Moje milovaná vnučko Leontýnko!

Moje štěstí bylo, že jste vy, vnoučata, vstupovala do mého života až v mém předdůchodovém věku. Měla jsem čas sledovat váš rychlý vývoj, a dokud jste byli hodně malí, měla jsem i možnost  vyprávět vám pohádky a povídat si s vámi. Stačila jsem vám odvyprávět příběhy mých předků. Možná teď tvůj bráška Matěj dobře ví, proč dostal jméno po svém prapradědečkovi. Tenhle vesnický tesař Matěj byl nejen šikovný pracant, ale měl i přirozenou autoritu. Ještě jako svobodný mladík narukoval do vojska rakousko-uherského císaře pána. Stal se nějakým nižším důstojníkem, ale jeho povýšení  mu nestouplo do hlavy. Snad proto mu jeden z prostých vojínů jeho jednotky prozradil úmysl  spolubojovníků dezertovat a nechat se zajmout protivníkem. Kdyby se k uprchlíkům Matěj nepřidal, čekala by ho nejspíš po polním soudu oprátka. Takhle se celá skupina zajatců dostala společně jako výpomoc na opuštěná zemědělská pole k selce až někam za Ural. Těžká práce na poli odměňovaná nasolenými okurkami a chlebovým kvasem,  způsobujícím těžké průjmy,  dovedla Matěje k využití sekyry stejně jako v pohádce, kde hloupá selka přidala do polévky nakonec všechny potřebné přísady. Možná to nebylo přesně tak. Možná  zafungovala tesařská sekera, která v šikovných Matějových rukou vyrobila pryčny,  lavice a stůl nejen pro válečné zajatce ve stodole, ale i pro špatně vybavenou chalupu ruské selky. Nakonec i selce muselo být jasné, že bude lepší své pomocníky, místo pro ně neobvyklé stravy,  živit  výživnějšími  pokrmy. Nevím, zda vy děti, jste při tom vyprávění zaregistrovaly platnost přísloví, že řemeslo má zlaté dno a to, že je v životě důležité umět si poradit s každou situací, která vás potká. Používat, jak se říká, selský rozum. Všimla jsem si, že zvlášť tebe zaujal příběh tvé praprababičky  Mařenky, jejíž  snoubenec  zmizel  mezi pohřešovanými vojáky I. světové války a zůstal  jí  po něm jen náramek z bezcenných kopějek a vzpomínky na vzdělaného a citlivého mladého muže. Jistě i tyto schopnosti ji přesvědčily o správné volbě životního partnera. Bylo jí už skoro 30 let a téměř prošvihla čas na vdavky, když si místo bohatého, ale neurvalého sedláka, kterého jí nabízeli na Kácovsku, zvolila svého manžela Jaroslava.  Ten byl nemajetný, volnomyšlenkářský, s pěknou postavou cvičence kolínského Sokola, který oceňoval  její kuchařské umění. Neměl sice nijak vysoké vzdělání, ale ve volném čase na železničním hradle se naučil nejen německy, což při své službě potřeboval,ale i obstojně francouzsky a stal se režisérem ochotnického divadla v Třebešicích. Dědeček Jaroslav s babičkou Marií se k sobě názorově a hlavně vyznáním (děda byl evangelík v českobratrské církvi a babička katolička) příliš nehodili a nevěstina maminka ani na svatbu nešla, ale oni spolu vydrželi a myslím, že si byli schopni vyhovět. I já si myslím, že člověk nemá dát na cizí rady a zvlášť při volbě partnera se rozhodnout podle sebe. A že vzdělání je dobrý základ, ale člověk na sobě může pracovat celý život. I naše manželství s dědou Bohouškem bylo takovou sázkou do loterie. Ona je to vlastně náhoda, kdo koho v životě potká, je jen důležité zda jsou ti dva schopní tolerance a pochopení. Naši předkové se ženili jen v úzkém okruhu vesnice, a proto se dost dobře znali. Jak je ten druhý pracovitý a zodpovědný bylo vlastně určující. Jen ti bohatí spojovali pole a grunty. O těch zvlášť privilegovaných nemluvím. Těm do jejich vztahů vždy zasahoval spíš majetek a city s tím neměly co dělat. Myslím, že není dobré věřit, že přijede princ na bílém koni a odveze tě do svého zámku plného přepychu. Neznám to sice z vlastní zkušenosti, ale život ve zlaté kleci, v prostředí, které ti není přirozené, nemůže být šťastný. Není ani příliš moudré předpokládat, že výrazně starší a finančně zajištěný partner bude zárukou bezproblémového soužití.  