Myslím, že jen někdo a spíše jen náhodou. Je to obec na hranicích Ruska s Finskem, a to ještě na straně Ruska. Ráz je tam takový finský – jezera, pěkné kopce s lesem, pěkná krajina. Byl jsem tam jednou pozván tetou Mákou, pečující o Natašu a Margaritu. Maminka již zemřela a otec Michail Michajlovič byl ještě v zaměstnání. S Mákou přátelili a pečlivě se starali o obě dívky. Malá Margarita – ještě děvče z obecné školy poprosila, zda bych ji naučil plavat. Bylo to právě v tom nejbližším jezeře. Tak jsme to zkoušeli, ale protože jsem tam byl jen na jeden den, naučil jsem ji jen spolehlivě splývat. Byl to základ a ten se tak lehko nezapomíná.
Teď ale musím trochu přeskočit, abych vysvětlil celou situaci. Do Petrohradu, tehdy ještě do Leningradu jsem se dostal, ještě se dvěma kamarády, brzy po promoci v Praze. Poslali nás tam k doplnění vzdělání z vojenské toxikologie. Bylo to na celé 2 roky. Nebyla to lehká situace. V Praze jsme již měli dcerku a Libuška tvrdě studovala medicínu a já jsem jí teď nemohl nijak pomáhat. A nešlo nic dělat. Bylo to komplikované i smutné, ale každá mínus má i své plus. Byl to Petrohrad – jedno z nekrásnějších a nejzajímavějších měst, založené jako Okno do Evropy.
Než jsme se ale stačili trochu rozkoukat a poznat i okolí, jeli jsme jednou z ostrůvku – prigorod, kde byl válkou poničený palác Kateřiny druhé – za války zde byli nacisté, ale proniknout do Petrohradu se jim nepodařilo. No, a na té loďce byla náhodou také skupinka studentů z university, a to ze skupiny studia: Dějiny umění. To mne zaujalo a sjednal jsem si s některými i schůzku. Měl jsem veliký zájem o jejich umění, musea, klasiku. Znal jsem hodně z té velké literatury: Tolstoj, Turgeněvv, Dostojevskij atd.atd… Dále i o hudbu i poezii. Tak to jsem považoval za šťastnou známost.. A ono se to skutečně začalo rozvíjet. Byl to podzim r. 1949 a od těch let se moje známosti začaly množit. Bylo to opravdu štěstí – ten Petrohrad.
Pokud jde o tu toxikologii, ta nám nedělala tolik obtíží. Bylo jen nutné naučit se rusky, i to se podařilo.
Chodil jsem občas navštívit i celou skupinku oněch studentů i na jejich fakultu na Isakijevském ostrově a besedovali jsme o tom jejich oboru. Byl tam i jeden hoch z bývalé Podkarpatské Rusi a ten říkal, jak se těšil na Prahu a teď, že je z nich Ukrajina. Ani my jsme o tom mnoho detailů nevěděli… Byla to pěkná setkání, ale po promoci se celá skupina rozešla, skoro všichni musili odejít do svých bývalých území, kde měli na starosti umělecké sbírky, musea atd. V Petrohradě bydlily a zůstaly jen dvě dívky, které se postupně se staly vědeckými pracovnicemi Ruského musea. Byl jsem tam několikrát za nimi a ony mi postupně vše ukazovaly a vysvětlovaly. Bylo tam mnoho klasických obrazů, např. Rjepin, Ajvazovskij a mnoho dalších. Dále tam bylo i mnoho lidového umění z různých oblastí Ruska. Irina pak začala více studovat a prohlubovat své znalosti a brzy skládala kandidaturu… Dále jezdila více do západní ciziny podle tehdejších možností. Více se mi pak začala věnovat Nataša, která mě provedla opakovaně Ermitáží, dále i památným domkem Petra I.. Vyprávěla mi o mně blízkých spisovatelích, zde se odehrávala Anna Karenina, zde Bílé noci petrohradské, jindy zase místo, kde měl souboj Puškin. Chodili jsme i na výlety k moři i na okolní ostrovy, kde Němci rozbilí palác Kateřiny II. a dále pak jinde, kde měl lyceum Puškin. Hodně jsme chodili do divadel, na koncerty, na balet do Mariinského divadla, kde jsem poprvé uviděl slavné Labutí jezero.
Nataša vyprávěla o své rodině a já ji také seznamoval s mojí Libuší – ovšem zatím jen na dálku. Vznikalo tak velké přátelství. Pak mne Michail Michailovič – otec, pozval mně na Děň Jolky – to jsou ruské Vánoce. Tam jsem se seznámil s tetou Mákou, lékařkou v důchodu, která přátelila s celou rodinou. Byla tam i malá Margarita, ale potom jsem ji už nikdy neviděl. A tak jsem se stal trochu členem celé jejich rodiny. Byli to dobří lidé. Říkám hledej všude dobrého člověka a nalezneš ho.. Mnoho jsem se dověděl i o tom strašném obklíčení nacisty, kdy lidé umírali hlady, kdy své mrtvé v zimě kladli na hladinu zamrzlé Něvy, která je pak na jaře odnesla do moře… Lidé neměli sílu kopat hroby.
