Dobrý člověk stále žije

Bydlely jsme v malém domku 3 generace: babička, maminka a já. Maminka samoživitelka vlastnila obchůdek s galanterním zbožím. Přesto, že ve válečném období byl všeho nedostatek, dovedla sehnat příze na svetry, čepice, ponožky a jiné potřebné věci. V obchodě měla dosti času, nebylo moc co prodávat. Byla zručná pletařka a často se stávalo, že kupujícímu upletla ze zakoupené příze, to co si žádal. Před vánocemi se práce jen hrnula a sama by ji nezvládla. Tenkrát se ručním pracem věnovala spousta paní a dívek. Tak svým známým práci přenechávala. Protože musela při nedostatku uhlí topit, sedávaly 2 až 3 pletařky s ní v obchůdku. "Štrikovaly ostošest" a šetřily své skromné zásoby uhlí. Jako by to bylo dnes, vidím ten obrázek jako živý téměř po 70 letech. Na venkově jsme těžkých válečných letech hlady neumírali, kvetl výměnný obchod. Já ti upletu svetr, ty mi místo peněz dáš trochu sádla, mouky, brambor. Krajíček chleba s povidly, nebo s umělým medem na svačinu do školy hlad také zahnal. Dnešní děti by tomu nevěřily, ale my se těšili na velkou přestávku, kdy už v celé škole voněla polévka a všichni žáci se radostně řítili do školní jídelny v suterénu. Vydatné, chutné, zeleninové, luštěninové polévky - stála v nich doslova lžíce. Pomáhaly nám doplňovat naši skrovnou výživu. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, jak bylo možné v lístkovém přídělovém systému toto uskutečnit. Pan primář chirurgie a ředitel nemocnice bral "proviant" jako dík za dobře provedenou operaci a jiné lékařské zákroky. Vděčný pacient přinesl tu pytlík mouky, luštěniny, sádlo, brambory. Potraviny se skladovaly tajně v domě naproti škole a ty dobroty vařily 3 hodné starší paní, pravděpodobně zadarmo! A jak dopadl pan primář? Nějaký " ubožák" ho po válce obvinil z kolaborace s Němci. Lékař nebyl sice potrestán, ale jistě zhnusen. Vždyť riskoval svůj život! Z města odešel a našel si práci jinde. Tak svět oplácí.