Jak jsem prožila 17. listopad 1939

Své dětství jsem prožívala v hornické obci Lom u Mostu na severu Čech. Otec byl horník a maminka se o nás starala. Do práce chodila, jen když to bylo nutné. Sedlákovi vyjednotila řepu, okopala brambory a mohla za to pro kozu vyžínat trávu na přilehlých mezích. A ta koza byla velké bohatství pro celou rodinu. Naše obec byla docela veliká. V roce 1938 měla 10 000 obyvatel, krásnou obecnou a měšťanskou školu. Protože jsem velmi dobře prospívala v obecné škole, tak mě rodiče po obecné škole přihlásili na gymnázium, které bylo v Duchcově. Můj otec byl velmi starostlivý a chtěl, aby jeho děti neměly tak těžký úděl jako on a dal nás na studia. Já jsem na gymnáziu dobře prospívala a tak mi po maturitě dovolil, abych šla dále studovat do Prahy. Po tom krásném dětství a dospívání však nastala krutá doba. Území, na kterém jsme bydleli, zabralo Německo. Mocný náš soused zabral rozsáhlé území bez války a celá Evropa jen přihlížela, jak se jeden národ zmocní rozsáhlého území svého souseda. Mnoho lidí, se ze zabraného území vystěhovalo, ale moje rodiče, zůstali v Sudetech. Já jsem ale přeci jenom odjela do Prahy na studie, protože tatínek věděl nebo tušil, že by mě v Sudetech nic dobrého nečekalo. Sudety zabralo Německo v září 1938. Ale Německu to nestačilo. 15. 3. 1939 vtrhla do zbytku Československé republiky celá Německá armáda. Ani to však Hitlerovi nestačilo a snažil se zničit český národ. A v jeho mozku se zrodil ten neskutečný plán, že zničí našemu národu českou inteligenci. 17. listopadu 1939 nacistické hordy SSáků přepadli všechny naše studentské koleje vysokých škol. Já jsem bydlela v koleji Stará kolej na Letné a můj bratr bydlel v Nové koleji v Dejvicích. A teď po tolika letech na ten půlnoční sedmnáctý a ranní osmnáctý listopad se nedá zapomenout. Byla půlnoc a najednou veliký rachot. Přijížděla nákladní auta a do pavilonů se hrnuli essáci. Vynechali jen jediný pavilon, ten kde bydlely dívky a tedy i já. Samozřejmě jsme se také vzbudily a dívaly se z okna co se děje. Někteří studenti už spali, někteří se učili a tak jak byli oblečeni (v trenkách, v pyžamu nebo bosí) je nastrkali do těch nákladních aut. Na koleji bylo lokální topení, takže jsme si topili všichni sami. Nám děvčatům řekli, že nesmíme nic zabalit a nikam odcházet. A ráno v půl sedmé nás navštívil sám protektor K. H. Frank. Svolal nás do vestibulu a tam na nás zařval: za půl hodiny musíte být všechny venku. Jedna z nás se z toho šoku přeci jen brzo vzpamatovala a nesměle se ozvala: “Vždyť tu bydlíme a musíme do školy?“. Odpověď byla velice stručná. „Všechny Vysoké školy jsou zavřené.“ Po tom co jsme viděli v noci, co dělali s chlapci, jsme vůbec nic dobrého nečekali. Já osobně jsem byla v hrozné situaci. Kam půjdu? Rodiče mám v Sudetech a domů tedy nemůžu. Přes hranice směl jen ten, kdo měl tzv. Durchlaschein. A peníze jsem také neměla, protože se ani nesměli přes hranice posílat. Moje spolubydlící to vyřešila za mě a řekla: „Půjdeš se mnou k nám“. Půl hodiny je krátká doba na to abyste se vystěhovali. A tak co jsme udělali. Roztáhli jsme prostěradla před skříň, roztáhli ruce a celý foch padal do prostěradla. Prádlo, knihy, nádobí a živobytí. Všechno dohromady. Zavázat prostěradla na uzel a dej sem další. Takhle jsme měli pět plných prostěradel. Táhli jsme je po zemi. Schody byly dřevěné a hrany oplechované, takže se prostěradla roztrhala. V prostěradlech byla i láhev s lihem. Rozbila se a znehodnotila i potraviny, které jsme tam měli. Nemohli jsme je dát ani dobytku. Všechno jsme se snažili dotáhnout až k Chotkově silnici a tam čekat na taxík, který by nás dovezl do Čelákovic, odkud byla moje spolubydlící. Měli jsme štěstí, když jsme zjistili, že asi padesát metrů od nás jeden taxík čeká na zákazníka. Milena k němu doběhla a požádala taxikáře, aby nás rancema odvezl do Čelákovic. Odpověď byla stručná: „ Nemohu, již jsem zadaný, já musím odvézt nějakou kamarádovu slečnu. Milena mu odpověděla, že je to právě ona. Její švagr bydlel v Čelákovicích a jezdil do práce do Prahy. Už to ráno se cestou vlakem dozvěděl, co nacisté udělali a rozhodl se pro svou švagrovou poslat auto aby na ni počkalo, že určitě bude čekat. Dostal asi dobře zaplaceno ale i tak byl dost odvážný, že se nebál jet tak blízko ke koleji, kde viděl samé SSáky. Co se stalo se studenty v Praze, se moji rodiče dozvěděli už toho 18. listopadu večer. Rádio poslouchal jen večer tatínek a maminka hlídala na návsi. Němci totiž chodili po návsi a poslouchali, kde se poslouchá cizí rozhlas. Poslouchání cizího rozhlasu bylo velice krutě trestáno. Trest byl horší než koncentrák. A tak se s maminkou i tatík dozvěděli, že přišli o obě děti v Praze. Starší sestra musela na práci do Německa. Byly to tisíce mladých životů, které se nevrátili, po válce domů. Co provedli, že byly takto jejich životy zmařeny? Maminka i tatínek seděli až do rána a plakali nad ztracenými životy dětí. Válku jsme přežili všichni. Ale i když je to už 70. let co se toto vše událo, jsem nepochopila, jak se může jeden národ proti druhému národu dopouštět takových skutků. Maminka mi po válce vyprávěla, jak se Němci chovali k Čechům za války. Tři krát přišli SS k nám, aniž by uvedli důvod, proč přišli a co hledají. Rozbili, co se dalo rozbít, peřiny rozpárali těmi bodáky na puškách a odešli. Tatínek přišel z práce a maminka mu neměla co dát jíst. Maminka nevěděla, jestli má sbírat peříčka, nebo zašívat peřiny. A takovou spoušť když přišel z práce, viděl tři krát. A to jsem nedávno poslouchala zprávy naší televize, že potomci Němců, kteří museli opustit naší republiku, žádají, aby jim byl vrácen majetek, který tady zanechali. A oni nám také vrátí, jak nás trestali? Jak nám vrátí životy mladých lidí a všechna ta příkoří co jsme museli prožívat?