Zemědělství v 50. letech

Anna Juříková (narozena v roce 1942) vzpomíná, jak probíhala kolektivizace zemědělství v 50. letech v obci Těmice na Kyjovsku.

Každý zemědělec měl předepsané, co musí odevzdávat státu. Bylo to naměřeno podle jeho majetku: jakou měl rozlohu pole, kolik vlastnil dobytka a tak podobně. Za odevzdané dostal zaplaceno, ale zboží bylo ohodnoceno podstatně nižší cenou, než za jakou by byly produkty vykoupeny v obchodě. Odevzdávalo se hovězí maso, vepřové maso, vepřové sádlo, krupon z prasete a i kosti. Dále drůbež, králíci, králičí kožky, slepičí vajíčka, produkty rostlinné výroby a mléko. My jsme bydleli u silnice z Těmic do Bzence, nedalekého města, kde probíhaly výkupy. Jezdily tudy vozy a jen se prohýbaly pod tím, co sedláci všechno odváželi.

Aby stát věděl, kolik kdo čeho má, dělávaly se soupisy. K lidem do domů a do chlévů chodila komise z národního výboru a všechno počítala. Všelicos se všelijak schovávalo, aby se to nemuselo přiznat a odevzdat.

My jsme nebyli sedláci, byli jsme tak zvaní kovozemědělci, protože tatínek pracoval jako zedník, a neměli jsme ani hektar pole, jen 97 arů. Ale i z toho byla dodávka. Já a moje sestra jsme vozily přepravky s produkty do Bzence do sběrny. Na příklad za rok jsme museli odevzdat pět kilo prasečího sádla a sto osmdesát kusů vajec, což bylo pro nás opravdu hodně. Nemohli jsme si potom dovolit jen tak uvařit vajíčko nebo si dát volské oko. Muselo počítat a až se naskládalo šest krabic po třiceti vejcích, odvezly se. Když měl někdo známý křtiny, narozeniny, svatbu nebo byla pouť a maminka k těmto příležitostem chtěla něco upéct, museli jsme vajíčky hodně šetřit. Byla vzácnost, když jsme měli na svačinu vajíčko uvařené natvrdo. Tehdy se říkávalo: „Aby měly pracující ženy ve městech dostatek.“ To nás vždycky rozčilovalo, to jsme říkali: „Tak pracující ženy jsou jenom ve městech a ty na té vesnici nedělají asi nic.“

Poté začala kolektivizace a vytvářela se jednotná zemědělská družstva. Tomu, kdo vstoupil do JZD, zbyla tak zvaná „záhumenka“, což bylo půl hektaru pole. Když to bylo možné, byla obvykle vyměřena hned za domem. Tam si zemědělec pěstoval pro sebe to, co chtěl a co potřeboval, a zbytek pozemku připadla JZD. Jenomže valná většina lidí pochopitelně do JZD jít nechtěla.

Když přišlo přesvědčování, bylo to velice nepříjemné. Člověku do domu přišli dva soudruzi, sedli si tam a snažili se ho přesvědčit, aby vstoupil do JZD. Vydrželi tam sedět třeba několik hodin. A pořád dokola mluvili a domácí ani neměli čas na svou práci. A dělo se to opakovaně. Někteří hospodáři nechali návštěvu z národního výboru mluvit a dělali si, co potřebovali. Nás také přišli přesvědčovat, tak já jsem se odešla učit a maminka při tom žehlila a vařila brambory pro prase a oni si vykládali.

Komunistům nejvíce záleželo na tom, aby přemluvili sedláky s velkým hospodářstvím, kteří měli třeba koně a krávy, popřípadě nějaké zemědělské stroje. Tito hospodáři potom většinou dostali v JZD nějaké funkce. Je pravdou, že bez nich by se družstvům vůbec nedařilo, protože byla zakládána lidmi, kteří o hospodaření mnoho nevěděli. Často to byli dělníci nebo lidé, kteří přišli z pohraničí, hlavně aby to byli komunisté.

U nás byla původně jen úzká políčka a na každém se pěstovalo něco jiného. V JZD by však dalo takové hospodaření příliš mnoho práce a pole by nebyla dobře přístupná pro traktory, a proto je scelovali. Říkalo se tomu HTÚP – hospodářsko-technická úprava půdy. Družstvo si vzalo ty lány, které byly blízko k centru obce, a ti zemědělci, kteří do družstva vstoupit odmítli (bylo jich tedy jen několik), dostali pozemek naopak při hranicích katastru, kam nebylo možné se pohodlně dostat a kde se půda obdělávala obtížně. Maminka mi vyprávěla, jak do Domanína (vesnice sousedící s Těmicemi) přijel traktor, že bude rozorávat meze, a ženské si před něj lehaly, že se radši nechají přejet.