Můžeš to  vidět v naší rodině u třikrát rozvedeného strýce Vladimíra a jeho poslední, o 30 let mladší ženy. My dva s dědou,  jsme měli pocit, že si v mnohém rozumíme, i když jsme se brali po dost krátké známosti, protože jsme spolu chtěli žít intimně a to bez manželství nešlo (ani v hotelu tehdy  neubytovali nesezdaný pár). Možná  bylo štěstí, že jsme hned nečekali dítě a mohli jsme se 2 roky poznávat a prohlubovat společné záliby-cestování, četbu, historii, či poznávání pražských památek. Moji rodiče byli liberální a ohromně vstřícní. Umožnili nám bydlet v jejich bytě, i když dvoupokojový byt s miniaturní kuchyňkou pro bydlení dvou rodin moc vhodný nebyl. V 70tých letech to ale nebylo zas tak mimořádné, že bydlely v jednom bytě staří a mladí. Společný obývací pokoj se v ½ 10 večer změnil v náš soukromý prostor se dvěma válendami, přičemž moje tehdy 15ti letá sestra se přestěhovala i s válendou do ložnice k rodičům, a oni soukromí ztratili. V lednici nám vyklidili jednu poličku, nechali nás 2 dny v týdnu vařit pro celou rodinu a přispívat 1000 Kčs na bydlení (já tehdy vydělávala asi 1500 a Bohouš něco přes 2000 Kčs). Vlastně nás to naučilo vzájemnému respektu a hospodaření. Naše intenzivní hledání vlastního bydlení přes zaměstnání s bytem nabízené manželovi elektrikáři na dole Staříč v Ostravě se  nakonec  nepodařilo. Takže se nám pak  hodily úspory i půjčka od rodičů na koupi starého domku kus za Prahou. To bylo šťastné řešení. Měli jsme společné plány na stavební úpravy a můj muž, který neměl předtím  žádného výrazného koníčka, se mohl, s výraznou pomocí svého pracovitého tchána, realizovat v různých stavebních oborech. Když se nám po 3 společných letech narodila tvoje maminka Kristinka, byla nadšeně očekávaným dítětem. Bohouš se pustil do elektrotechnického kutění a vyrobil si vlastní jinak nedostatkový zesilovač a já začala víc šít a plést na dítě i na sebe. Myslím, že je dobře zabývat se něčím hmatatelným. Proto dost těžce nesu, že ty, i ostatní moje vnoučata věnujete tolik času  jen sledování monitorů a hraní počítačových her.  Když po dalších 2 letech našeho manželství přibyl do rodiny syn Štěpán, byl jeho táta pyšný na pokračovatele rodného jména, ale mě přibylo dost práce a starostí v domácnosti zrovna v době, kdy můj muž řešil osobní problémy se zaměstnáním. Také peněz nepřibylo na rozdíl od hádek, většinou týkajících se rozdělení činností v domácnosti. V té době to nebyla zrovna idyla. Měli jsme ale štěstí, že nám nikdo z rodičů nezasahoval do života a museli jsme se se svými problémy vypořádat sami dva. Občas to byla, hlavně díky mě, docela „ Itálie“. Já ale razím myšlenku, že problémy, o nichž se nemluví, se samy nevytratí. Děti rostly a byly v podstatě zdravé a ve škole prospívaly bez přílišné péče z naší strany. Manžel změnil zaměstnání a finančně si polepšil a já jsem si vzala domů do chodby rýsovací prkno a už od synových 15 měsíců jsem přivydělávala na domácnost. Díky tomu jsme si pořídili starší auto. Nejprve Žigulíka, se kterým měl Bohouš ošklivou nehodu a pak Škodovku, s níž jsme mohli dělat výlety. Pěkné byly „indiánské“ prázdniny s našimi vrstevníky a jejich dětmi na louce ve Střezimíři. Děti