Američané ve Svincích

Američané ve Svincích.
Přesné datum nevím. Bylo to začátkem května 1945. První Američané byli dva vojáci, kteří šli od Holkova přes Horní ves směrem k Třebonínu. Zastavili se u nás - maminka zrovna pekla vdolky, tak to musel být pátek - a oni chtěli napít. Tatínek někde vyštrachal rum, ale nepochodil. Oni chtěli „milk“ - tomu jsme porozuměli a tak každý dostal hrnek mléka a maminka přidala ještě těch pár buchet. Armáda byla spokojena a oni s „fenkjů" odešli. A to byla první anglická slova, která jsme potom potřebovali, a to dost často. Odpoledne projeli vsí zase dva ruští vojáci na takovém rozvrzaném vozíku, kteří seděli na velkém kole tabáku (asi tak metr v průměru a 30 cm výšky) a odjeli směrem k Velešínu. Pak uběhly dva dny a objevili se američtí vojáci. Bylo jich asi tak 50 — 100. Přijeli v džípech a s několika druhy nákladních aut. Bylo to asi během odpoledne. Ubytováni byli Prostředních Svincích v hospodě a ve škole. Možná že bydleli i v nějakém stavení, ale to se mi nevybavuje.
V Prostředních Svincích vybudovali u školy dřevěnou závoru a stejnou postavili i v Horních Svincích u Išků. Tady použili místní lípu, do které zapustili dlouhý železný šroub, na který upevnili zvedací závoru. To byla vlastně dvě strážná místa, kde se sloužilo nepřetržitě 24 hod. denně.
V Horních Svincích si v noci „přitápěli" dřevěnými poleny, které si brali u Perníků. Jako náhradu dovezli plné nákladní auto polen a složili je tam, odkud je brali. Zajímavé také bylo, že nás místní kuřáci nutili, abychom pro ně sbírali cigaretové nedopalky (číka), které zahazovali Amerikáni - ti nikdy nevykouřili cigaretu až k filtru. Tak to vlastně byla většinou ze ³/₄ nedokouřená cigareta. Když nás při tomto sběru načapali vojáci, tak nám nedopalky zničili a dávali nám cigára celá, většinou v krabičkách, čehož jsme začali zneužívat a dopadlo to tak, že jsme pomalu začínali kouřit sami.
Američani byli společenští a tak neměli nouzi o přátele. Stalo se pomalu zvykem, že sobotu nebo v neděli objeli s nákladním autem okolní vesnice, posbírali mladé lidi a odvezli bud' do Zlámanice k Žáčkům, nebo k Hamerníkům na velešínské nádraží nebo do nějaké jiné hospody. Tam už byla jejich hudba a začalo se tančit. Hezké bylo (a stalo se to u Žáčků), když zahájili písní „Škoda lásky" a všichni začali zpívat, jak Amerikáni tak i my. Vojákům jsme nevysvětlili, že tu píseň (pro ně to byla jejich válečná píseň) složil náš skladatel Vejvoda. Podle nich to byla píseň jejich. Nám to nevadilo a byli jsme rádi, že po „protektorátní taneční prohibici" jsme si mohli svobodně podle chuti zatancovat. Tato první várka vojáků byla (já to vyslovím tak, jak jsem to slyšel) „jenký divižn“ (YANKE?). Jako označení měli na rukávech trojúhelník s nějakým plamenem. V této divizi sloužilo více zástupců z různých národů (proto jenký), např. Polák Zambridski, Němec Leitner, několik černochů, jeden indián, jeden Čech Sekera a možná i další zástupci různých národů. Protože Sekera uměl česky, dozvěděli jsme se, že má někde v Čechách babičku. Byli jsme v údivu když nám podal lístek, kde měl napsáno, že babička bydlí v Kamenném Újezdě. A tak si milý Sekera vzal propustku do vojenské zóny Sovět.vojsk (Kameňák byl pod ruskou správou) a s babičkou se sešel. Byli jsme také svědky návštěvy generála Patona, který si asi přišel zkontrolovat své odloučené ovečky. Protože jsme znali den, kdy generál přijede, tak všichni kdo měli zrovna čas, tak byli na návsi a zvědavě čekali. Ale bylo to tak trochu zklamání. Žádné přípravy, žádný červený koberec a žádné velké napětí mezi vojáky. Asi v 10 hod. přijel od Třebonína vojenský džíp se čtyřmi stejně oblečenými vojáky. Zastavil před hospodou a podle toho, komu bylo předáno hlášení, se mohl poznat generál Paton. Byl to vysoký statný voják se stejnou vojenskou přilbou jako měli ostatní vojáci a byl ve stejném munduru. V poledne si stoupl stejně s ostatními, aby dostal do minážky svůj oběd. Pak se ještě trochu zdržel a stejně tak jak
přijel, tak i zmizel. Po nedlouhé době tento generál Paton, který po celou dobu války byl symbolem správného vojáka, nepadl na poli cti a slávy, ale zemřel ve Francii při automobilové nehodě.
Armáda „jenký divižn" nepobyla u nás dlouho. Byla poslána do boje proti Japoncům V rámci 8. americké armády. Byla na moři napadena japonskou armádou a prý utrpěla značné ztráty. Přesvědčili jsme se, že tato divize byla elitní část 8. armády a důkazem byla skutečnost, že na jejich místo byla dosazena jiná část americké armády a ta byla o něco horší než naši „jenkyjové". Po nějakém čase byla i tato část americké armády odvelena. Ještě stojí za zmínku, že američtí vojáci si u silnice z Hor. Třebonína do Mojného vybudovali polní letiště, na kterém kromě průzkumných letadel startovala i stíhací letadla.
Než určili místo pro letiště, prováděli v popsané oblasti letecký průzkum s letadlem PIPER. Protože v té oblasti se PIPER pohyboval celé odpoledne, bylo dost času aby se tu objevilo dost lidí ze Svinců, Třebonína a Mojného. Když letadlo konečně přistálo na vhodném místě, vystoupili dva vojáci ( pilot jeden) a místo začali označovat bílou látkou ve tvaru kříže, kterou připevnili do země obyčejnými nůžkami. Našel se také jeden „dobrák", který hned poté co letadlo odstartovalo, se vrhl na bílou látku a začal ji odtrhávat včetně nůžek. Tomu však ostatní lidé zabránili.
 
Paměti sepsal Václav Perník
nar. v r. 1927    
V Českých. Budějovicích 28.9.2013