Práce a studium mojí prababičky, vesnické dívky, za doby 2. světové války.
Ve svých šesti letech jsem začala navštěvovat obecnou školu v Lažánkách. Bylo zde ale pouze pět ročníků, od šesté třídy jsme tedy museli do měšťanské školy do Veverské Bítýšky. Chodili jsme každý den pěšky čtyři kilometry tam i zpět. Protože to bylo z kopce, jezdili jsme v zimě do školy na sáňkách. Autobus jezdil od nás do Brna, ale pouze brzy ráno a vracel se až večer.
Po ukončení měšťanky se psal rok 1939 a začala druhá světová válka. Na vesnicích se to tak nepociťovalo, horší to bylo ve městech. Po dvou letech zemědělské školy jsem si udělala půlroční kurz šití a vaření. Ráda bych bývala studovala, moc mě učení bavilo, ale protože studoval bratr v Brně na gymnáziu, tak to prostě nešlo. Rodiče by dvě děti na studiích nezvládli. Musela jsem proto zůstat doma a pomáhat v hospodářství.
V posledním roce války jsem byla ještě s několika děvčaty totálně nasazena do továrny TOS Kuřim, kde se vyráběly zbraně pro Němce. Protože tam pro ženy nebylo moc práce, skončily jsme v kuchyni, kde se vařilo pro zaměstnance. Asi po dvou měsících se začala přibližovat fronta a Němci začali ustupovat. Továrna byla několikrát bombardována. Všichni jsme se vždy běželi schovat do krytu. Poté co byla továrna zničena nás převeleli do podobné továrny do Přerova, kde to za nějaký čas dopadlo stejně jako v Kuřimi a konečně nás pustili domů.
Ještě dnes se mi občas zdá, že slyším letadla a dunění bomb. Jen na to pomyslím a klepou se mi ruce. Byla to opravdu těžká doba pro všechny, a jsem ráda, že už je to za námi.