Němci byli všude kolem, ale do města se nedostali. I my jsme viděli, že tehdejší Leningrad nebyl mnoho poškozen.. A já jsem tak trochu prožíval s nimi ty doby – já, bývalý vězeň v německých věznicích.
pro
Na Vánoce a na letní prázdniny jsme jezdili domů. Byl jsem rád, že jsem byl tu dobu s Libuškou, že jsem jí snad i trochu pomohl. V r. 1949 se nám narodila před Vánocemi ještě druhá dcerka - Marta. Tak už byly dvě : Lenka a Marta. Byla to další zátěž pro Libuščino studium, ale velká radost z dětí. V tom pak hodně pomohla babička – moje hodná tchýně a dále Libuščina sestra Jiřinka. Bez té pomoci by Libuška měla velké obtíže dostudovat medicínu. Byla to velká pomoc a velká také Libuščina houževnatost.
Petrohrad jsem poznal dík známosti s Natašou a Irou. Měli jsme se rádi a tak se stal i Petrohrad jakýmsi druhým domovem. Jen jsem chtěl, aby také Libuška se mohla aspoň trochu seznámit s tímto zajímavým městem. To ale ještě bylo až v budoucnu.
A musím se teď vrátit ještě jednou do Toxova a k tomu plavání. Byl to už náš poslední rok našeho pobytu a čekaly nás ještě na konci roku zkoušky z toxikologie. V tomto roce ještě na jaře, kdy jsme hned neodjížděli na léto domů, tam bylo pozvání do Toxova a prosba – naučit Margaritu plavat, jak jsem už psal. Pak ještě přišly naše zkoušky a s koncem r. 1951 jsme v Petrohradu končili. Loučili jsme se srdečně a potom si trvale psali. Byla to pohoda, i Libuška se do té petrohradské etapy vžila. Léta ubíhala.
Později, kdy u nás začínaly četnější zájezdy za hranice, byl také zájezd do Petrohradu a pak až do Murmanska. Na Petrohrad však byl plánován celý den. Tak jsme to přijali, oznámili našim známým do Petrohradu a letěli jsme. Byli jsme vřele přivítáni a Nataša hned, že objednala taxi na celý den, abychom mohli Libušče ukázat aspoň to hlavní z Petrohradu. Libuška byla šťastná, Nataša i Ira měly radost, že konečně poznaly moji Libuši. Jezdili jsme a ukazovali vše možné v tomto pěkném městě. V hovoru jsme se také zmínili, že máme i své 3.třetí dítě a že se jmenuje po Michailu Michailovičovi Michal. Papa měl prý tenkrát velkou radost.
Musili jsme se však večer rozloučit a tak jsme se viděli naposled. Letěli jsme ještě přes to Toxovo do Murmansku…
pro
Pak jsme si nadále psali, Libuška 1952 odpromovala, nějakou dobu byla na mateřské, ale potom brzy nastoupila na dětskou kliniku v HK a stala se dle dávného jejího přání pediatrem. Já pracoval jako internista a tak začal náš rodinný i profesionálním život. Život v Hradci Králové! A zde v HK – my oba Pražáci - začali skutečný rodinný život. Míšu jsme ještě vozili v kočárku a navštěvovali krásné okolní lesy, údolí s loukami a rybníky. Je zde krásný soutok Labe s Orlicí a na březích jsou pěkné parky. Později jsme začali více jezdit na kolech, děvčata se to již naučila a Míšu jsme vozili na sedátku na kole. Lesy byly na jaře plné květin, sasanky, konvalinky atd. Potom přišlo léto a podzim se svou další krásnou přírodou. V zimě pak jsme chodili na led, na zamrzlou Orlici a některé rybníky a naučili se bruslit. To vše je už pryč, zima se od nás jaksi odstěhovala, řeka nezamrzá a ani ostatní vody a už také nebývá u nás sníh … Vše se mění - i příroda.
Pak bylo možno koupit si osobní auto – to byl rok 1956. Měli jsme německou Ifu a otevřel se nám svět, a to nejen okolí – hory a příroda v Čechách i na Slovensku, později, jak děti dorůstaly jeli jsme i do Maďarska a k moři do Bulharska a Rumunska, jindy jsme zajeli na sever k Baltickému moři. Později jsme se seznámili s jednou německou rodinou a jezdili jsme do Cottbusu a okolí, oni k nám a my je povozili u nás i po krásném Slovensku. To už jsme se obě rodiny stále stýkaly a spolu i cestovaly. Na takové cestování jsme již zestárli, ale stále si německy píšeme.
