Očima dítěte

Barbora Fučíková 12.12.2018

Kratičké vyobrazení šťastného dětského života v době, která se těžko popisuje a ještě hůř prožívá.

Z počátku jsem chtěla psát o nešťastných událostech druhé světové války a nástupu socialismu, které si moje babička prožila za svůj velmi rozmanitý život, ale takových příběhů je tady už spousta. Spíš se tedy zaměřím na relativně šťastně prožité dětství z pohledu dítěte, které ještě nechápalo závažnost toho, co se děje.   Když jsem byla malá, babička mi vždycky vyprávěla příběhy ze svého dětství, třeba na dobrou noc nebo když jsem nemohla spát. Vyrůstala v malé vesničce poblíž Brna, odkud tento článek i píši. Byla dcerou cestaře, kterému se ještě dařilo vést vlastní hospodářství a přísné &bdquo;jezedačky“. Moje babička byla jako malá pěkné kvítko, spíš než hraní si s panenkami a vyšívání ji bavilo jezdit na kole a střílet z praku. Také všichni její kamarádi byli kluci a jelikož v té době neměli televizi, mobil ani počítač, nezbylo jim nic jiného něž celé dny běhat po venku a dělat ostudu, jak říkávala moje prababička, která se na tuhle dobu již vzpomíná s úsměvem.   Nikdy nechodila domů včas a oknem se plížila ven, když měla domácí vězení. Sama mi říkala, že celý den pomáhala tátovi s dobytkem a pak už nezbýval čas na kamarády, tak si ho musela udělat.   Ve škole se babičce vedlo poměrně dobře, i když byli známí svými skopičinami. V osmé třídě například chodily do promítací učebny, kde byly velké těžké rolety. Někdo jednou dostal nápad, že je o přestávce zatáhnou a za dveře dají lavor s vodou. Když pak přišla učitelka nebylo se čemu divit, že všichni skončili v ředitelně.   Jiný den zase u mé praprababičky uspávali slepice. Vím, zní to zvláštně, ale prý to fungovalo. Strčili jim hlavy pod křídla a potom s nimi několikrát zatočili dokola. Slepice potom zkrátka spala. Praprababička jim vynadala tak, že už se k nim ani nepřiblížili. Někdy taky chodily do lesa a tam stavěli bunkry a s velkou oblibou válčili. Tehdy byly děti rozděleni na &bdquo;Horňáky“ a &bdquo;Dolňáky“ a mydlili se hlava nehlava. I moje babička přišla k několika válečným zraněním. A když skončili, celí znavení a po těžkém boji, potřebovali něco na zklidnění nervů, žebrali od lidí cigarety. Přesto, že vesnička byla malinká, moji prarodiče se to nikdy nedozvěděli. A na cestě z lesa se jim občas poštěstilo potkat sedláky s povozy plnými sena nebo slámy a tak skákali dovnitř a zadarmo se vezli do vsi. A v létě, když rostly jahody, vkrádali se sousedům na zahrady a celí upatlaní od červené potom tvrdili, že nic takového nedělali.   Nebylo se čemu divit, že někteří občané jich měli plné zuby. Jedním z nich byla stará paní, která vysedávala na lavičce před domem a nadávala jim. Té potom na parapety oken pokládali &bdquo;slepičince“ a schovávali se v keřících, aby je nenačapala. Jednou kolem ní projížděli na kole a chytali ji za hůlku, až se paní neudržela a skončila v příkopě.   A když se u nich v dědině objevila první majitelka televize, samozřejmě, že byli zvědaví a taky pěkně mazaní. Aby je ta paní nechala koukat aspoň chvíli na televizi uzavřeli s ní obchod. Občas něco uklidili, jindy šli ven pást kozy a nebo jí chodili nakoupit. Tak to vidíte. Ne každý prožil tak překrásné a zábavné dětství jako se to poštěstilo mojí babičce. A já jí tímto mockrát děkuji za sdílení aspoň kousku tohohle životního období se mnou.