnik se jmenoval „Místní hospodářství“.
 
Velmi brzy se živnosti rozrůstal, byly roztroušeny po celém městě.  Byl dosazen ředitel a  dvě  úřednice. Podnik dostal jménu „Komunální služba  města   Unhoště“. Ředitelem se stal bývalý tajemník  MNV František Ducháček, vyučený primkař. Sídlo bylo v bývalé hospodě „Na Kovárně“.. Po něm se ještě  vystřídali dva ředitelé Limberský, švagr ředitele plzeňského divadla Zdenka Hofbauera. Ten snad odešel sám, další byl vyhozen z politických důvodů. Vrátil se opět Ducháček.
 
V roce 1965 přišel další ředitel  Ladislav Rendl  (vyučený holič)., proslýchalo se , že byl  vyšetřovatel z ruzyňské věznice. Je to dodnes zahaleno tajemstvím. Přiženil se do Unhoště. Vzal si za manželku Martu Vymlátilovou, učitelku řečí. Děti spolu už neměli.
 
Za Rendla se podnik rozrůstal, měl kontakty se Sovětským svazem. Nejprve se vyráběly ve velkém příčesky. To jsou umělé vlasy, které v té době byly velmi módě. (Typický příklad podnikání v době nedostatku všeho). Počítalo se rozšířením  výroby. Dílny byly rozsety po Unhošti. Pan ředitel prosadil výstavbu nového domu a provozoven na pozemku kde bývaly trhy na dobytek. Proto se přilehlá ulice jmenuje „Na Tržišti“

Již v roce 1969 v ceně 1.500.000 byla montovaná budova k  nastěhování. Kde bylo ředitelství a provozovny na výrobu nejen příčesků a paruk. Šily se zde pracovní pláště, nákupní tašky, kožené peněženky atd. Zaměstnával i pracovnice  které šily doma. Dále zde byla tu hala autoservisu s autolakovnou. Ještě se stačil vymyslet název REN. Byl to začátek podle jména ředitele. Přidáno módní EX (Tuzex, Zverex ) a tak vznikl RENEX.
 
Přišel rok 1970-72 zaměstnána zde byla dvojice velkých soudruhů, před událostmi těchto let velcí kamarádi ředitele. Potřebovali Rendla  odstranit a tak ho obvinili, že prý si dal opravit auto a zaplatil jen režijní cenu. Snad to byla jen záminka - byl to trik v té době velice používaný. Byl odvolán  a pracoval SONP Kladno.

Po  vyhazovu bývalého  ředitele Rendl, od 1. ledna 1975 stal se podnik součástí Okresního podniku služeb Kladno. V Unhošti zůstalo jen ústředí. Meloucháři kvetli dál, jen pod  hlavičkou Renexu.

O soudružce z té dvojice se vědělo, že  „ přemísťovala“ různé věci a potraviny z domova důchodců, kam  odešla když skončila v Renexu. To byl také obvyklý způsob trestání soudruhů, říkalo se tomu vykopnout „ výš“. Mnoho zaměstnanců domova důchodců se jí bálo. Takový podnik mohl prosperovat jedině v podmínkách reálného socializmu“.

Ještě ke knihařské dílně. Dělala jsem práce, které nebyly v ceníku a měly se vypočítat podle hodin. Soudružky  se  začaly dohadovat. (Měla jsem také dílnu přestěhovat.) Tím mně tak naštvaly, jednu sobotu a neděli jsem požádala zetě a dílnu jsme přestěhovali do knihovny, kde jsem již pracovala na půl úvazku. Tím jsem zachránila stroje, že neskončily ve sběru. Řeči byly, ale dopadlo to dobře.Po roce 1999 jsem dílnu opět otevřela.
 
V roce 1990 připadl majetek městu. Byl v dražbě prodán panu Vlasákovi. Který zde dále provozoval opravu aut. Pan Vlasák náhle zemřel. Zdědil to syn a synovec, provozovna upadala. Dlouhá léta zde nebylo nic. Později archiv peněžního ústavu. V autodílně prodej zlevněného a prošlého zboží-(2004). V roce 2015 koupila objekt továrna GEMA. Vše dali do pořádku a firma prosperuje, viz. foto.
                                                                                                                                                N. Stejskalová-Malá