si užívaly her, trochu se i sportovalo, já si večer v teepe zazpívala. Bohouš tu měl staré kamarády ze školy, s nimiž si rozuměl. I dovolenou u studeného Baltského moře jsme si mohli dovolit díky mému finančnímu příspěvku na domácnost. V Německu jsme i s dětmi byli několikrát, protože já jsem díky své německé konverzaci měla a mám dodnes za hranicemi kamarádku. Po vzoru svého dědy Jaroslava jsem se ve večerních kurzech zdokonalovala v němčině a později získala i základní znalosti angličtiny. Myslím, že byla důležitá jistá rovnoprávnost v našem vztahu a trochu volnosti.  Přes všelijaké peripetie jsme společně přečkali pubertu obou dětí i závažná onemocnění syna Štěpána, která vyřešila  až 3. chirurgická operace. Když přišla „sametová revoluce“,  vítala jsem ji já i můj muž zvoněním klíčů a nadějí na svobodu rozhodování. Nám oběma už bylo 40 let pryč, ale měli jsme pocit, že bychom se měli rychle pustit do něčeho nového. Bohouš zkoušel prorazit se zaváděním  elektrovytápění. Pak mu jeho bratr nabídl možnost brigády při stavbě skladové haly pro švýcarský pneuservis a on se přitom seznámil s přístroji francouzské firmy . Výrobky ho nadchly natolik, že je chtěl prosadit na českém trhu. O tom jsem ti ale už vyprávěla. Je fakt, že jsem ho podněcovala, aby se nevzdával své myšlenky. Podporovala jsem ho v začátcích. Brala jsem si 1 až 2 denní dovolenou, abych s ním mohla jet na výstavu do Plzně, či Ostravy, kde on přednášel a vysvětloval funkci a výhody moderních přístrojů a já zatím u mobilních výstavních panelů  sbírala kontakty. Dělala jsem mu první sekretářku a účetní.  Absolvovala jsem několik školení v Německu, potřebných pro zbudování sesterské firmy v Čechách a trochu naivně jsem si myslela, že manžel bude schopen můj přínos pro jeho profesní růst dostatečně zhodnotit. Stačil ale jeden neupřímný a suverénní firemní spolupracovník, kterému se podařilo zlikvidovat naši spolupráci ve firmě i řádně pošramotit naše manželské soužití. Já musela použít i služeb psychiatra, abych získala ztracenou rovnováhu. Ale podařilo se mi svou depresi s pomocí moudrého lékaře zvládnout. Člověk se musí při neúspěchu zase zvednout a znovu nastartovat. Toho, že jsem manžela podporovala ani trochu nelituji. I mě těšil růst firmy a úspěchy v podnikání. Navíc jsem se naučila spoustu nových věcí, které mě profesně posunuly.  Když pak v roce 2004 Bohoušovi praskla aorta a já i moje už dospělé děti jsme ho silně podpořili při rekonvalescenci, náš vztah to upevnilo. Nemoc nám ukázala, že všechna sláva polní tráva, že úspěch je příjemný, ale rodina je to nejvíc, co člověk má. A tak jsme to spolu vydrželi víc než 47 let. Ne vždycky spolu souhlasíme, ale jsme schopni se spolu dohodnout. Teď v důchodu, díky rodinnému hospodaření a úsporám jsme mohli víc cestovat po památkách a zajímavých zemích. Cestování a poznávání přírodních krás a života lidí jinde je důležité i proto, aby se člověk rád vracel do své mateřské země mezi lidi mluvící stejným jazykem. Tam, kde žili jeho předci, kde babičky znovu a znovu  vyprávějí stejné pohádky, tak jako já tobě. Možná jsem měla představu, že se nějak významněji zapíšu do historie. Ale ne všichni se stávají zpěváky, kosmonauty nebo známými herci. Já jsem sice jen vychovala děti, držela pohromadě rodinu, snažila se nezradit sama sebe a obstát v různých životních situacích. To jsem myslím zvládla. Tohle všechno jsem ti vyprávěla také proto, abys měla odkud čerpat sílu pro svůj život.  Ať se ti daří vše zvládnout. To ti přeje tvá babička Jindra