Viděly jsme poprvé černocha

Viděly jsme poprvé černocha
Bylo mi asi jedenáct let, když jsem se sestrou šla na pole za naší zahradou. Ten rok tam byly naseté samé okopaniny - zelí, aby bylo na nakládání na zimu, cukrovka, z té se vařil sirup, krmná mrkev, řepa bílá a červená burina. Tenkrát jsme šly obírat listy z červené buriny kravám na přilepšenou a také proto, že by bylo škoda, aby přišly nazmar. Obíraly se totiž ty spodní listy, co se začaly pokládat, aby neshnily. Moc se jich krmit nemohlo, stačilo nasbírat tak na trakař.
Najednou slyšíme letadla, hloubkaře. Byli tři. Přikrčily jsme se se sestrou do šňorku jako dva malí zajíci a čekaly, až odletí. Pak jsme začaly opět obírat listy, jedno z letadel se ale vracelo. Opět jsme se ukryly. Tentokrát letělo mnohem níž. Měly jsme veliký strach. Když se vrátilo potřetí, aby nad námi znovu přelétlo, letělo nakloněné a ještě níže než před tím. Podívala jsem se a uviděla černou tvář, v ní bílé zuby. Pilot se na nás smál a mával. Hned jsme byly na nohách a také mu mávaly a vykulené se za ním koukaly, až zmizel. Doma jsme pak rodičům vyprávěly náš zážitek.
Vzomínky na dětství Miroslava Lišková Leden 1932
Staroměstská 27 České Budějovice