Oba jsme pracovali na svých klinikách a práce nás velmi těšila. Pracovali jsme pak ještě dlouho na zástupech některých lékařů. Libuška do svých 86 let, já do 90. Tak jsme si říkali, že snad nahrazujeme těch šest let, kdy nám Němci zavřeli naše vysoké školy.
Pak ale došlo i na přání mít daču. Tak jsme svým autem jezdili, nalezli jsme napolo zhroucený domek v milých a klidných (dosud) Orlických horách a dali jsme to pomalu do pořádku. Celá rodina se tam schází. Všichni se scházíme na sv. Annu, kdy je v blízké Rokytnici pouť a celá rodina se u nás v Říčkách asi na 3 dny sjede. Je nás celkem 32 se všemi potomky! To je taková rodinná památka.
V poslední době Nataša dost dlouho nepsala- Nevěděl jsem, zdali se něco vážnějšího neděje. Čekal jsem. A náhle přišel dopis od Iriny, že Nataša zemřela. Jak to bylo. Nataša i Ira měly jedna od druhé navzájem klíče. Když se Nataša dost dlouho neozývala, zašla do bytu k Nataše a nalezla ji v křesle mrtvou. To bylo překvapení. Ptal jsem se Iry, zda si na něco nestěžovala a dostal jsem vážnou informaci: prý asi týden si stěžovala na bolest v pravém lýtku. Ona měla cévní obtíže snad již častěji, ale vždy se to včas zaléčilo. Chodila s těmi obtížemi k jednomu chirurgovi, který však měl tentokrát dovolenou. Tak čekala na jeho návrat. Tak jsem si to, odečetl profesionálně asi takto: šlo asi o hluboký zánět cév, který potřebuje rychlou léčbu, jinak může nastat embolie a smrt.
Tak jsem byl moc zarmoucen, protože to se časově zmeškalo a život nebyl zachráněn. Moc jsem Natašu litoval, bylo to pro mne jedno velké spojení s uměním a Petrohradem, ale i s dobrým přátelstvím. To byl však konec. Psal jsem si ještě několikrát s Irou, ale pak to pomalu ustalo. Petrohrad a to všechno, co jsem tam poznal, odcházelo. Natašino úmrtí bylo v r. 2005.
A tu se po čase jednou náhle ozval v telefonu hlas: zde Novosibirsk Margarita. Já jsem Natašina sestra, kterou jsi kdysi učil v Toxovo plavať, vzpomínáš? Ach bože, to je to děvčátko z Toxova! I ona i já jsme chtěli si psát a domluvili jsme si emaily a tak to začalo. To psaní jsme mezi sebou střídali každý týden a mnoho jsme vzpomínali na Natašu na celou rodinu, na Iru i na to, jak jsem se v daleké cizině dostal do kontaktu s dobrými lidmi. Ano, jak jsem již psal: hledej člověka. Vzpomínám dodnes .
Tak s Margaritou i s její rodinou se na dálku seznamujeme, mluví o dětech, o dače, o zahynulém psu, o umění. V Novosibirsku je krásné divadlo, koncerty.
A těmi vzpomínkami si prodlužujeme život a vzpomínkami jej prodlužujeme i těm, kteří už nejsou mezi námi…
A tak jsme žili dál ustáleným životem, Rodina se rozrostla o další potomky. Ožívají i opakovaně Říčky a život jde dál.
Ale Libuška onemocněla, byla slabá, měla obtíže s kůží, což vytrvale léčila. Byla stále slabší, občas i doma i venku upadla. Co jsem mohl, pomáhal jsem jí stále. Dále jsem říkal, aby se dala celá vyšetřit, ale ona stále léčila jen ty kožní problémy. Chápu, že už se jí nikam nechtělo, slábla a i kdybych někde vyjednal celkové vyšetření, tak říkala, že už by nikam nešla… A tak nám 1.1.2015 zemřela a pak jsme se dověděli, že bylo i něco vážnějšího v oblasti pánve. A to byla hlavní příčina jejího pomalého úbytku. Byli jsme smutní, my dva jsme byli spolu 73 let, vychovali jsme 3 děti a musíme všichni říci, že jsme byli snad dobrá rodina, Libuška nám už všem chybí. Zemřela ve věku 93 let.
Často vzpomínáme na Libušku, často i na ostatní: své rodiče, děti, sourozence i na celou řadu přátel, kteří prošli našimi životy a opakuje se pomalu tak celý život a je to radost, když si to tak navzájem můžeme sdělovat…
Mí drazí, už se stmívá,
Co bych vám ještě řek?,
Snad všechno to,
Co jsem kdy nedořek.
Václav Dobiáš březen 2016