Tvůj príma podnikavý tatínek mě přiměl k tomu, abych se zúčastnila akce Dopis vnoučeti.
Prý už jsem toho prožila dost a prý Ti mám co sdělit. No nevím...i přes jednašedesát let, co jsem na světě, nemám pocit zmoudření. Pořád se cítím stejně, totiž asi tak, jako když mi bylo patnáct. Jenom trochu snad stabilněji (a už bych neměnila).
No a jakou „moudrost“ vlastně vybrat??? Co předat??? Spektrum je nekonečné; od tradičního rodinného receptu na babiččinu bábovku, přes vztah k vlasti (protože naši předkové byli velcí vlastenci, Rozárko) až třeba k úvaze o potřebě světového míru, řečeno s nadsázkou. Všecko by mělo svoje opodstatnění. Ale mám maximálně 5 stran na povídání – a já chci být podstatně stručnější.
Takže: řídím se tím, co mě napadlo hned, bez rozmyšlení, jako první. Je to záležitost dost osobní, resp. individuální, rezignuji tedy na soustu věcí globálního (skoro bych řekla světotvorného) charakteru. Koneckonců osobně spokojený člověk většinou nedělá zlé věci – a o to přece jde.
Kdysi jsem zaslechla větu, že zásadní věc, kterou by si měl člověk v mládí osvojit, je SCHOPNOST BÝT SÁM. (Dodala bych - být spokojeně sám). Zdá se mi, že je to senzační myšlenka. Už i tím, jak je situovaná do mladého věku. Tehdy si člověk totiž vůbec nepřipustí, že by taky někdy sám být mohl a už vůbec neuvažuje o tom, že to může znamenat nepřekonatelný problém. Přesto ale nastávají v životě situace, kdy je člověk okolnostmi nucen sám být – a potom ta schopnost v mládí nabytá je k nedocenění. (Není třeba rozebírat rozdíl mezi „být sám“ a „být osamocen“)
Jenže jak na to, dá se to vůbec naučit? Jsem přesvědčená, že jo!
Mám dojem, že člověk může „být spokojeně sám“ (nezávislý na okolí ve smyslu zábavy, podnětů ve volném čase, zahánění nudy, špatných myšlenek atp.) tehdy, když je mu samotnému se sebou dobře. Rozárko, ještě jednou – samotnému se sebou dobře!! A to jde tehdy, když nebudeš hajzlík, protivný a zapšklý člověk, když nebudeš závidět, když budeš mít práci, která Tě baví, koníčky, které Tě odnesou do Tvého vnitřního světa ... a taky když budeš mít v sobě dost bezpodmínečné lásky. Když si dokážeš vytvořit svůj svět, který Ti nikdo nemůže vzít; tam si uděláš kolem sebe krásu, dobro, lásku a prožiješ tam tolik zajímavých věcí, kolik budeš potřebovat. A pozor! Tím, že jsi sama se sebou ráda, ještě neznamená, že nemůžeš mít vedle sebe člověka, kterého miluješ, rodinu, na které Ti záleží – to se přece vůbec nevylučuje.
Aby Ti bylo se sebou dobře, zkus nezapomenout na následující:
Rozárko, buď zvídavá, protože to je vlastnost, která Ti odkryje nekonečné množství zajímavých věcí.
Holčičko moje, prosím Tě, čti. Život bez knížek je jako život bez kamarádů. I v nejhorších chvílích totiž můžeš skrze knížky utéct tam, kde Ti bude líp.
Rozinko, zkoušej co nejdřív zjistit, co Tě opravdu baví a co Ti přináší radost.. a pak se tomu věnuj.
Rozi, nic na světě není dokonalé; ale vždycky máš možnost rozhodnout se, jestli chceš říct TA SKLENICE JE POLOPLNÁ, nebo TA SKLENICE JE POLOPRÁZDNÁ.
Rozinko, zkus uvěřit tomu, že na světě je krásně a že alespoň tady u nás v normálních (dejme tomu neválečných) poměrech platí, že co Ty ze sebe vypustíš, to se Ti vrátí. Čím víc lásky půjde od Tebe, tím víc jí dostaneš zpět. A věř tomu, že lidé jsou ve své podstatě dobří (alespoň já jsem o tom přesvědčená).
A na závěr něco, co by mi Tvoje maminka neodpustila, kdybych nenapsala!!!
Prý mi necháte zahrát na pohřbu písničku Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře „Dělání“ . Znáš ji ??? Ne? Tak si ji poslechni...A nech si vyprávět od maminky a strejdy Urzy, jak jsem nesnesitelně dbala na to, aby se coby malí prckové NIKDY nenudili a aby nebyli otrávení nicneděláním. “Vy už máte hotovo?“ – znělo prý neustále naším bytem. (Trochu přehánějí). No... asi jsem to fakt někdy (často) řekla (a musela jsem tím být pořádně protivná – děti moje, promiňte mi to)....ale, Rozárko, věř mi, že když budeš mít pořád má co dělat, nebudeš mít čas ani myšlenky na nepříjemné pocity z prázdnoty. Prostě – „Dělání, dělání všecky smutky zahání“, jak praví klasik – a tímto bych ráda, Rozinko, uzavřela dopis pro Tebe. S jedním dodatkem: nejsem babka Vševědka a třeba potřebuješ úplně jiné povídání „ze živůtku“ (jak říkala Tvoje maminka, když byla malá). Tak popros maminku, taťku a všecky, kteří Tě mají moc rádi, aby taky napsali dopis pro Tebe - někdo se určitě trefí!
Rozinko, měj v životě radost z maličkostí, udrž si kolem sebe lidi, co Tě mají rádi, a buď zdravá.
Tvoje babča Ňuník Truník.