Moje vzpomínky na 21. srpen 1968

Bydlela jsem s matkou, třemi dětmi a manželem na Vinohradech ,  druhá ulice od Československého rozhlasu. Roh ulice Vinohradské s pohledem na Hajnovku a vedle byly domy z nichž tři podlehly požáru.
V té době jsme s manželem jezdili společně u ČSD Praha hlavní. Já jako vlakvedoucí a on jako průvodčí.  22. srpna večer jsme měli odjet na dovolenou do Maďarska k Balatonu lehátkovým vozem se svou nejmladší dcerou, tehdy jí bylo 11.
Poslední službu jsme měli noční z 20. na 21. srpna, vezli jsme osobní vlak do Kolína a ráno v 5 hodin zpět dělnický vlak do Prahy. V Kolíně jsme přespávali v kasárnách a večer jsme se chlubili jaká nás čeká dovolená.  Ráno nás paní kasárenská vzbudila se slovy: „tak holoubci, žádná dovolená, hranice jsou zavřené, jedou sem rusáci“. Byla to pro nás studená sprcha a já jsem se bála o dceru, kterou hlídala moje teta z Krče, spala u nás a moje maminka byla s dvojčaty na chatě v Černošicích. Při jízdě z Kolína jsme už viděli valit se tanky a auta v dálce po silnici a v Českém Brodě nás zastavili a čekali jsme asi 2 hodiny než jsme mohli jet dál. V Praze na komandě nám zrušili dovolenou a rozepsali nám službu od 23. srpna, protože ti co nebyli z Prahy se dostavovali opožděně. Kolem rozhlasu jsme projít nemohly od Muzea až k tržnici to bylo uspáno tanky, tak jsme obíhaly zadem Anglickou ulicí.
Před domem stáli šikmoocí asi 18 – cti letí rusáci a nechtěli nás pustit domů. Naštěstí jsem dálkové studovala ruštinu, tak jsem se domluvila, že jdeme domů. Moje teta nás přivítala slovy „venku filmují“. Pustili jsme televizi a vyvedli jí z omylu. Doma bylo jen pár konzerv a jídlo do večera. Tak jsem vzala tašky a šly jsme s dcerou na nákup na Tylovo náměstí. Stály jsme 3 hodiny frontu a trochu jídla zajistili.
V televizi nás vybídli, abychom kdo umíme rusky, mluvili s vojáky a vysvětlovali. Já také šla, ale oni nic nechápali, jen opakovali, že nerozumí a nechtěli nás poslouchat.
Měla jsem strach o maminku a děti v Černošicích a tak jsem hned odpoledne vzala Laďku, to ještě jezdili vlaky, v Černošicích byla ruční pekárna, tak jsme u nádraží nakoupily a moje matka byla také překvapená co se děje. Ihned mě postrašila co bude s domem, abychom o vše nepřišly a tak jsem vzala Jarmilku, 13 – cti letou dceru, a jely jsme do Prahy kde byl manžel.
22.8. odpoledne jsem naložila na kárku televizi a nádobí co se dalo a vydaly jsme se s dcerou do Černošic. Došly jsme přes Karlovo náměstí k nábřeží a tam už byla hlava na hlavě a na obou stranách mosty uzavřeny, hlídali je Rusové se zbraněmi. Chtěla jsem komandira a on kupodivu uznal moji potřebu jet za dětmi a dal nám propustku na kterou jsme prošly až k Andělu a dále. Z nádraží Smíchov nic nejezdilo a tak jsme šly pěšky až do Černošic přes Chuchli a Radotín. Člověk vydrží všechno, když musí. Došly jsme asi v 9 hodin a já ráno musela zpět – odpoledne jsme už jeli do Českých Budějovic.
Když jsem přijela domů zjistila jsem, že zmizely z oken kytky i s květináči, manžel je vyházel na tanky, které najížděly na český autobus, který se chtěl dostat z Anglické na Vinohradskou.
Hned vedle našeho domu byl průchod do Masny, kde se zpracovávalo maso pro celou Prahu. Rádio hlásilo, že nejsou žádné oběti a v tomto průchodu leželo asi 8 těl přikrytých plachtami.
Než jsme se vrátili ze služby 25. srpna, vyhořely tři domy na Vinohradské ulici hned vedle Hajnovky kam chodil na večeře Oldřich Nový.
V domě s drogerií bydlela naše vlakvedoucí, ta spala po noční a na poslední chvíli stačila vyběhnout jen v noční košili. Všechno jí shořelo, a také tam uhořel dědeček spolužačky jedné z mých dcer. Vrátil se do bytu pro peníze a propadl se s ním strop. Ten požár vznikl tak, že z jednoho tanku tekla nafta na silnici a když si jeden voják zapálil papirosku a odhodil nedopalek, bouchlo to a vojáci se lekli a začali zběsile střílet. Pak chytla drogerie a vznikl ten ničivý požár, při kterém vyhořely ty domy a odnesla to všechna okna v protějších barácích.
Moje děti chodily do školy na Smetance a my rodiče jsme šly školu uklidit a připravit na školní rok 1968/69. Byl to úklid po ubytovaných negramotných vojácích, kteří neznali WC a chodby byly plné hromádek a zdi zašpiněné.
Tak to jsou moje vzpomínky na které nikdy nezapomenu.